Eduard Ingriš | Reflex.cz
nahoru

Eduard Ingriš

Kateřina Kadlecová29. ledna 2015 • 00:15
Eduard Ingriš
foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, fond E. Ingriše

Profesionálních světoběžníků už dnes na zemi není mnoho. A ještě míň bude těch s jedinečným hudebním talentem, kteří na špičkové úrovni za kamerou točí filmy, fotí pro slavné americké časopisy, dirigují státní filharmonii, skládají hit za hitem, plaví se opakovaně na voru napříč Pacifikem a riskují život měsíci putování v povodí Amazonky. Po pravdě, takový člověk už po světě nechodí žádný. Eduard Ingriš byl jen jeden – a 11. února by se dožil 110 let.

„Netuším, jakou měl nejradši. Já milovala ty, ke kterým napsal nejen hudbu, ale i slova. Psal tak nějak plavně, romanticky, ti ostatní byli proti němu… No, takoví hrubší.“ Takže jste měla ráda Niagaru? Nebo Až kvítky uvadnou? Až přijde ta chvíle? Nebo kterou z té tisícovky melodií složených a velmi často i otextovaných vaším manželem?

„Všechny mám ráda…“

Nina Ingrišová, třiaosmdesátiletá vdova po Eduardu Ingrišovi, vzpomíná ve svém bytě v nejvyšším patře paneláku na okraji brněnské čtvrti Královo Pole na muže svého života. Stěny obývacího pokoje lemují sloupce krabic s tou částí dobrodruhova archívu, která dosud nebyla převezena do zlínského muzea. Na zdech visí obrazy Ninina otce Viktora Karpuškina i plátna namalovaná samotným Ingrišem, na skříňkách leží fotografie z cest i diplomy s věnováním význačných osobností. O jejich držiteli už bylo mnohé napsáno, však je také jeho život látkou hodnou románového zpracování. Opakování je však i v tomto případě matka moudrosti.

Tenor na „inserát“

Syn železničáře (a nadšeného muzikanta) se narodil 11. února 1905 na Kladensku, v obci Zlonice. A zpočátku vůbec nebylo zjevné, že mu sudičky daly do vínku tolik výjimečných talentů. S rodiči žil jen krátce. Brzy po synkově narození prvorodička onemocněla těžkým astmatem. „Putoval ke své německé babičce, u níž bydlel do svých sedmi let,“ píše v obsáhlém článku z roku 1994 o Ingrišovi tehdejší redaktor Reflexu Stanislav Motl. Malý Edík se pak po letech vrací do vlastní, přitom cizí rodiny – dva mladší sourozence vůbec nezná, nerozumí jim, protože oni mluví česky a on jen německy. Mamince nedokáže tykat, pláče po své „Mutterle“, jak říkával babičce, a po třech letech od rodiny odchází. Tatínek ho odvádí do kláštera svaté Markéty na pražském Břevnově, kam je talentovaný hošík přijat do pěveckého sboru…

Jak připomínají ingrišovské životopisné pasáže důkladně zpracované publikace Plavby „sebevrahů“ cestovatele Miroslava Náplavy (vydala ji JOTA roku 2004), svou první operetu Inserát začal mladík psát už v patnácti letech. Snil o tom, že se stane skladatelem a dirigentem vážné hudby, ale nakonec byl mladý učitel na základní škole rád, když ho jakožto pohledného tenora angažoval roku 1927 Jan Snížek do své revue Dál už to nejde. I díky této štaci, na niž navázaly další nabídky, započal Ingriš v samém závěru dvacátých let úspěšnou kariéru dirigenta (v jeho čtyřiadvaceti letech prý nejmladšího v Praze!) a posléze i skladatele. Většina pražských operetních domů měla jeho díla v repertoáru a takové Rozmarné zrcadlo z března 1941 se hrálo po pět let, s více než 1600 reprízami. Nakonec napsal na tisícovku písní a na šedesát operet, revuí a revuálních operet – sám z nich vypsal to nejpodstatnější včetně dat premiér na šest listů, které nám poskytla paní Ingrišová. Národní knihovna ČR dnes pod Ingrišovým jménem eviduje 260 položek; většinou jde o hudebniny, notové zápisy, ale i o zvukové nahrávky.

Na břehu Niagáááry

Eduard Ingriš od dětství miloval přírodu (chvíli ji též studoval), skautoval a jako jeden z prvních Čechů začal s trampováním. Postavil si chatu blízko Svatojánských proudů, tedy na břehu onoho úseku Vltavy, jenž je dnes zatopen štěchovickou vodní nádrží a Slapskou přehradou. Napsal tu třísvazkovou kytarovou školu, která naučila akordům spoustu průkopníků vandrování s „teletem“, kotlíkem, kanadami a liščím ocasem za kloboukem, a od snu o vážné hudbě poodstoupil k písničkám k táboráku. Například Ingrišovu trampskou hymnu Niagara dnes zpívá už čtvrtá generace, jak často připomíná československá cestovatelská legenda Miroslav Zikmund (který se mimochodem o zachování Ingrišova odkazu velmi zasloužil, o čemž ještě bude řeč). Poprvé byla Niagara hrána 11. července roku 1931 v divadle Aréna na Smíchově, a to v podání tehdy začínající Ljuby Hermanové v rámci populární revue Trampské milování. Muži tleskali a dívky omdlévaly… A někdy i umíraly. Náplavova knížka zmiňuje (a výstřižkem z dobového tisku dokládá), že po poslechu šlágru Když odejde děvče se zastřelili devatenáctiletá Marie a o dva roky starší František, kteří si na Ingrišův hit zatančili, pak odešli na toaletu – a tam je po dvou výstřelech našel v krvi personál pražské restaurace U Vocílků. Druhotný následek tragické události? Obrovská publicita pro charismatického skladatele a sto tisíc prodaných gramodesek s nahrávkou.

„Von to byl moc pěknej člověk, krásnej,“ vzpomíná na Ingriše herečka Zita Kabátová, která byla v první půli čtyřicátých let často hostem na onom skladatelově venkovském sídle, v takzvané Nemuzikantské chatě (vzpomínku Zity Kabátové i dobové záběry z chaty divákům zprostředkoval dvacetiminutový televizní dokument Plavba voru Kantuta Jaroslava Bařinky z roku 2005, odvysílaný ČT v cyklu Zapomenuté výpravy). Na Ingrišův ostře řezaný, tmavý půvab, srdečnost, otevřenost, přátelskost a další ctnosti ostatně vzpomínají snad všichni pamětníci. „Nikdy jsem ho neviděla rozčileného, nikdy nenadával, nepoužíval sprostá slova,“ připomíná dodnes jeho vdova. „Leda, ale to byla výjimka, když někde vykládal vtipy a dělal si legraci.“

Konec legrace

Na fóry ale v protektorátu nějak nebyla chuť. V divadelním souboru se udávalo, tři měsíce gestapo zadržovalo po takovém nesmyslném udání i Ingriše. Koncem roku 1944, po dočtení knížky německého dobrodruha Herberta Rittlingera Sjížděl jsem dravé řeky: sám v peřejích Amazonky, měl jasno. Musí pryč, na svobodu, a nejlépe do divočiny. Ještě stihl natočit svou poslední československou zakázku – stál za kamerou při popravě státního ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka – a koncem roku 1947 se dvaačtyřicetiletý úspěšný muž (a milionář!, jak podotýká paní Nina) loučí s rodinou a odjíždí za dobrodružstvím do Brazílie. Jenže za dva měsíce přichází Únor, naše republika už tak nějak není naše, Ingrišův pas pozbývá platnosti a po vypršení brazilského tranzitního víza mu hrozí vyhoštění. Nakonec to po intervencích z mnoha stran nedopadlo tak zle, musel se jen usadit mimo území dvou nejlidnatějších brazilských států. Uchýlil se tedy k přírodě – a k pořízení falešného brazilského cestovního pasu.

Po devítiměsíční plavbě po Amazonce se dostal do Limy.

A Lima byla prima

V peruánské metropoli žilo pár českých emigrantů, hlavně „baťovců“, u nichž to měl autor hudby k snímku o Baťově životě a systému Práce je jako písnička z roku 1937 (a následně držitel ceny J. A. Bati) dobré. S jejich pomocí se v Limě usadil, učil československé děti hudbu a otevřel si fotografický ateliér, kde vyráběl také pohlednice, zejména pro krajany. Postupem času začal jezdit na kratší výpravy a přijímal i zahraniční zakázky, fotil pro časopisy Life a Time a vyhrával soutěže.

Právě do Ingrišova fotoateliéru zavítala počátkem listopadu 1949 dvojice nejznámějších československých dobrodruhů (ta cesta byla jejich vůbec první výpravou!), aby si nechali vyvolat filmy s obrázky z Bolívie. „Eda“, jak mu Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem říkali, odvedl perfektní práci, a navíc jim imponoval cestovatelskou zkušeností; nabídli mu tedy, aby s nimi odjel natáčet film na ostrovy Chinchas, které byly obrovským hnízdištěm miliónů exotických ptáků. Vzniklo tak celoživotní, i když vlivem československého socialistického věznění najmě korespondenční přátelství těch tří, vysloveně dušínovských typů.

Vzhůru na palubu

Suchozemce Ingriše to začalo lákat také na moře. Chtěl podpořit teorii norského badatele, svého přítele a spolucestovatele Thora Heyerdahla, že tichomořské ostrovy Francouzské Polynésie mohli osídlit Indiáni z jihoamerického kontinentu, a rozhodl se pro zkoušku ohněm. Respektive zkoušku vodou.

Nechal postavit obrovský vor z balsy, nejlehčího dřeva na světě. Balsové stromy z čeledi slézovitých se vyskytují v deštných pralesích a rostou skutečně jak houby po dešti; po šesti sedmi letech dosahují výšky až 25 metrů. Stejně jako před ním Heyerdahl zacházel i Ingriš s pórovitými kmeny tak jako kdysi dávno oni domnělí migrující Indiáni. Žádné hřebíky, jen provazy. S legendárním Norem si ohledně technologie stavby i mnoha jiných záležitostí vyměnili několik dopisů.

Vor Kantuta dostal jméno upomínající na Heyerdahlovo plavidlo Kon-Tiki. Oslavoval krásu andských květů la cantuta, trojbarevného symbolu bratrství a nesmrtelnosti. Na palubu o rozměrech 12 x 8 metrů se muselo vměstnat pět členů posádky, spousta jídla a vybavení. Mezinárodní posádečka měla ve svém srdci i ženu,

Peruánku Natalii Mazuelosovou – a Ingrišův deník naznačuje, že ji ve svém srdci tak trochu měl i on sám… Čtvrtého prosince 1955 loď vyráží na širé moře, aniž má sám organizátor plavby jakoukoli praktickou zkušenost.

Plavba byla místy idylická, alespoň podle dobových záznamů a snímků: šarmantní Ingriš hraje na kytaru, mužstvo loví z vln obrovské žraloky, pohledná kuchařka vaří delikatesy připravené z chycených želv. Jenže vyplout až v zimě nebylo právě rozumné, moře bylo neklidné a Humboldtův proud je nesl úplně jinam, než kam měli původně namířeno. Dostali se do obrovského vodního víru a na 47 dní v něm uvízli. S nefunkčním rádiem. Jen úplnou náhodou se opravenou vysílačkou dovolali pomoci a po intervenci samotného panamského prezidenta vzala po dvaadevadesáti dnech plavby pětici ztracenců potácejících se na pokraji smrti na svou palubu americká loď vracející se z Antarktidy z přírodovědné výpravy. „Vezl si tisíce metrů filmu natočeného na voru,“ popisuje Nina Ingrišová. „Jenže když vor vytahovali na palubu té americké lodi, spadl jeden z černých plastových pytlů s filmy do moře. Eduard chtěl skočit za ním, museli ho držet.“

Cesta tam a zase zpátky

Úspěchu sice nebylo dosaženo, ale i cesta může být cíl. Námořníky vítaly ohromné davy lidí a snímky z voru obletěly prostřednictvím novin a časopisů svět. Půvabná Natalie se díky nabyté popularitě vydala dělat kariéru do Hollywoodu, zatímco Ingriše už zjara roku 1956 kontaktoval štáb Ernesta Heming­waye a angažoval ho jako poradce při natáčení snímku Stařec a moře. Peníze na další plavbu se hned sháněly o něco lépe než na tu první! Nejvíc pomohla ctihodná dáma italského původu, Anita Fernandini de Naranjo, pozdější starostka Limy. Dočetla se v novinách, že je kapitán Kantuty výtečný skladatel a dirigent, a zajistila mu taktovku v Peruánském státním symfonickém orchestru. Po nějaké době mu darovala obrovskou sumu sta tisíc solů, za niž by se daly koupit dvě pěkné vily v nejlepší čtvrti. Asi by si to byla rozmyslela, kdyby tušila, že tak o svého dirigenta přijde.

Dvanáctého dubna 1959 vyplul vor Kantuta II., vlečen lodí, z peruánského Callaa. Stejně jako tomu bylo na první plavbě, ani na té druhé neunikli cestovatelé (tentokrát čtyři a bez ženy, zato s opičkou a papouškem) ponorkové nemoci. Po neshodách dva muži dezertovali během doplňování zásob vody na ostrůvku. Již jen dvoučlennou posádku pak po třech měsících plavby čekaly ještě tři dny a tři noci strašné bouře a následné šťastné ztroskotání: na pobřeží korálového ostrova Matahiva ve Francouzské Polynésii, jen kousek od Tahiti! Plavbu přibližuje devět let starý hodinový dokument cestovatele, spisovatele a filmaře Petra Horkého Ingriš! Eduard Ingriš i již zmíněný Bařinkův dokument.

Los Angeles a láska nebeská

Zkraťme nyní následující roky na minimum. Ingriš se snažil se svým filmem z obou plaveb prorazit v Hollywoodu. Dva Čechoameričané, Krátký a Pelc, ho přes řádně podepsanou smlouvu podvedli a okradli o filmový materiál i o výnos z promítání. Začala právní bitva, kvůli které Ingriš přesídlil do Los Angeles – a díky níž poznal svou nastávající manželku Ninu Karpuškinovou, krásnou Moravanku, jež ve Státech už pět let žila. Pracovala v bance, kam si cestovatel v létě 1962 přišel uložit peníze, ale hlavně začala zpívat v jeho operetách. „Při té první jsme si padli do oka a při třetí jsme už byli manželé,“ usmívá se paní Nina, která si vzala o šestadvacet let staršího, již devětapadesátiletého muže bez jakéhokoli zaváhání. Takového krásného, duchem navždy mladého člověka prý hledala odjakživa!

Soud o práva k filmu sice Eduard nakonec vyhrál (po deseti letech!), avšak bez nároku na náhradu ušlého zisku. Čím se tedy novomanželé živili? Nina dál vydělávala peníze v bance, zatímco Eduard stříhal a vyráběl filmy. Zastal veškeré filmové profese úplně sám. V prosklené zimní zahradě domu ve Van Nuys, čtvrti na severu Los Angeles, kde Ingrišovi s rodiči Karpuškinovými bydleli, pod zapnutou klimatizací celé dny seděl, psal a stříhal své filmy Kantuta, Nezkrocená Amazonka a Plachtění po jižních mořích.

Domov na kolečkách

A to se mu (přes tchánovo naprosté nepochopení zeťovy filmařské profese) vyplatilo. „Práci nám vlastně vymyslel jeden emigrant – já jim tedy říkám exulanti, protože emigrace je dobrovolná, zatímco oni ze země utíkali před komunismem jak kdysi protestanti po Bílé hoře. Tenhle doktor Rejlek kdysi pracoval na Barrandově,“ vzpomíná dnes paní Nina. „A ten manžela lákal: ,Edo, pojď se mnou do divadla, promítají tam cestopisné filmy! Mrkni se na ně, inspiruj se…“ V té době už měli manželé za sebou několik promítání a besed pro školy, k nimž Eduard, muž přinejmenším tuctu talentů, vyrobil pěkné plakáty. „Prosili jsme obchodníky, ať nám dávají ty naše transparenty do výkladů, abychom sehnali obecenstvo.“

Eduarda Ingriše ona přehlídka cestopisných filmů skutečně ­inspirovala – a díky ní věděl, že má doma mnohem lepší snímek. Ingrišovi si tedy našli agentku, která je pozvala do jižní Kalifornie na festival podobných snímků. Po získání první ceny za svůj film o obou plavbách odletěli na Havaj, na šňůru promítání a přednášek.

Jak takový program Ingris Productions vypadal? Rozhodně ne jako dnešní stručné, nepřipravené komentáře cestovatelů-amatérů k diapozitivům. „Bylo to takové pásmo,“ líčí paní Nina. „Vozívali jsme s sebou projektor synchronizovaný s hudbou nahranou na kotoučovém magnetofonu. Eduard v úvodu zahrál na křídlo, já zpívala, pak jsme pustili film. Nejprve jsme se v komentářích střídali, Eda hovořil o svých zkušenostech, já o obecných věcech – stávala jsem za mikrofonem v tradičním oděvu inckých žen, abych tematicky ladila s cestou, on nosil smoking. Později jsem mluvila už jen já, a to podle přesného scénáře. Náš agent na tom trval, že Eduard prý měl přízvuk a že by mu špatně rozuměli. Bylo to úžasně úspěšný, pochopitelně. Obletěli jsme všechny havajské ostrovy, co měly školu, a pak jezdili dál.“

Ingrišovi pak se svým programem cestovali celých deset let, od roku 1969 do roku 1979, zejména na podzim a na jaře po síti klubů Kiwanis a Rotary. „Křížem krážem po celé zemi nás ten manažer posílal, i po Kanadě. Každý den jsme byli v jiném městě a jednou týdně jsme se museli stavit na domluvené poště, kde na nás čekal rozvrh na další týden. Mezi jednotlivými místy přednášek bylo vždy minimálně 250 mil, tedy 400 kilometrů. Jednou nás hnal ten agent ze státu Michigan v hrozným sněhu až do Tennessee na jih. Sedm set mil ze dne na den!“ – A to jste se za volantem střídali? – „Kdepak, to bych nedokázala řídit, to byl tunový náklaďák, takový dům na kolečkách. Eda míval ruce úplně ztuhlé a vytřesené z volantu. A teď si představte, že naše promítání začínal po takové štrece vždy částí z Rachmaninovova koncertu. Nechápu, jak to na tom klavíru uhrál!“

Ten náš chlapec

Když manželé odjížděli na svou první „šňůru“ na Havaj, nebyly jejich synku Eduardovi ani dva roky. Zdá se skoro neuvěřitelné, že dokázali žít dlouhá léta v podstatě bez syna a dobrovolně ho opouštěli (nové světlo na tuto skutečnost vrhají informace z dětství Eduarda staršího). Ale prý nebylo jiné východisko.

„Eda do výchovy toho našeho chlapce vůbec nezasahoval. Vlastně v jediném – vedl ho k hudbě. Vždy za ty tři letní měsíce z roku, které jsme trávili doma, ho všechno naučil. A on pak od šesti let vyhrával klavírní soutěže,“ vypravuje Nina Ingrišová. A poté dodá se stínem výčitky: „Moje matka mu byla stokrát lepší matkou, než já bych mohla být. Naučila ho číst a psát česky, zpívala mu české písničky, které já ani neznám.“

Prarodiče vnoučka skutečně milovali. Nahradil jim synka, který za války znenadání zemřel – ještě jako batole – zřejmě na akutní záchvat cukrovky. A mimochodem, jak Ingrišovi, tak Karpuškinovi spolu mluvili až do smrti česky. Bez ohledu na to, kolik desetiletí v emigraci strávili. Paní Nina dodnes nemůže přijít na jméno nejen komunistům, ale ani Čechům, kteří po pár letech v zahraničí zatíží svoji češtinu přízvukem, nebo dokonce mateřštinu rovnou úplně zapomenou.

Stáří u jezera

V roce 1972 Ingrišovi s Karpuškinovými opustili Los Angeles a přestěhovali se do přírody, do kalifornského rajského koutu South Lake Tahoe. Koncem sedmdesátých let si tu otevřeli obchod s vitamíny a zdravou výživou, v němž pomáhal i téměř osmdesátiletý Eduard. Bohužel raději vybaloval zboží, než aby psal své paměti, o něž ho korespondenčně požádal sám Josef Škvorecký pro své nakladatelství ‘68 Publishers a k jejichž napsání ho už počátkem sedmdesátých let opakovaně vyzýval i přítel Miroslav Zikmund.

A pak položila Eduarda Ingriše na lopatky nemoc. Dvanáctého ledna 1991 zemřel vinou embolie v nevadském Renu. Jeho vdova několik let po manželově úmrtí požádala Miroslava Zikmunda o radu: neví, co si počít s manželovým rozsáhlým archívem. Milovník pořádku a precizní systematik, jenž má svůj osobní archív a knihovnu v dokonalém ordnungu, nezaváhal ani vteřinu – ale cesta k cíli byla dlouhá. Až roku 2000 celých těch 1100 kilogramů archiválií z domu v South Lake Tahoe spolu s Petrem Horkým, Miroslavem Náplavou a redaktorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem zdokumentovali, zabalili a převezli díky finančnímu příspěvku ministerstva kultury ČR do Česka. Tady se většina předmětů stala součástí samostatného fondu Eduarda Ingriše při sbírce věnované Hanzelkovi a Zikmundovi v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po dvou letech se pak domů, do Brna, stěhuje i Nina Ingrišová se synem, z něhož se stal klavírista a režisér.

Především díky těm, které zmiňujeme v předposledním odstavci, tak nebude jméno jednoho z největších českých dobrodruhů, všeumělů a živoucích Járů Cimrmanů zapomenuto.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější