Mořeplavec Ruda | Reflex.cz
nahoru

Mořeplavec Ruda

Petr Vrabec30. prosince 2014 • 00:15
Mořeplavec Ruda
foto: Alžběta Jungrová a archív

Staví lodě a obeplul na nich svět. Pořádal suché plavby pro drogově závislé. Píše knihy o mořeplavcích a při tom všem absolvoval jen sedm tříd základní školy. Na dvoře si postavil vor a hodlá s ním ve svých dvaasedmdesáti letech vyrazit na cestu, jež se zatím nikomu nepodařila. Mořeplavec Rudolf Krautschneider.

Ruda Krautschneider žije se svou ženou a dvěma malými dětmi na větším statku v Lupenici v podhůří Orlických hor. V domě s nimi bydlí ještě pár přátel a sem tam i nějaký bezdomovec. „Vždyť by to bylo neslušné, žít v tak velkém domě jen s rodinou,“ vysvětluje, když nám vaří turka, do kterého nabírá kafe polévkovou lžící. Pak vypravuje, že se mu jako sponzoři hlásí jen samí „negativní“. To jsou pro něj firmy, jež potřebují lidi oblbnout. Alkohol, cigarety, a ty on nechce. Že by si nemohl dát na vor název nějaké whisky. A taky se rozčiluje nad tím, že lidi u nás přikládají zbytečně velkou váhu jídlu. Místo toho, aby cestovali.

„Tady je národní koníček žrát,“ říká vážně a člověk si hned vzpomene na tři sta tisíc prodaných výtisků „divnokuchařky“ Ládi Hrušky. Mořeplavec Ruda žije střídmě, nepije, nekouří a k takovému životu se snaží vést i své nejbližší nebo kamarády. „Když sem někdo přijede na návštěvu, tak vždycky přiveze spoustu jídla, ale po dvou dnech už všichni jedí jen chleba. Jako já. Mně stačí ráno dva krajíce a do odpoledne nemusím jíst. Když pořád něco děláte, tak na jídlo ani nepomyslíte,“ pokyvuje hlavou a dodává, že třeba zeleninu nejí vůbec, protože není králík.

Život na sádle

„Vážně, je spousta krásných míst na světě a lidi se zabývají žrádlem,“ kroutí hlavou a ukazuje nám vyškrabanou sklenici od škvarkového sádla. To je jeho mana, na moři, na souši, chleba se sádlem.

Vzápětí předvádí, jak má na nejbližší cestu přichystaný metrák a půl vyschlého chleba. „Když ho během plavby necháte den odležet, tak on nasaje tu mořskou vlhkost a to je potom dobrota. A se sádlem? To se mi už teď sbíhají sliny,“ a jen tak naprázdno polkne. „Kdysi jsem četl o zenových mistrech, kteří si dokázali po několika měsících půstu užít jeden jediný oříšek. Tu chuť, ten okamžik, to minimum, pro nás, euroatlantické konzumenty, vlastně nepředstavitelné. Kdo by jedl jeden oříšek? Když jich za dvacku může u televize spořádat celý pytlík nebo dva, že?“

Mořeplavec Ruda je zřejmě takový zenový mistr. Užívá si v životě drobností. Je usměvavý, mluví hodně jadrně, o světě má jasno. Na sedm­desát dva nevypadá. A urči­tě se na takový věk necítí.

Plavba, již plánuje, je prý unikátní proto, že se zatím žádné netradiční plavidlo, jako je vor, nedokázalo dostat ze Severní Ameriky zpět do Evropy. Přitom Kolumba uctívá především proto, že se dokázal z Ameriky vrátit s Golfským proudem, který nebyl v jeho době známý. „Z Evropy do Ameriky plujete v pasátech, to byste odpádloval na neckách. Já ale chci u Střední Ameriky trefit Golfský proud, plout nahoru na sever a tam se dostat do proudů, jež vedou na Azory a zpět do Evropy,“ ukazuje na námořní mapě, na níž jsou vyznačeny všechny proudy v Atlantském oceánu.

Když se ptám na navigaci, říká, že pokud popluje sám, vezme si pouze sextant. To je v podstatě navigace jen podle hvězd. „Jestli se mnou ale někdo popluje, samozřejmě si s sebou vezmeme GPS, nejsem magor,“ směje se a ukazuje na své dva pomocníky při stavbě voru, Zdeňka a Jirku. Ti prý slíbili, že s ním poplují. Zatímco Zdeněk to nechává bez komentáře, Jirka je prý rozhodnut s Rudou na půlroční plavbu vyrazit. „Jenže dokud někoho z nich neuvidím na palubě, nevěřím tomu,“ má mořeplavec Ruda jasno. Ze zkušenosti je skeptický: „Všichni by jeli na dva týdny, ale na půl roku se chce málokomu.“

Na voru Golfským proudem

Stavba a výbava voru přišly jen v materiálu na čtyři sta tisíc. Plavidlo je složené z šestnácti klád, jež dohromady měří necelých dvanáct metrů na délku a šest a půl metru na šířku. Na nich stojí pylony, které nesou krytou boudu s matracemi pro tři lidi, s úložným prostorem a menší kuchyňkou. Hlavní stěžeň se tyčí do výše dvanácti metrů. Na něm a dvou menších stěžních bude jedna hlavní plachta a dvě kosatky. Plachty z dacronu, což je tkanina z polyesterových vláken, si Rudolf Krautschneider pořídil z druhé ruky v Polsku za třicet tisíc. „Kdybych je kupoval nové, tak by mě to stálo tak dvě stě tisíc,“ vysvětluje a dodává, že označení vor není pro jeho plavidlo tak úplně přesné. Jde totiž o šestnáctihran, tedy plavidlo se šestnácti trupy.

Když jsme do Lupenice přijeli, montovali právě na vor dvě kormidelní a čtyři boční ploutve s třemi polohami ponoru, aby se vor dal ovládat. „Ploutve jsou z lisované překližky, ale my jsme je navíc ještě okovali. Protože na spoustě lodí se už roztříštily,“ ukazuje nám Ruda.

Doprava rozloženého voru a posádky do jižního Portugalska bude stát zhruba devadesát tisíc. A Ruda teď už jen čeká, až si dopravce sežene vytížení kamiónu i pro zpáteční cestu do Česka. Vyrazit plánuje nejpozději do poloviny ledna. „Od ledna do června je Atlantik klidný a bezpečný. V ostatních měsících máte skoro stoprocentní jistotu, že vás smete nějaký hurikán,“ tvrdí mořeplavec a spoléhá se na štěstí, jež prý Češi na moři mají. „Ročně se po mořích plaví desetitisíce Čechů a nikdo nikdy nezahynul. Češi jsou na moři nesmrtelní,“ tvrdí. Plavba bude trvat zhruba půl roku, urazit by měli dohromady sedm a půl tisíce kilometrů. Jako když „stařenka v parku venčí pejska“, takovou rychlostí.

Pitnou vodu bude posádka získávat odsolováním mořské vody. Filtr, který berou s sebou, dokáže přečerpat a odsolit pět litrů vody za hodinu. Vařit budou na lihovém vařiči. Kromě vysušeného chleba povezou brambory, rýži a maso. „Moji přátele Čížovi mají stroj na konzervování. Takže teď porazíme prase a celé půjde do konzerv, maso, škvarky, sádlo. Budeme mít tak osmdesát kilo masa,“ vypočítává Rudolf Krautschneider. Spoléhá také na rybolov do tažných sítí. Ovšem k tomu hned přidává historku z plavby na Kapverdské ostrovy u západní Afriky. Celou cestu tam se živil rybolovem a suchary. „Na ostrovech jsem se seznámil se skvělými lidmi. Tak jsem si řekl, že když oni mají nouzi a já přebytky, dám jim všechny své konzervy s masem. A budu se živit zase rybolovem. Když jsem potom po pár týdnech vyplul, nechytil jsem ani rybku. A celé ty skoro tři měsíce jsem jedl ovesné vločky. Od té doby se na ně nemůžu ani podívat,“ směje se mořeplavec Ruda.

Když posloucháte líčení o jeho výpravách, samozřejmě vás napadne, co na moři člověk celé dny dělá. To se Rudolf Kraut­schneider najednou rozohní: „Proboha, na lodi je práce na šestnáct hodin denně! Vždyť se musí řídit, navigovat, pracovat při plachtách, tam se nezastavíte, to mi věřte.“

Pohled pro líné majitele

Rudolf Krautschneider se narodil v Rakousku, do Česka s maminkou přijel jako čtyřletý. Přestěhovali se do Znojma. Vychodil jen sedmou třídu. V šesté dokonce propadl. Z té doby má vlastní poznámky, jež vepsal do knihy Dopisy z ostrova tučňáků. „Musel jsem korigovat některé jadrné výrazy a nahradit je třeba termínem kopulovat,“ říká při předčítání několika kapitol. Usmívá se a k tomu přidává, jak ho učitelka přemlouvala, aby dochodil alespoň osmičku. Že by mohl studovat dál. „Proč?“ ptá se na dálku do svých dvanácti let.

Celý život pracoval v lese a dolech, nakonec v lese pracuje i teď, ve svých dvaasedmdesáti letech. Po mořích a oceánech se na lodích, které si sám staví, plaví čtyřicet šest let. Jeho největším počinem je stavba repliky Magalhãesovy plachetnice Victoria ze šestnáctého století, s níž obeplul svět. Námořnickou duši v sobě nezapře ani na souši, stěhuje se každých pět let. „Nechci být nikde domorodec,“ vysvětluje, i když přiznává, že v Lupenici ho teď po dvou a půl roce místní přemlouvají, aby tu s manželkou a dvěma malými dětmi zakotvil. Aby se konečně usadil.

To, že se stará o to, co se kolem něj děje má v povaze. Tak tomu bylo i v případě, kdy vymyslel pro mladé lidi léčící se z drogové závislosti takzvané suché plavby. Týdny se s nimi plavil Baltským a Severním mořem. Aby překonali abstinenční příznaky, aby znovu našli sami sebe. Proto o téhle akci dodnes mořeplavec Ruda říká, že šlo spíš o „terapii duše“. A co když některého pacienta přepadla abstinenční psychóza?
„Všude okolo voda a na moři jsem zákon já. Hodně rychle si to většinou uvědomili,“ vzpomíná na svoji sedmiletou misi, již musel před časem ukončit. Kvůli jedné příhodě, po které si uvědomil, že takový projekt nemůže táhnout na svých bedrech jediný člověk.
„Měl jsem na lodi kluka a u Švédska dostal ledvinovou koliku. Jejich doktoři mi říkali, že pokud půjde na akutní operaci, bude to stát minimálně sto tisíc. Protože není pojištěný. Tak mu jeden kamarád napíchal tišící injekce, já ho posadil na trajekt a modlil se, aby stihl dorazit do Česka,“ popisuje Rudolf Krautschneider okamžiky, kvůli nimž si řekl, že takhle riskovat už dál nechce.

Teď má nový projekt. Založil ve středočeském Týnci nad Labem přístav, v němž zároveň staví lodě. Labe je odtud splavné až k moři a Ruda plánuje, že na nich poplují do světa děti odcházející z dětských domovů. „Ale zatím se mi podařilo postavit jen dvě. Protože i když odečtu všechny náklady na sebe a spolupracovníky, pořád to v materiálu vychází na sto tisíc. Tak mě napadlo, že by si stavbu lodi pro tyhle děti mohly zadat nějaké firmy…“

Rudolf Krautschneider je v každém případě činorodý člověk se spoustou nápadů, ale také neotřelých řešení. Vzhledem k tomu, že se přátelí s řadou polských mořeplavců a u břehu Polska kotví jedna z jeho plachetnic, inicioval právě tam změnu zákona. „Navrhl jsem polským poslancům, aby si loď, která bez pohybu kotví v přístavu dva roky, mohl kdokoliv vzít a někam s ní vyplout. A podmínkou by bylo, že dotyčný musí majiteli poslat pohled,“ říká docela vážně s tím, že polští poslanci jeho návrh, ­aspoň podle slov polských kamarádů a ohlasu v médiích, moc vážně nebrali. „Prý z toho měli legraci. Ale mně to jako legrace nepřijde. Lidi si koupí loď a pak na ni nemají čas, protože se pořád za něčím ženou,“ vysvětluje. Je to prý škoda, když se lidé neplaví. Protože na moři může člověk najít sám sebe a uvědomit si, co je v životě důležité.

Lodě a cesty Rudy Krautschneidera
1977 – Vela – cesta za severní polární kruh
1982 – Polka – plavba do Jižní Ameriky, kde se Ruda nechtěně přimíchal do války o Falklandy
1990–1994 – Polárka – plavba okolo Antarktidy
1999 – Victorie – plavba kolem světa
2001–2004 – Polárka – cesta na sever, do Grónska, na Island a dál, tam, kde
to má Ruda nejraději


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější