Věčný čekatel na trůn | Reflex.cz
reklama
nahoru

Věčný čekatel na trůn

Petr Sokol12. února 2015 • 00:15
Věčný čekatel na trůn
foto: Profimedia.cz

Britský následník trůnu Charles je prý nerozhodný, obklopují ho neschopní poradci, a navíc hrozí, že až se stane králem, bude si zahrávat s myšlenkou překračovat své zavedené ústavní pravomoci – tohle a další věci napsala novinářka časopisu Time Catherine Mayerová, autorka nového princova životopisu, který vyšel minulý týden.

reklama

Dále dodává, že jeho matka královna Alžběta II. se prý dokonce obává, že bude natolik aktivistickým králem, že to britská veřejnost nebude schopna přijmout. Novinářka si tím vysloužila celou řadu tvrdých reakcí.

Nesouhlas

Dokonce i levicově liberální britský list Guardian, jejž rozhodně nelze považovat za baštu tradicionalismu a monarchismu, v komentáři k dlouho očekávané knize napsal, že nový životopis následníka trůnu je jen dalším projevem americké obsese vůči britské monarchii.

Princovi poradci v tisku označili knihu za dílo, které používá spíše beletristické postupy, což dokladovali na tom, že autorka se podle nich snaží v knize navozovat dojem někoho, kdo byl při psaní ve spojení s princem Charlesem. Ve skutečnosti mu prý jen osobně položila tři otázky a toto jejich jediné setkání mezi čtyřma očima mělo trvat pouhých devět minut.

Asi největší rozruch vzbudil názor autorky, že královna se bojí, že veřejnost nepřijme krále Charlese, jenž se bude snažit zasahovat do politiky a vývoje britské společnosti nad rámec tradičních ústavou daných pravomocí pro britské monarchy.

Je to sice jen další díl nekonečného seriálu pochyb, zda Charles někdy nastoupí na trůn, ale i tak neváhal oficiální královský historik reagovat článkem, v němž napsal, že jakékoliv spekulace o tom, jakým králem Charles bude, jsou nesmyslné, protože těžko někdo zvenku, mimo královský dvůr, může odhadovat, co následník trůnu chystá, pokud by se stal králem.

Vlčí doupě

Dementi si vyžádalo také tvrzení autorky, že Clarence House – londýnský palác, v němž Charles se svou současnou ženou žije – je rozerván intrikami jeho zaměstnanců do takové míry, že se mu neoficiálně přezdívá Wolf Hall – podle sídla Thomase Cromwella, který byl poradcem Jindřicha VIII.

Přirovnání má svoji aktuálnost, protože Wolf Hall se stal předlohou a názvem v Británii nyní velmi populární historické série spisovatelky Hilary Mantelové. Pikantnost historickému srovnání dodalo i to, že princ Charles tento pátek předával autorce knihy ocenění a nechal se při tom slyšet, že se mu její dílo Wolf Hall velmi líbí.

Stranou ponechme části životopisu, jež nejvíce zaujaly britské bulvární listy a v nichž se například píše, že Charles chtěl ještě večer před svatbou zrušit svůj sňatek s princeznou Dianou, protože si uvědomoval, že se jedná o omyl. Vraťme se naopak k Charlesovu příběhu a šanci být jednou britským panovníkem.

Zelený princ

Charlesův život je plný převratných prvenství v historii britské královské rodiny. Stal se prvním dědicem trůnu, který navštěvoval běžné školy, a jako první následník trůnu získal univerzitní titul, když vystudoval historii v Cambridgi. Pozitivně bylo přijato i to, když se jako první člen královské rodiny vzdal privilegia členů dynastie neplatit daně.

Popularitu by mu za běžných okolností přinesla jistě i veřejná činnost. V roli prince Waleského, kterýžto titul náleží následníkům britského trůnu, ale není zároveň ústavně definován, rozvinul širokou škálu veřejných aktivit.

Založil nadaci pro mladé handicapované lidi. Věnoval se restauraci pravoslavných klášterů v Rumunsku, k čemuž ho inspiroval řecký původ jeho otce. Zaměřil se také na urbanismus, architekturu, ochranu historických staveb (včetně českých), alternativní medicínu či ekologii. Řadě ekologických témat se věnoval ještě v době, než se stala módními, což dokládá i jeho hospodaření na obrovských pozemcích nebo experimentální farma. Je také velmi přesvědčeným a hlasitým bojovníkem proti globálnímu oteplování.

Osobně však třeba dohlédl i na to, aby z královských jídelníčků zmizela francouzská paštika z husích jater – foie gras –, protože je drůbež při její přípravě vykrmována poněkud drastickými postupy. Charles (česky Karel) zároveň není jednostranným zastáncem všeho, co má ekologickou nálepku, což potvrdil svou podporou britského tradičního, ale kontroverzního „sportu“ – honu na lišku.

Jeho nejoblíbenějším sportem ovšem zůstává polo, jež i díky vojácké výchově svého otce prince Philipa, bývalého námořního důstojníka, velmi dobře hraje.

Osudová Diana

To vše by z prince, který se narodil 14. listopadu 1948 v Buckinghamském paláci, asi udělalo oblíbeného následníka trůnu, kdyby nebylo jeho sňatku a následného rozchodu s Dianou Spencerovou. Výbuch popularity spojený s jejich svatbou se brzy otočil proti Charlesovi, protože veřejnost za rozpad jejich vztahu vždy vinila následníka trůnu.

Za vinu byl Charlesovi kladen zejména stále se vracející vztah s jeho první velkou láskou Camillou Parker Bowlesovou. S tou se Charles před seznámením s Dianou rozešel, protože podle některých teorií případnému sňatku nepřál královský dvůr či Charlesův životní mentor a prastrýc – poslední vicekrál v Indii lord Mountbatten. Když se ovšem ukázalo, že jeho manželství s princeznou Dianou, která byla o 13 let mladší, neklape, vztah Charlese a již také vdané Camilly začal nanovo.

Definitivní ránu původně „snovému královskému manželství“ zasadilo nejenom zveřejnění odposlechnutých intimních rozhovorů mezi Charlesem a jeho staronovou milenkou v britském bulváru, ale také paralelní vztahy samotné princezny Diany.

Následovala postupně rozluka, královnino doporučení, aby se pár rozvedl, a v roce 1996 definitivní rozvod. Charles se sice veřejně bránil, že vztah s Camillou obnovil až v situaci, kdy bylo jeho manželství v troskách, ale veřejnost stála v drtivé většině za Dianou, jež se však očividně pro roli královny nenarodila.

Rána oblibě

Největší ránu jeho oblibě každopádně zasadila až tragická smrt jeho bývalé manželky při pařížské autonehodě v roce 1997.

Byla to také Diana, která první veřejně vyslovila myšlenku, že by jejich prvorozený syn William byl lepším králem než Charles. Ten se sice posledních osmnáct let úspěšně snaží vylepšovat si svůj obraz u veřejnosti, ale úvahy, zda by neměl na trůn po odchodu královny Alžběty místo sebe „pustit“ Williama, neustávají. Živí je několik důvodů.

Už dnes je na trůn nejdéle čekajícím princem Waleským. Navíc by byl nejstarším britským panovníkem, jenž se kdy ujal vlády. Skutečnost, že mu je již 66 let, je často uváděna jako důvod, proč by měl přenechat vládu svému „modernějšímu“ synovi.

Další ranou Charlesově cestě na trůn se zdála být Williamova svatba s neurozenou, ale od počátku velmi populární Catherine „Kate“ Middletonovou, jež se velmi brzo transformovala v očích veřejnosti v „novou Dianu“. Popularitu nového „snového páru“ na královském dvoře ještě posílilo narození jejich prvorozeného syna, takže windsorská dynastie má nyní hned tři mužské následníky v řadě.

William dlouhodobě „poráží“ svého otce, když si o něm sedm z deseti Britů myslí, že bude dobrým králem, zatímco o Charlesovi má stejné mínění jen přibližně polovina populace.

V otázce, zda by měl Charles předem abdikovat ve prospěch syna, je sice britská společnost rozdělená, ale i v době svatebního běsnění, když se ženil jeho syn, si Charlesovu abdikaci přálo „jen“ 46 procent dotázaných Britů a nyní je jejich počet ještě nižší.

Ač se to zvenku či při čtení britských bulvárních listů nemusí zdát, je nyní více královniných poddaných, kteří si aktuálně přejí Charlesův nástup na trůn, než těch, kteří naopak preferují to, čemu se na ostrovech říká „přeskočení generace“. Princ William, vévoda z Cambridge sice v žebříčcích popularity většinou poráží i samotnou královnu, a to je ještě na prvních třech místech doplňuje Williamova hvězdná manželka – princezna Kate, vévodkyně z Cambridge –, ale stejně platí, že i až pátý nejpopulárnější člen královské rodiny – Charles – je dlouhodobě mnohem populárnější než všichni lídři britských politických stran a „válcuje“ i politickou superstar britské scény – londýnského starostu Borise Johnsona.

Jen 16 procent Britů si však přeje, aby Charlesova druhá manželka Camilla případně dostala titul královna.

Příští král

Zmínky v knize Catherine Mayerové o tom, že královna se Charlesova nástupu na trůn údajně obává, otevřely opět otázku, zda by Alžběta II.

opravdu chtěla a ústavně mohla Charlesovo panování „překazit“.

V zásadě by jí v tom bránily zákony upravující nástupnictví. Charles je podle nich na řadě po své v dubnu devětaosmdesátileté matce (2. je William, 3. jeho syn George, pak další Charlesův syn, Harry a pak následují Charlesovi sourozenci a jejich potomci). Dokonce i samotný Charles se dopředu nástupnictví prakticky vzdát nemůže. Abdikovat by mohl až po nástupu na trůn, a to stejně jen se souhlasem britského parlamentu. Charlesovy šance na trůn totiž nezpochybnil ani jeho druhý a civilní sňatek s dlouholetou přítelkyní Camillou Parker Bowlesovou v roce 2005.

Charles je sice prvním členem královské rodiny, který se neoženil před církví, ale ani manželský svazek s rozvedenou ženou ho nediskvalifikuje z nástupnictví.

Podle starodávných pravidel dosud vadilo, pouze pokud by jeho žena byla vyznáním římskou katoličkou, ale i toto omezení skončí, až všechny země, kde vládne britský panovník, dokončí schválení zákona o zrovnoprávnění ženských a mužských následníků trůnu. Pryč jsou tedy doby, kdy Charlesův prastrýc – král Eduard VIII. – rezignoval kvůli veřejnému mínění, aby si mohl vzít svou rozvedenou přítelkyni.

Na druhou stranu je nutné dodat, že sňatek s Camillou Charlesovi u veřejnosti příliš nepomohl a jeho druhá žena patří dlouhodobě k nejméně populárním členům královské rodiny.

Posílení republikanismu?

Přeskočit svého otce by princ William mohl snad jen při další změně těchto pravidel, jež by mohla dát panovníkovi možnost výběru nástupce nebo stanovit horní věkovou hranici pro nástup na trůn.

Takovou změnu by ale musely kromě britského parlamentu schválit i zákonodárné sbory dalších patnácti samostatných států, jimž britský panovník vládne, což mimochodem právě proběhlo v případě zrovnoprávnění žen v pořadí nároku na trůn. Další změna ovšem očividně není na pořadu dne, ač Charlesovi oponenti argumentují, že nástup nepopulárního následníka může znamenat další oslabení vazby se Skotskem či posílit republikánské nálady zejména v Austrálii, které bude příští britský monarcha také vládnout.

Pravidelně se naopak objevují nepotvrzené úvahy, že královna chce k určitému časovému mezníku předat trůn Charlesovi – naposledy se o tom hodně spekulovalo v době královnina jubilea.

Opět se nic nestalo a začíná být zřejmě jasné, že Alžběta II. do svého lpění na tradiční roli panovníka zahrnuje i dosud platnou zásadu, že funkce královny je „doživotní“ a nenechá se ovlivnit příkladem tří evropských královských kolegů, kteří v poslední době v Nizozemsku, ve Španělsku a v Belgii předali trůn mladší generaci a předčasně abdikovali. Nyní v Evropě moderní „královský důchod“ Alžběta II. odmítá, ačkoli se již postupně začíná o některé královské aktivity se svým synem vzhledem k věku dělit.

Dynastický přeskok

Tento moment tvoří i silný argument pro to, že žádný „přeskok“ v dynastii není v plánu, protože pokud královna nechce z tradičních důvodů abdikovat, těžko bude chtít lámat nástupnická pravidla. Zvlášť v situaci, kdy nejsložitější roky monarchie i Charlese samotného jsou už více než 15 let staré a už trochu překryté posledními úspěchy monarchie.

Navíc se královnin vnuk William nemusí o svůj trůn do budoucna bát, protože monarchie jako instituce si stále drží průměrně tříčtvrtinovou podporu svých poddaných a jen asi 18 procent Britů si přeje přechod k republice.

Cynicky řečeno se monarchie na rozdíl od krizových 90. let už nemusí bát zariskovat a vyzkoušet, co řeknou obyvatelé ostrovů králi Charlesovi III., jak by se asi současný princ Waleský na trůnu jmenoval. Vzhledem k dědičné dlouhověkosti si ale jak Charles, tak ještě více William mohou dost dlouho počkat. Od nedávné smrti saúdského krále je Alžběta II. vůbec nejstarším světovým panovníkem, avšak nelze zapomenout, že její matka se dožila více než sta let…

Jaký bude?

Zůstává tedy spíše otázka, jakým králem Charles bude. Politicky se předpokládá, že Charles by mohl mít osobně blízko k levému středu, jejž kdysi představovala Sociálně demokratická strana, která se později rozpustila mezi dnešními liberálními demokraty.

Komentátoři listu Guardian zase rádi označují následníka trůnu za člověka s názory typickými pro čtenáře těchto novin. Mayerová přišla v novém životopise s názorem, že princ nemá rád zahraniční cesty za účelem propagace britských zbrojovek.

V praxi se ovšem politické preference panovníků dají poznat až z memoárů bývalých premiérů, protože králové navenek své přesvědčení nijak přímo neprojevují. Charlesovi životopisci mají pravdu, že jeho dosavadní kariéra následníka trůnu napovídá tomu, že by chtěl být králem aktivním. Dokládají to například i jeho dosavadní kroky vůči britské vládě.

Černý pavouk

V letech 2004 a 2005 například Charles napsal 27 dopisů sedmi různým ministrům. Na ostrovech se o nich mluví jako o „dopisech černého pavouka“, což se ovšem neodvozuje od nějaké Charlesovy přezdívky nebo obsahu dopisu, ale od prostého faktu, že princův rukopis připomíná čmáranici.

Kvalita princova rukopisu ovšem není tím, čím se dopisy staly slavnými. Vede se o ně totiž už několikaletá právní bitva, v níž se snaží britští novináři dosáhnout toho, aby byl zveřejněn jejich obsah. ­Argumentují tím, že občan má mít právo vědět, v jakých oblastech se velmi pravděpodobný budoucí král snažil ovlivňovat vládu Jejího Veličenstva.

Královský dvůr se zveřejnění vehementně brání a tvrdí, že by se jím zpochybnila neutralita budoucího krále. Novináři nejprve uspěli u soudu s žalobou postavenou na zákonu o svobodě informací, ale rozsudek byl zrušen rozhodnutím příslušného britského ministra, který využil svého práva veta a zdůvodnil ho státním zájmem. Jeho rozhodnutí následně potvrdil i Nejvyšší soud.

Charles se navíc netají tím, že je přesvědčen, že úlohou členů královské rodiny je pomáhat těm, co to potřebují, a snažit se ovlivnit chod společnosti správným směrem. Jako princ Waleský to může činit daleko více než jako ústavou pevně svázaný panovník. Ten má totiž dle ústavy vlastně vůči vládě a parlamentu jen čtyři práva: být informován, radit, varovat a povzbuzovat.

Novináři se v Británii rádi zabývají myšlenkou, že každotýdenní premiérovy audience u krále možná budou za Charlese III. pro budoucí předsedy vlády dost náročné. Úvahy o možné ústavní krizi, vzešlé z Charlesovy snahy posilovat roli panovníka, se ovšem zdají spíše utopií. Charles se na roli krále chystá desítky let, a proto jistě dobře ví, co si může dovolit. Bude-li se pokoušet hrát roli „krále s názorem“, může občas sice být v takovém podezření, ale těžko monarchii nějak uškodí, pokud se bude držet mimo každodenní politiku.

Král v tomto smyslu aktivní zároveň může být překvapivým krokem k modernizaci monarchie, jak již to Charles předvedl, třeba když dobrovolně začal platit daně. Charlesovou výhodou bude případně i to, že jeho popularita nemá už moc kam klesat, a vlastně může jen pozitivně překvapit.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama