Jon Voight | Reflex.cz
nahoru

Jon Voight

Šimon Šafránek14. srpna 2014 • 00:15
Jon Voight
foto: Profimedia.cz

Slavný herec se nepohodl s rodinou ani s politiky: v mládí jako liberál a teď jako zarytý konzervativec. Naposledy odsoudil své herecké kolegy za to, že se v izraelsko-palestinském konfliktu přihlásili na arabskou stranu.

Jmenuju se Jon Voight a jsem víc než naštvaný, napsal na úvod dopisu, ve kterém se opřel do Javiera Bardema i jeho manželky Penélope Cruzové: nařkl je z antisemitismu a Hollywood zbystřil.

Hvězdy hispánského kina totiž podepsaly otevřenou výzvu na obranu bombardované Palestiny. Požadují silnější tlak Evropy na zastavení vojenské operace, během níž v Gaze zemřelo přes 2000 Palestinců, většinou civilistů. List El Diario navíc vydal Bardemův sloupek nadepsaný slovem Genocida, v němž herec akci přirovnává k okupační válce a vyhlazování a nabádá, že v téhle situaci nelze zůstat neutrální.

Plejer, který získal Oscara za ztvárnění kriminálníka Chigurha v neowesternu Tahle země není pro starý bratří Coenů, často uvažuje lidsky a taky horkokrevně: když se ve Španělsku řešily svatby homosexuálů, prohlásil, že kdyby byl homosexuál, oženil by se hned druhý den, jenom aby „nasral církev“.

Otrávený dopis

Jon Voight nazval Španělův aktuální dopis „otráveným“ a upozorňuje na plán OSN, díky němuž měli v roce 1948 dostat část území britského mandátu Palestina Židé a tu druhou zase Palestinci. Zatímco Izraelci dohodu akceptovali, Arabové odmítli, ale v následujících letech na Izrael mnohokrát útočili. Voight vyzdvihuje též izraelskou mírumilovnost – za slib míru vrátil Izrael Egyptu Sinajský poloostrov a Palestincům věnoval Gazu. „Ovšem Palestinci si zvolili teroristy z Hamásu – a ti začali na Izrael pálit tisíce raket,“ smečuje Voight, který se ve finále dopisu vrací ke svým hereckým kolegům: „Svou slávu a bohatství jste získali díky tomu, že jste v demokratické zemi: v Americe. Myslíte, že by to bylo možné v Íránu, Sýrii, Libanonu a podobně?“ ptá se nakonec řečnicky: „Měli byste se stydět,“ uzavírá Voight. „Trpící izraelský lid byste měli požádat o odpuštění.“ V reakci na Voightův výpad Bardem poněkud vyklidil pozice: „Označují mě i mou ženu za antisemity, což je v přímém rozporu s tím, jací jako lidé jsme.

Opovrhujeme antisemitismem stejně jako strašnými a bolestivými důsledky války.“ Penélope Cruzová pak rovnou přiznala, že situaci dostatečně nerozumí. Zato Jon Voight je v podobných přestřelkách kovaný. Bardema poslal do jistých mezí sotva dva týdny poté, co na proizraelském setkání v Las Vegas osočoval Baracka Obamu, že Izrael nepodporuje tak, jak o tom mluví. K politické situaci se jednoduše vyjadřuje často a rád: v Hollywoodu má navíc velké slovo.

Budeš jako stodola

Jak by taky ne: je mu pětasedmdesát, získal Oscara a čtyři Zlaté glóby. Zřejmě by toho mohl vyhrát mnohem víc, kdyby nebyl pověstně vybíravý. Odmítl hlavní roli v Čelistech, nechtěl hrát ani Supermana. Jistě, v sedmdesátých letech nebyli hrdinové v legínách tak populární jako teď, Voight měl navíc pochybnosti o své fazóně. Pomocnou ruku tehdy ovšem nabízel jistý rakouský kulturista: „Za dva měsíce budeš jak stodola,“ sliboval mu s těžkým přízvukem Arnold Schwarzenegger. Nepřemluvil ho.

Přitom když Jon Voight svou váhavost překonal, vytvořil obvykle nezapomenutelnou roli. Jen si vzpomeňte na naivního gigola Joea Bucka, který se v Půlnočním kovbojovi musí popasovat s divokým New Yorkem, nebo na civilizovaného obchodníka Eda Gentryho, jenž ve Vysvobození přihlíží znásilnění kamaráda. Jeho ochrnutý vietnamský veterán Luke Martin z Návratu domů mu pak přihrál zmíněného Oscara a další nominaci získal za roli bankovního lupiče Oscara Manheima ve Splašeném blues.

Teprve když zestárl, začal brát víc filmů a prosazoval se zejména jako nepřítel a šťavnatý záporák. V Coppolově Vyvolávači deště zase sehrál právníka, který se neštítí ničeho. Mihl se v Nelítostném souboji od Michaela Manna, v Nepříteli státu Tonyho Scotta ztvárnil špiona NSA, jenž hází klacky pod nohy Willu Smithovi, a v loňské sérii Ray Donovan hraje otce hlavního hrdiny, kriminálníka, který se po dvaceti letech vrací z vězení. Druhou polohou jeho herectví jsou představitelé skutečných postav: za sporťáka Howarda Codsella v boxerském dramatu Ali si připsal další oscarovou nominaci, v televizi sehrál i papeže Jana Pavla II. Nikdy nicméně nedosáhl takové popularity jako jeho generační kolegové a spoluhráči Robert De Niro, Al Pacino nebo Dustin Hoffman. Kde se stala chyba?

Oscar v akváriu

Jon Voight se narodil v New Yorku, ale jeho prarodiče přijeli do Států ze Slovenska. Otec Elmer Voight, rozený Voytka, se už od osmi let protloukal na golfovém hřišti jako caddy a později se stal profesionálním golfistou. Jon má dva bratry, přičemž Wesley je známější jako písničkář Chip Taylor. K hraní se Voight dostal poprvé na střední škole, a i když vystudoval univerzitu ve Washingtonu, vzápětí odjel zpátky do New Yorku, aby se herectví věnoval naplno. Začínal v televizi, v polovině šedesátých let mu začalo přát štěstí i na divadle. V roce 1962 se poprvé oženil, když si vzal herečku Lauri Petersovou, s níž sdílel jeviště v broadwayském muzikálu The Sound of Music. Skutečný průlom ale nastal s jeho třetím filmem – s Půlnočním kovbojem (1969) od Johna Schlesingera. Film o kovbojovi, který sní o tom, jak bude snadno sbírat smetanu u městských paniček, a nakonec se spřátelí s tuberkulózním ztroskotancem Ratsem (Dustin Hoffman), šlo snadno číst i jako výpověď o době, která se pomalu probouzela z hipísáckých nadějí. Jde také o první nepřístupný film, jenž zvítězil na Oscarech (nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší adaptovaný scénář; Voight i Hoffman získali nominace). V roce 1972 pak přišlo Vysvobození. To už byl Jon Voight čerstvě rozvedený. Začetl se do textu, ale nedočetl. Zasekl se u scény se znásilněním. Měl bych vůbec ten film dělat? uvažoval vážně. Pozval si k sobě svou novou přítelkyni – Marcheline Bertrandovou –, aby jí roli přečetl. Znásilnění neřešila, ale příběh se jí moc líbil: „Vezmi to, radila mu.“ Poslechl ji. A ještě před premiérou se s Marcheline oženil. Ta mu později porodila dvě děti, synka Jamese Havena a v roce 1975 také dceru Angelinu Jolie. Už o rok později se ale rozešli, protože se slavný herec zamiloval jinde. Ve stejné době také natočil svůj asi nejúspěšnější film Návrat domů, kde hraje ochrnutého vietnamského veterána Luka Martina, který se sblíží s ošetřovatelkou Sally (Jane Fondová), jejíž muž právě dorazil na vietnamskou frontu. „Tehdy jsem byl veteránům blízko,“ řekl Voight před pár lety pro Box Office Mojo: „Chtěl jsem je reprezentovat. Existuje mnoho úhlů, a mezi nimi i ten jejich, velmi smutný. Ale kdybych ten film točil dnes, nejspíš bych se snažil mluvit o osvobozování národů,“ nastiňuje herec, který za snímek získal svého jediného Oscara, změnu svého stanoviska. Voightova matka pak cennou sošku každé Vánoce uložila spolu s barevnými kameny do nasvíceného akvária a nechávala ho u dveří, aby si ho všiml každý z příchozích.

V zajetí sobecké filozofie

Zatímco v práci se Jonovi dařilo, s dětmi se moc neviděl. S Angelinou si sice střihl dobrodružství Tomb Raider (1999), kde hrál jejího filmového otce, ale to byla výjimka. Před dvanácti lety například Jon Voight prohlásil, že rozvod u malé holčičky způsobil vážné psychické problémy: „Nebyla nikdy normální,“ řekl dokonce s tím, že má zlomené srdce z toho, jak se jí snažil pomoct. „Je pro mě lepší, když spolu nebudeme,“ odvětila Jolie a zpřetrhala s otcem všechny vazby. Situace se změnila, když v roce 2007 zemřela Marcheline Bertrandová. Jolie navíc tehdy žila s Bradem Pittem, jenž urovnal rodinné vztahy už své bývalé ženy Jennifer Anistonové a pomohl i v nové rodině.

Jedna věc ovšem Voighta a Jolie spojuje napříč všemi spory: politická angažovanost. Jolie pracuje pro OSN a snaží se prosadit rezoluci, jež by trestala pachatele válečných znásilnění – tématu se věnovala i ve filmu V zemi krve a medu, který sama režírovala.

Jon Voight si prošel složitějším vývojem. V šedesátých letech hluboce věřil Kennedymu, jehož smrt ho šokovala stejně jako vražda Bobbyho Kennedyho nebo Martina Luthera Kinga v roce 1968. „Traumatizovalo nás to,“ vysvětluje dnes. „Všechno to chování – tanec v kruzích, tráva a ,Vše, co potřebujeme, je láska!‘ – nedokázali jsme prostě identifikovat ďábla; nedokázali jsme v něj uvěřit. Nechtěli jsme mu věřit, a tak jsme se od něj odvrátili. Hesla, třeba Ať si každý dělá, co chce… To bylo fajn a byla v tom dobrá energie. Ale ten zbytek byla bizarní, sobecká a hédonistická filozofie, která ničemu nepomohla,“ říká s tím, že šlo o útok na rodinu a její hodnoty, kvůli čemuž se zvýšila porodnost nezletilých a zromantizovaly se drogy. „Bylo to období velkého zkreslení,“ tvrdí s tím, že lituje, že byl zatažen do tehdejší hysterie. Od osmdesátých let postupně přejal konzervativní postoje. Podporuje republikánské prezidentské kandidáty, ostře vystupuje proti Baracku Obamovi, před čtyřmi lety ho nazval lhářem a propagátorem antisemitismu, což u mnohých vyvolalo vytažené obočí. O dva roky později pak prezidenta nazval marxistou a přirovnal ho k Hugu Chávezovi. V liberálním Hollywoodu je Jon Voight každopádně jedním z mála otevřených konzervativců. „Jsme jako jedna rodina, respektujeme se,“ nedramatizuje situaci: „Když se mnou někdo nesouhlasí, o nic nejde, jenom je to dost důležitá neshoda. Říkám jim: ,Chcete si o tom promluvit?‘ No jasně, oni na to. Ale potom obvykle řeknou: ,Víš, Jone, tolik o tom zase nevím.‘ A já tomu rozumím, protože v šedesátých letech jsem na tom byl stejně. Tak jsem se hodně ptal, abych se vzdělal,“ vyprávěl Telegraphu a přiznal, že je velkým fanouškem baronky Thatcherové.

Žádné seznamy, prosím

V tomhle světle Voightův výstup na obranu Izraele nakonec není překvapující – to spíš naopak ona hollywoodská vlna solidarity s Palestinou, kterou vyvolalo především bombardování škol pod patronátem OSN a narůstající počet civilních obětí.

Připojily se třeba zpěvačky Rihanna (na osm minut, než svůj tweet smazala) a Selena Gomezová. Ozval se i režisér hororu Mlčení jehňátek Jonathan Demme: „Myslím, že tohle není o propalestinské politice, ale o nevinných životech a ničení kultury.“ Do sporu se vložil i moderátor Jon Stewart: „Dotazovat se na humánnost izraelské politiky není totéž jako být pro Hamás.“

Údery si pak vyměnili i další obvyklí podezřelí: britský komik Russell Brand označil hlasatele konzervativní stanice Fox Seana Hannityho za teroristu, Američan Brandovi vzkázal, že je „pan Katy Perry“ a déčkový herec. Většina však mlčí – jak říká Hollywood Reporter: „V Hollywoodu můžete mluvit o jakékoli politice, kromě Gazy.“ Takový postoj zastávají i nejznámější obhájci Izraele, jako jsou režisér Steven Spielberg, producent Jeffrey Katzenberg nebo zpěvačka Barbra Streisandová. Ticho po pěšině rozvířil nakonec producent Ryan Kavanaugh a The Hollywood Reporter informuje, že k akci se rozhoupává i Haim Saban, šedá eminence tamních politických dárců a velký zastánce Izraele.

Může stát dopis Bardema nakonec i práci? Nejspíš ne. Jeho slova nemají štiplavost ožraleckých výkřiků Mela Gibsona a sám Voight mírní emoce: „Nevytvářejte černé listiny, tím si nijak nepomůžete.“

Šimon Šafránek

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější