Moje hvězdná jedenáctka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Moje hvězdná jedenáctka

Veronika Bednářová12. března 2015 • 00:15
Moje hvězdná jedenáctka
foto: Fotografický fond IDU, Profimedia.cz, Pavel Nesvadba, archív Činoherního klubu

Ladislav Smoček vzpomíná na „své“ herce.

reklama

Neúhybně svůj

Pavel Landovský ve hře Strýček Váňa

Nehrál, výrazně „byl“. Proto jeho hra Hodinový hoteliér, kterou později napsal, byla úspěšná a naprosto pravdivá. Krajně lidový a svérázný ano, ale jeho ­Astrov v Čechovově Strýčku Váňovi byl na hony vzdálen tomu, aby o něm mohl kdokoli říct, že je buran. A když zemřel, vzpomínal jsem také na noc ve Vídni v létě roku 1989, kdy jsem tam zkoušel Goldoniho. Noc, kterou jsme strávili v jeho bytě, jen my dva spolu. Byl neúhybně celý život svůj. I to jeho silné charisma bylo osobitě jeho.

Český britský kluk

Jiří Hrzán ve Spaseni

On byl takový český britský kluk. Měl jasně britský obličej a pohotovost. Není divu, naše kraje byly od nepaměti tavicí kotel všech možných etnik. Oblékal se vždy s ležérní, vylehčenou elegancí. V anglické hře Spaseni byl tak nehraně britský, že jsem nechápal, jak to, že vůbec neumí anglicky. Neselhal nikdy v ničem. Měl v sobě chuť po dokonalosti. Všechno dělal s chutí. Byl to charakter. A měl v sobě něhu. A jak uměl sebou libovolně praštit o zem, to se jen tak nevidí.

Herec s fantazií

Jaromír Dulava a Impresário ze Smyrny

V Goldoniho Impresáriu ze Smyrny mě Lála naprosto ohromil tím, co s postavou udělal. S neomylnou fantazií ji elegantně a beze stopy lacinosti prohnul v páteři a rovněž elegantním vycpáním nechal vyniknout dost nadprůměrně svůj zadek. Okamžitě postava získala trvale působící vizuální účin a lidé se právem mohou chvílemi potrhat smíchy. Nic mi neřekl, chci zdůraznit, a inscenaci to velmi pomohlo. Je to jen a jen svědectví o jeho fantazii.

Moje múza

Ivana Chýlková nejen v Paní Warrenové

Proč je mou múzou? Stačí se na ni podívat, ne? Ona je prostě absolutně netuctová hodnota. A to z ní jde i na jevišti. I když mlčí. A je neuvěřitelně, až dojemně empatická v určitých situacích. Ona je podobná třída, jako byla moje žena. To zastávají skoro všichni, co obě znali. Takže možná asi taky proto. A že je chytrá, to snad ani nemusím říkat.

Jsme spolu od začátku

Jiří Hálek v Pikniku

Moje asi nejdelší pracovní setkávání s hercem. Před Piknikem, kterým jsme otevírali Činoherní klub v únoru 1965, jsme se nikdy nesetkali. Šel jsem se na něj podívat tehdy do Reduty, kde hrál. Okamžitě mě zaujal svým talentem i osobností. Byl neuvěřitelně ideální typ pro roli Rozdena v Pikniku. Kdybych ho znal dřív, podezříval bych se, že jsem mu roli napsal na tělo.

Extrovertní gejzír

Josef Abrhám v Hráčích

Je obdařen dnes vzácnou hodnotou člověka, a to je tázání po smyslu věcí. To se projeví v určitých rolích, ale nikdy bych mu nemohl dát byť ušlechtile působící nálepku introvertního herce. Proč? Už proto, že v mých inscenacích převážně až řádí jako totální extrovertní gejzír. Třeba v Hráčích. O Poprasku na laguně ani nemluvě.

Prostě je

Ondřej Vetchý v Lédě

Také ten, který nehraje, a prostě „je“. Postupně se nakonec zmocňuje textu přesně, neučí se tedy napřed text mechanicky, aby mu pak dodal obsah. On má správnou potřebu jít na to obráceně. Vědět, o co jde. To je bezpečná záruka jeho autentického projevu. Jeho charisma je dar, a jak řekl kolega Petr Nárožný, jak se objeví na jevišti on, hlediště je poněkud elektrizováno. Když je plně a beze zbytku šťastný v roli, a to je například případ inscenace Léda, je požitek si Ondříše užívat.

Dar výřečnosti

Michal Pavlata ve hře Před západem slunce

Vážím si jeho talentu i jeho ambice být přesný, zejména vnitřně. A toho, že co říká, opravdu chápe a adresuje zněle třeba i dlouhý text. On má dar skvělé, sonorní výřečnosti. Například jeho eticky nekompromisní lékař ve hře Před západem slunce – když vmete do očí někomu jeho zlo – tak je to krystalicky čistý mravní úder. A divák je tím vždy silně zasažen. Je v každé roli nepřehlédnutelný.

Přišel, zkoušel, zvítězil

Petr Nárožný v Hejtmanovi z Kopníku

Velmi inteligentně v sobě rozpoznal, že své duševní bohatství může uplatnit v klasičtějším herectví, kde dosud působil jen omezeně. Nabídl jsem mu hlavní roli v Hejtmanovi z Kopníku, protože jsem kupodivu bezpečně věděl, že právě on bude hned napoprvé v klasickém činoherním oboru skvělý. Jeho držení těla, dar silné přítomnosti na jevišti, autorita, už to byla záruka. Roli přijal, přišel, zkoušel, zvítězil. A to suverénně. Jedeme spolu stále dál a je to s ním vždycky báječná jízda.

Elegantní síla

Jiří Kodet v Hráčích

Jirka zahrnoval historkami nás, respektive jiní mě zahrnovali historkami o něm. Ale já s ním žádnou historku nezažil, aspoň si nevzpomínám. Zkoušel na doraz, třeba v Hráčích byl naprosto nabitý, zkoušel až posedle, aby dosáhl ve všem dokonalého výrazu. Po celou dobu zkoušení byl úchvatný. A elegantní. Elegantní síla v elegantním obalu.

Hrůzychtivá dáma

Nina Divíšková v Burkem i Bludišti

Nešlo v ní nepoznat ženskou komiku. V letech dlouho před založením divadla, v Brně, právě v běžném setkání na ulici, byla její láska ke komičnu už tehdy nepřehlédnutelná. Vždy výrazná a vášnivě výřečná osobnost. Nejen v Burkem, ale třeba v Kosmickém jaru, její excentricky erotická paní Hedvika byla strhující. V Bludišti její hrůzostrašných historek chtivá dáma vyslovila místo v „zologické zahradě“ – „v zoologické zahradě“. Byl to úžasný postřeh, pro tu malou postavu.

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama