Češi v povstání | Reflex.cz
reklama
nahoru

Češi v povstání

VÁCLAV TIKOVSKÝ4. září 2014 • 00:15
Češi v povstání
foto: ČTK

výbuch Slovenského národního povstání zapůsobil na obyvatelstvo okupovaných českých zemí jako netrpělivě očekávaný signál. Desítky mladých mužů přecházely tajně začátkem září čtyřiačtyřicátého roku slovenské hranice, aby se mohly začlenit do boje. Cena za dopadení byla ovšem vysoká: trest smrti. Přesto v SNP bojovalo dva a půl tisíce Čechů. Jakou stopu v něm zanechali?

reklama

S odstupem sedmdesáti let není od věci některá fakta připomenout. Nespornou skutečností zůstává, že povstání se připravovalo se značným předstihem, ale nakonec vypuklo spontánně. Začátek se obvykle datuje 29. srpnem 1944, avšak k prvním výstřelům, jež oheň povstání zažehly, docházelo již dříve.

Dvacátého srpna 1944 vyhlásila slovenská vláda tzv. štatárium, tedy stanné právo, jež mělo zabránit postupujícímu rozvoji partyzánského hnutí. Minulo se však účinkem. Klerofašistický stát byl už v takové krizi, že nižší složky podle jeho nařízení nepostupovaly. Slovensko nebylo do té doby jako člen hitlerovské koalice okupováno. Za zhoršující se situace ale německý vyslanec v Bratislavě Ludin požádal prezidenta Tisa o povolení ke vstupu německých okupačních jednotek. Stalo se tak 24. srpna a Tiso k tomu dal souhlas.

Mezitím již partyzáni začali sestupovat z hor a obsazovat některá města na středním Slovensku. Dvacátého osmého srpna pak došlo k incidentu, který dal vývoji prudkou akceleraci. Partyzáni zadrželi v Martině vlak s německou misí vracející se z Rumunska a všechny její členy postříleli. Exploze zahřměla. A krev volala po krvi.

Stopa první: Vysoká hra kapitána Krátkého

Totalitní historiografie vždy líčila SNP jako výbuch národně osvobozeneckého boje slovenského lidu, jenž byl do povstání veden Komunistickou stranou Slovenska. Zcela pomíjela, že přípravy k němu začaly daleko dříve, již od počátku roku 1942, a že slovenští komunisté v nich nehráli prakticky žádnou roli. Tato přípravná fáze nesla deklasující označení buržoazního odboje a nemluvilo se o ní. Přestože právě ona měla nepominutelný význam.

Již v březnu 1942 šéf československých zpravodajců v odbojovém centru v Londýně plukovník Moravec zahajuje akci KARAS. Posílá kapitána Jaroslava Krátkého (krycí jméno Jaroslav Karas, Zdena, ing. Otto Brückner) přes Nigérii, Súdán, Egypt, tehdejší Palestinu a Sýrii do Istanbulu, aby se u tamější expozitury naší rozvědky zapracoval do zpravodajské práce.

Kapitán Krátký, s jehož rolí seznámil naši veřejnost jako první historik Jiří Šolc, se zde už v dubnu téhož roku setkává s významným představitelem slovenského odboje Deziderem Bukovinským. Šlo o zkušeného odbojáře, který již dříve zařídil propašování čtyř vysílaček na Slovensko. Nyní nastal čas, aby československé rozvědce prokázal další velmi významnou službu, a sice aby předal svůj pas kpt. Krátkému a na Slovensko se již nevracel.

Krátký mění identitu. V březnu 1944 odjíždí z Istanbulu vlakem jako Dezider Bukovinský, zaměstnanec obchodní společnosti ­DOVUS, a bez obtíží přijíždí do Bratislavy. Tam jej očekává spojka organizace FLORA, která jej naváže na skupinu politických činitelů kolem dr. Vavra Šrobára. Přes ni se dostává do styku se zpravodajskými důstojníky velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici a posléze i podplukovníkem generálního štábu Jánem Golianem. Všechny tyto důstojníky plně získává pro plán vojenského povstání na Slovensku. S jejich pomocí pak bylo zřízeno pravidelné rádiové spojení s Londýnem.

Těmito činy si kpt. Krátký získal rozhodující zásluhu na pevných vojenských kontaktech a později na vytvoření povstaleckého štábu. Měl rovněž zásluhu na včasném odhalení pokusu generála Čatloše o zachování slovenského státu pod sovětskou patronací. Čatloš, jenž tehdy velel slovenské armádě, hodlal k tomuto záměru využít slovenských komunistů.

Salvy partyzánských samopalů mezitím rozpoutaly povstání, během něhož kpt. Krátký působil jako styčný důstojník ministerstva národní obrany v Londýně a štábu mezitím zformované 1. československé armády. Po potlačení povstání ustupoval se štábem generálů Viesta a Goliana na Donovaly a spolu s nimi padl v noci 3. listopadu 1944 do německého zajetí. Byl převezen do Bratislavy, poté do Prahy a odtud na Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) do Berlína. Zde byl vyslýchán a buď likvidován s oběma generály v koncentračním táboře Flossenbürg, nebo se dostal do nového zajetí, tentokrát sovětského. Jeho smrt přikrývá závoj tajemství, které už patrně nikdo nerozkryje.

Stopa druhá: Lavočky nastupují

Povstalci byli takřka od počátku závislí na letecké pomoci. Slovenští letci, až na nepočetné výjimky těch, kteří zůstali na letišti Tri Duby, z nichž Mikuláš Šinglovič utvořil Kombinovanou letku vyzbrojenou zastaralými stroji, totiž přeletěli do Sovětského svazu. Povstalci se ocitli prakticky bez letectva. Proto přílet 1. čs. stíhacího pluku, vedeného Františkem Fajtlem, na Zolnou, k němuž došlo 17. září, znamenal nesmírně významnou pomoc. Fajtlův pluk čítal 21 moderních strojů La-5.

„Vím, co vás asi zrovna napadá,“ vzpomínal generál Fajtl po letech, když se Československo rozdělilo na dvě samostatné republiky, „ale Slovensko pro nás tehdy bylo domovem. Celou válku jsme bojovali za Československo, za jeho obnovení, a když jsme tehdy na jeho půdě přistáli, přijati jsme byli skvěle. Nikdo necítil rozdíl, že my, příslušníci 1. čs. stíhacího pluku, jsme Češi – a ti, kteří na nás čekali a přijali nás s otevřenou náručí, jsou Slováci. Ne, tak to tehdy nikdo necítil. Byli jsme skutečně doma…“

Účast československého stíhacího pluku se projevila prakticky okamžitě: osm lavoček hned druhého dne zaútočilo na letiště v Piešťanech obsazené Němci a zlikvidovalo převážnou část jejich materiálu. Na několik dnů, než Němci svůj park doplnili, se lavočky staly suverénními pány slovenské oblohy.

Pokud jde o bojovou bilanci Fajtlova pluku, byla velice úspěšná. Během 29 dnů pluk uskutečnil 561 operačních letů, během nichž letci zničili nebo poškodili 36 nepřátelských letadel a na pozemní cíle svrhli 624 pum. Při těchto operacích zničili desítky nákladních aut s vojskem nebo vojenským nákladem, patnáct muničních povozů, dva tanky, několik lokomotiv, poškodili dva obrněné vlaky a vyřadili řadu pozemních cílů.

Po celou dobu svého působení pluk bojoval v obklíčení, jež se postupně stále více zužovalo. Když se situace stávala neudržitelnou, jedenáct lavoček, jež zůstaly letuschopné, opustilo Slovensko a přistálo na osvobozeném území. Tato „česká stopa“ v SNP patří zcela jistě k nejzřetelnějším.

Stopa třetí: Setkání s generálem Přikrylem

Bylo horké léto roku 1965 a já hledal v malé vísce, kde jsem v životě nebyl, domek, v němž sídlil muž bezpochyby legendární. Za Československo bojoval v obou světových válkách, za což si vysloužil devět let žaláře v osvobozené republice, urážky, bití v kriminále – a posléze (v roce 1964) rehabilitaci. Rodem Čech a vlastenec, během SNP velel 2. československé samostatné paradesantní brigádě.

Domek jsem posléze našel, prošel jsem dveřmi do nevelké světnice, kde seděl velký, rozložitý muž s nohama v lavoru. Pozdravili jsme se a on se omlouval, že mě přijímá tak neformálně, ale jistě to pochopím. Právě mu skončila služba, dost se nachodil a pocítil potřebu své nohy osvěžit. S vlídným úsměvem mě ujistil, že si to bohatě zaslouží, protože mu slouží už sedmdesát let a za tu dobu... Tady si trochu oddechl a jeho úsměv pohasl.

Od přítele, taktéž zahraničního vojáka, který mi podobná setkání sjednával, jsem věděl, že Vladimír Přikryl, nikoli už vojín v záloze, na nějž byl degradován, ale opět generál, stále ještě nebere odpovídající důchod. Přes těch 168 korun měsíčně, jež pobíral po propuštění z kriminálu, se sice už přehoupl, také již nemusel dělat manipulanta ve Frutě, kde mu platili jednu korunu za jeden naložený metrák ovoce na korbu náklaďáku, nicméně zaměstnání hlídače na pile placené snad dokonce přes tisíc korun měsíčně mu stále bylo dobré. Mělo se to zlepšit, prý určitě, ale zatím… inu, zatím bylo potřeba mít ještě trochu trpělivosti.
Za této konstelace počal náš rozhovor. Zajímalo mě samozřejmě především povstání. Jaké bylo do­opravdy. Jaké se mu dostalo pomoci. Zajímala mě pravda, a nikoli tehdy šířená legenda. Muž vyznamenaný třiapadesáti řády a vyznamenáními začal vypravovat: „Já jsem na Slovensku přistál v noci 29. září na louce, která nikdy nebyla letištěm, někde u Brezna nad Hronom. Občas se na ni shazovaly zbraně z osvobozené Ukrajiny. Přiletěl jsem douglasem, jak byly běžně nazývány dakoty dodané Rusům od Spojenců. Počasí bylo neuvěřitelně příšerné, pršelo, bylo větrno, loučka nasakovala vodou. Samozřejmě tma, plocha nebyla osvětlena ani ohni, kontakt během přistávání žádný. Asi mi nebudete věřit, ale Rusové douglasům vymontovali vysílačky, aby je použili pro jiné, podle jejich názoru důležitější stroje.

Ačkoliv jsem byl velitelem největší a nejorganizovanější československé jednotky, nedostal jsem před odletem žádné přesné rozkazy ani instrukce, vše se prý dozvím na místě. Na místě jsem se toho ovšem mnoho nedozvěděl. Panoval dost velký zmatek, povstalci mobilizovali asi nějakých sedmdesát tisíc mužů, ale jenom pro část měli zbraně. Dobře třetina zůstávala neozbrojena, organizace chabá, velení slabé.

Němci toho dovedli využít. Obě slovenské divize zajištující karpatské průsmyky, s nimiž se počítalo, že je otevřou Rudé armádě, a tím jí zpřístupní nejen východní Slovensko, ale celou Karpatskou kotlinu, Němci odzbrojili a průsmyky obsadili svými vybranými jednotkami, takže musely být později za cenu těžkých ztrát znovu dobývány.“

V tuto chvíli se Vladimír Přikryl vrátil k vyprávění o parabrigádě, které velel: „Její letecký přesun na Tri Duby započal 25. září a pokračoval ještě další dny i za ztížených povětrnostních podmínek. Byl bohužel provázen řadou tragických havárií, ztráty letadel, jež ve tmě narazila do tatranských štítů, zřítila se a shořela ve stržích nebo na skalách, šly do desítek. Ještě po válce jsme nacházeli jejich trosky s tělesnými pozůstatky, jež už nešly identifikovat. O tom se příliš nemluvilo.

Svou bojovou činnost naše parabrigáda zahájila 8. října, chlapci, všichni Slováci, Čech jsem byl jenom já, byli skvělí, stateční hoši… A já jenom lituju, že jednotku v její plné síle jsem nikdy nemohl nasadit. Spíše jsem používal její jednotlivé útvary v roli ,požárních komand‘, jak se dneska říká, tam, kde to nejvíc hořelo. Přesto jsem přesvědčen, že kus práce odvedla, ještě než se podmínky zhoršily do té míry, že jsme se museli z povstaleckého území stáhnout a pokračovat v horách,“ končí své vyprávění Vladimír Přikryl.

Stopa čtvrtá: Poslední noc Jana Švermy

Do období, kdy se povstalci stahovali do hor, spadá další povstalecký příběh nesoucí českou stopu. Příběh, jehož dozvuky zazněly dokonce v hrdelním procesu s Rudolfem Slánským, jedním z českých účastníků povstání. Je spojen se smrtí Jana Švermy, smrtí, jež byla dlouho obestřena tajemstvím.

Slánský se Švermou byli jako zástupci zahraničního byra KSČ vysazeni na Slovensku 28. září. Už v tuto chvíli na tom nebyl Šverma zdravotně dobře, a dokonce si toho byl vědom, těšil se na „generální remont“, jak žertem říkával, ale ten prý musí počkat – až po válce... Bohužel, velmi přecenil své síly.
Zde do našeho vyprávění vstupuje Stanislav Rejthar, český válečný letec, v době SNP náčelník štábu Fajtlova stíhacího pluku. Patřil k oněm letcům, kteří nemohli Slovensko opustit letecky, protože jejich lavočky byly natolik poškozené, že byly k nepotřebě. Musel tedy zůstat a spolu s ostatními ustoupit do hor. Měl tehdy hodnost štábního kapitána, byl tedy vyšším důstojníkem, a proto ho pověřili velením zadního voje pochodového proudu, jenž ustupoval přes Chabenec. V knize vzpomínek Dobří vojáci padli vypověděl o setkání s Janem Švermou: „V zadním voji pochodovaly skupiny fyzicky nejslabších lidí, kteří nestačili tempu hlavní skupiny. Mezi nimi i Jan Šverma. Když jsem ho uviděl, byl u konce svých fyzických sil, měl horečku a v obličeji mi připadal strašně pohublý. Neměl bohužel ani pořádné oblečení. Zařídil jsem, aby dostal letecké boty. Sám jsem mu dal svou leteckou kuklu a hodinky. Měl jsem totiž dvoje. Ze svých zásob jsem mu daroval asi tři konzervy a placatici kořalky. Hned se rozdělil, vlastně nerozdělil, rozdal všechno ostatním. Byl jsem velitel, tak jsem přikázal, že musí jít se mnou.“

Není bez zajímavosti, že i v Rejtharově svědectví se vyskytuje motiv bot, který se vynořil o pár let později v procesu se Slánským. Ten byl totiž obviněn, že Švermovi úmyslně přidělil malé boty, aby mu znesnadnil pochod a psychicky ho podlomil. Historik Karel Kaplan uvádí v knize Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, že když se Slánský dozvěděl, že mu chtějí „přišít“ Švermovu smrt, reagoval až nepříčetně.

Rejthar dále vypovídá, že se Švermou strávil jeho poslední noc. Spali pod rozložitou borovicí na holé zemi, noc byla chladná a Švermu zřejmě vyčerpala. Rejthar se ho pokusil přemluvit, aby sestoupili do doliny a přečkal nejhorší dobu u některého evangelického faráře. (Rejthar i za tu poměrně krátkou dobu strávenou na Slovensku postřehl, že evangelíci jsou vesměs čechoslovakisticky orientováni nebo jsou „londýneři“, což v podstatě znamenalo totéž.) Ale Šverma se zdráhal a posléze odmítl.

Stanislav Rejthar tedy určil tři mladé, tělesně zdatné Slováky, aby Švermovi v pochodu pomáhali, a hlavně, aby ho za žádných okolností neopouštěli. Sám byl značně vyčerpán, vzdálil se za svými povinnostmi, a když se po čase vrátil, aby zkontroloval situaci, nalezl již Švermu mrtvého. Ležel na zádech, v obličeji byl žlutý a měl chomáčky sněhu na obočí. Poznamenává, že onu noc (tedy 10. listopadu) zmrzlo asi osmdesát lidí.

Zaznamenává též, že zmizely teplé boty, jež mu přidělil, stejně jako kožená kukla a rukavice. Václav Kopecký, významný komunistický předák, ve svých pamětech navíc udává, že Šverma byl okraden o větší částku peněz, kterou u sebe přechovával (šlo údajně o 400 tisíc slovenských korun). Z krádeže hodinek byl obviněn marodér Šebesta (jak uvádí protokol procesu se Slánským), hodinky byly dokonce předloženy tribunálu jako předmět doličný...

Motiv peněz je zde jistě zajímavý. Třebaže šlo o značné částky, neměly v dané situaci žádnou cenu. Sám Rejthar uvádí, že původně nesl dva vaky s penězi, jeden s 250 tisíci rubly – a toho se zbavil nejdříve. Hodil ho do strže, aby si aspoň trochu odlehčil.

Ve druhém byly slovenské koruny. Ten opatroval o něco déle, ale nakonec o něj také přišel. Při namáhavém pochodu mu upadl a skutálel se ze svahu. Rejthar už v sobě nenašel sílu, aby ho zachraňoval. Ostatně věděl, že bankovky, jež obsahoval, jsou beztak padělané. Když na jaře slezl sníh, nejspíš je někdo našel – a nečekaně zbohatl.

Tak končí čtvrtý český příběh spojený se slovenským povstáním.

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama