Intelektuál, který šel rovně | Reflex.cz
reklama
nahoru

Intelektuál, který šel rovně

Karel Steigerwald 16. října 2014 • 00:15
Intelektuál, který šel rovně
Pavel Landovský pózuje pro Reflex v červnu 2010 s husou jakožto starý Boháček
• foto: 
Roman Černý
reklama

Vypravěči veselých historek z natáčení se pustí (už se pustili) do práce. Budou veřejnost zavalovat žoviálním vyprávěním o povedeném hrubiánovi s něžným srdcem lyrika, o geniálním štamgastovi z mokré herecké čtvrti. Materiálu mají dost, Pavel Landovský byl nikdy nekončícím zdrojem příhod, situací a výroků. Převládnou ty, které se nikdy nestaly. Podobně jako předělali Haška, předělají i Landovského na rošťáka z hospodského podsvětí. Zneškodní ho. Z ostrého Haška zůstává už jen Švejk vyrobený z drátu s heslem, které Hašek nikdy nevyslovil: To chce klid. Podobně nicotná tretka číhá i na Landovského.

Největším životním tématem herce Landovského byla svoboda. Tu chtěl a potřeboval. Bojoval za ni v Čechách nezvykle přímočarým způsobem. Tu babu Gustu Fučíkovou volit nebudu, řekl volební komisi, protože křivě svědčila u soudu, který vyhlásil jedenáct justičních vražd. (Dodnes jako většina komunistického vraždění nepotrestaných.) Intelektuál Landovský nepřemýšlel o nemožnosti vzepřít se komunistické diktatuře, vzpíral se jí veřejně, jasně a ustavičně. Režim by ho rád přijal jako výstředního baviče, šaška a lidového moulu, jak to předvedl v Utrpení mladého Boháčka. Landovský ale nepřijal ten režim. Opatřil si tak druhé životní téma, jímž byla persekuce. Zakázali mu postupně všechno. Protože neemigroval a nechtěl dobrovolně utéct, vyhnali ho a udrželi v cizině nejpodivnějším právním aktem: zbavením českého občanství. Jako by jim češství patřilo a oni ho mohli přidělovat či odebírat. Biľak, tato panslovanská obluda, občanství měl, nejčeštějšímu herci ho vzali.

K svobodné práci se dostal na chvíli v Činoherním klubu a ve filmech nové vlny v letech šedesátých. Pár let, a vznikl velký umělec. Další cestu mu už nedovolili. Nesměl hrát ani filmovat. Psal hry, které nesměl nikdo uvádět. Prožil půl normalizace v Praze s hlavou zvednutou, s duší ubíjenou. Vznikl tak příběh statečného občana, měl ale vzniknout také celý příběh velkého herce. Z něj známe jen menší část, víc nevzniklo.

Tlusté obličeje nul, jež už jsme zapomněli, jejich bachratá kancelářská těla s hnusem v duších, na něž nevěřili, to byl svět, který Landovského zabíjel. Zkuste si představit, jaké filmy mohly vzniknout, jaké role mohl uštvaný herec hrát – a připište to na účet těch masožravých ksichtů.

Komunistický vládce z Hradce Králové zakázal Landovskému vystupovat speciálním výnosem. Asi mu nestačil zákaz celostátní. Landovský mu napsal telegram, že pojede do Brna a jestli zákaz platí i pro tranzit. Jel by přes Jihlavu. (Dálnice tehdy nebyla.) Kde je ten vládce dnes? V království bezvýznamných nul.

Z Landovského života chybí čtyřicet let, po která mu nuly zakazovaly pracovat. Herectví je jak vzduch, co nevznikne tady a teď, už nikdy nebude. Zakázat herci hrát lidem znamená zakázat ho celého. Nakonec hrál Landovský (s dalšími) v bytovém divadle u Vlasty Chramostové, ale i tam vnikla policie. Asi aby divadelní vítr neodletěl okny páchat svobodu do ztuchlých pražských ulic. Dnes by ty nuly namítly: A co, však byl pak u kapitalistů, ve Vídni, to se mu umožnilo, měl se tam líp než my tady.

Vídeň Landovského poškodila. Nepatřil tam. Jestli chce někdo mít národního umělce se vším všudy, má ho v Landovském. V jeho spojení s českými lidmi (ne lidem), kde hledal a nacházel zdroje svého umění. I to byl jeden z důvodů, proč ho ti protilidoví sluhové ruských komunistů tak nenáviděli. Dobře věděli, že vyhnáním z vlasti osekají všechny hercovy domácí kořeny. Komunisti neuměli budovat, třebaže byli budováním posedlí. Uměli ale výborně ničit. Trefit se na podstatu života, žití, kultury, lidskosti. Proti něčemu tak živému, živoucímu, lidskému, jako bylo hraní Landovského, spustili hustou střelbu, ničit jim šlo dobře. Z umělců, kteří se k nim přidali, vytvořili mrtvolné vycpaniny, budovat nové jim nešlo.

Landovský pochopitelně nebyl sám. Zničených osudů napáchali komunisti ohromné množství. Landovského vzpoura probíhala v době, kdy už nevraždili, jen vytrhávali jazyky z úst. Jiné vzpurné duchy věšeli na provaz, zavírali na dlouhá léta do temnic či jinak ponižovali na prahu mezi existencí a smrtí. Z osudů geniálního herce Pavla Landovského, kterého uštvali, si zapamatujme, že neplatí heslo dnešních komunistů S lidmi pro lidi, nýbrž heslo S nulami proti lidem.

Karel Steigerwald


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama