Karel Horký | Reflex.cz
nahoru

Karel Horký

Štěpán Filípek 30. dubna 2015 • 00:15
Karel Horký
foto: Archív

„Já byl po celý svůj život v nemilosti u všech režimů, co jich kdy u nás bylo, za Franze Josefa, za první republiky a právě tak nyní – a nemyslím, že mi ta nemilost je k necti.“ Tak se v červnu 1964, rok před svou smrtí, od níž uplynulo padesát let, ohlížel za životem Karel Horký. Je to výstižná rekapitulace: vždy plaval proti proudu, platil za věčného opozičníka a kverulanta, zároveň však jeho texty nabízejí svébytný pohled na moderní české dějiny, politiku i žurnalistiku.

Psali pro něho bratři Čapkové, účastnil se protirakouského odboje, Emil Hácha mu vysvětlil, proč souhlasil s kapitulací. Přitom zprvu nic nenasvědčovalo, že by se jeho život měl nějakým způsobem vymykat, rodák z Ronova nad Doubravou ani nedostudoval gymnázium.

Vypracoval se jako selfmademan. V roce 1901 začínal v rokycanském týdeníku Žďár a už za dvě léta v touze po nezávislosti založil první z vlastních titulů – Kramerius. „Byl jsem vydavatelem listů vypůjčujících si někdy i z prasátkových pokladniček mých dětí, ale byly to moje listy, byly to svobodné listy a tiskl jsem v nich, co jsem považoval za správné napsat,“ vyznal se na sklonku života.

Nejsem lazebník…

Horký se přikláněl k pokrokářům a realistům T. G. Masaryka, politiku i její aktéry hodnotil optikou morálky. „Člověk najde snad v mých článcích dosti. Politik nic,“ vyhlásil. Už coby venkovský redaktor, který se bil s radnicí, představiteli církve i vojenské správy, došel však k trpkému poznání: „Český žurnalista je na tom nejsmutněji, když má pravdu.“ Nasazením, výbojností i sebevědomím přitahoval mladé autory Fráňu Šrámka či Františka Gellnera, ale i Josefa Svatopluka Machara. Po přestěhování do Prahy (1906) nastoupil do redakce týdeníku Národní obzor. V roce 1909 začal vydávat Horkého týdenník, který záhy nahradila kulturní revue Stopa. A znovu získal mnoho zajímavých přispěvatelů. Do jeho bytu (a redakce) přinášeli své výstřední rukopisy i bratři Čapkové. „Byl mezi námi tenkrát rozdíl deseti let, ale na obou stranách byla stejná dobrá vůle čeřit tak trochu literární i sociální rybník, prohánět jeho kapry a tahat trochu za šosy dobré měšťáky,“ vzpomínal Horký zvlášť na Karla Čapka.

Horký pranýřoval politické nuly, byrokracii, klerikalismus a militarismus. Uměl použít brutální přirovnání. „Štípe-li bolest, nechám ji vyštípat, kouše-li, nechať kouše. Má-li bolest vyžrané zuby, neplombuji jich. Otevře-li se kde rána, hledím do ní. Nejsem lazebník ani plombér,“ znělo jeho krédo. Tím vzbuzoval buď odmítnutí, nebo nadšení. To druhé hlavně mezi studenty. „Uctívali jsme v něm statečného, svobodného a nekonformního spisovatele, který se nebál říci, co si myslí,“ vzpomínal Jaroslav Seifert.

To, že fejetony novinářského bouřliváka byly ceněny, dosvědčuje i jinak přísný F. X. Šalda: „Dovedl se zastat třebas poslední arestované prostitutky správně i odvážně; dovedl vycítit a uctít tvář boží i v posledním zavrženém člověku; o mnohé takzvané choulostivé otázce dovedl promluvit přímo, jasně a čestně.“ I s těmi, kdo se vyslovili v jeho prospěch, se však Horký dovedl rozhádat. A tak se i ze Šaldy stal obratem jeho nepřítel. „Lituju, že jsem vůbec kdy o Horkého zavadil,“ odplivl si kritik posléze.

Velryba Masaryk a žralok Beneš

V roce 1912 nastala v Horkého životě zásadní změna. Přestěhoval se do Paříže, odkud přispíval do českého tisku. Když vypukla válka, uchýlil se do Španělska, odkud se letákem Teď anebo nikdy přihlásil k protirakouskému odboji. „Bylo by škoda, může a chce-li spolupracovat, nevyužít ho; není nás tolik,“ psal Masaryk Edvardu Benešovi. Ten byl opatrnější, obával se Horkého nedisciplinovanosti. Ve vzájemné korespondenci chrlil Horký výhrady i ujištění o své loajalitě, zajímal se o výtěžky sbírek na podporu odboje. Kvůli Benešovi se obrátil na Masaryka, ten ho označil za „příliš rozčileného“. Přesto došlo ke spolupráci – než ji rozmetala Dürichova aféra.

Josef Dürich byl místopředsedou exilové Československé národní rady, avšak kvůli proruské orientaci i samostatnému postupu byl poněkud pochybnými prostředky odstaven. A Horký, jenž se oženil s Dürichovou dcerou Emanuelou, se ho zastal. V pamfletu Dürichův národ a Benešovo obecenstvo vyčetl nejbližšímu Masarykovu spolupracovníkovi autoritářské sklony, intrikářství i to, že vedle sebe nesnáší silné osobnosti. Nazval ho „pařížským diktátorem“, jenž nikdy nejde rovně a miluje stíny. „Jméno Masaryk stávalo se nehybnou horou, za kterou vycházelo Benešovo slunce,“ napsal a TGM přirovnal k „mrtvé velrybě, okolo které krouží žraloci“.

Rebelující novinář, jenž po vylodění v USA roku 1916 pro americké krajany vydával časopis Poděbradka, se ocitl v izolaci. Jeho vystoupení přicházelo nevhod, „česká věc“ ještě nebyla vybojována. Na druhé straně mu Masaryk křivdil, když po válce napsal, že „v póze sv. Jana Křtitele v pokoutních kumbálcích a pamfletech brojil proti české zahraniční akci smyšlenkami a nepravdami“. Horký nebrojil proti odboji (ten nadále podporoval), nýbrž proti jeho vůdcům – fakticky to ovšem vyšlo nastejno. Masarykovi Horký důvěřoval až do chicagské schůzky v květnu 1918, kdy si prý připadal jako na „setkání mužika s carem“. Od té doby se ostře opíral i do něho, vymyslel pro něj přezdívku „československý dalajlama“ a polemizoval s oficiálním výkladem odboje.

Stoupencem krajní pravice

Po návratu domů v roce 1921 žil Horký v ústraní, šanci dostal až v humoristickém časopisu Švanda dudák. V roce 1926 se s obvyklou vervou ozval brožurou Masaryk redivivus?, jíž reagoval na článek Žurnalistům, ve kterém Karel Čapek podpořil kandidaturu Masaryka v prezidentských volbách, a nepovažoval ji dokonce za předmět diskuse. To Horký odmítl jako snahu omezovat svobodu projevu a bývalého přispěvatele svého časopisu začal nazývat „nejoddanějším autorem Hradu“.

Byla to předzvěst Horkého nástupu. Při hledání spojenců v protihradním boji se octl na pravici. V květnu 1927 poprvé vychází týdeník Fronta a Horký je uveden jako jeho redaktor. Financování listu zprvu zajišťoval agrárník Milan Hodža, na obsahu se podíleli i známí novináři Viktor Dyk či Lev Borský. Proti komu časopis brojil, bylo zřejmé.

„Zakladatelem Fronty je dr. Beneš,“ tvrdil Horký. Časopis bojoval proti všemu, co podle něj oslabovalo národní cítění, zdůrazňoval význam armády, nevěřil v domluvu s německou menšinou. Silný národní stát měl díky akceschopnému nacionalismu překročit stranickou roztříštěnost.

Horký se ve Frontě vzdálil proklamovanému ideálu nezávislosti, přesto se s chutí zapojoval do každodenních půtek. Ironizoval, tepal, žaloval, pral se s levicovým i demokratickým prohradním tiskem, s představiteli levicové kultury, čapkovské generace, národními socialisty, Benešem, Čapkem, Peroutkou… Rozohňoval se nad služebností novinářů politikům. Hlídací psi demokracie? Ale ne. „Jsme jen psími Caesary, kteří musí vrtěti ocasy,“ mínil.

Třicátá léta vstoupila do druhé poloviny a Horkého rozmíšky slábly s rostoucím ohrožením republiky. Poté, co se stal v roce 1935 prezidentem jím dosud nenáviděný Edvard Beneš, nabádal Horký k politické smířlivosti a národní jednotě, varoval před bojem kulturní levice a pravice. Mnichov však odvrátit nešlo. Po prvotním šoku Horký burcoval k činorodosti. „Nestojíme nad svými povalenými pohraničními sloupy zhrouceni, do našich tváří, zbledlých úžasem, opět se žene krev, nacházíme opět své mozky, paže a víru v sílu potřebnou k rychlé přestavbě státu na nových, lepších základech,“ povzbuzoval. A občasnou kritiku prvorepublikového režimu přebil jeho smysl pro morálku. Odsoudil antisemitské kampaně („Jste jediný, jenž jste se mě zastal, a na to nikdy nezapomenu,“ děkoval mu herec Hugo Haas.), ideologické podvázání kultury, čistky i „žízeň po revanši“.

„Po zářijové katastrofě si představujeme nutnou národní obrodu jinak, než si ji představují mnozí nedočkaví Koniáškové, těšící se už na to, jak z popela skutečných kulturních hodnot si uplácají pěkné teplé baráčky v džungli,“ vzkazoval. „Jsou věci, do kterých nepůjdeme ani jako bývalá krajní pravice.“

V ochranu vzal i Karla Čapka. O něm se šířily fámy, že po vyhlášení mobilizace uprchl z Prahy a skrýval se. „Obsah obvinění není však třeba šíře rozebírat. Je sám sebou, už z pouhé lidské stránky, tak surový a krutý, že nevím, najde-li se na celé literární pravici, i na té nejméně skrupulózní, jeden jediný člověk, jenž by s tímto způsobem ,čištění‘ mohl souhlasit,“ napsal Horký. Národní tragédie tak přinesla opětovné sblížení obou mužů.

Protivník, nikoli nepřítel

Horkého postoje ocenilo mnoho někdejších odpůrců. Věděli, že za druhé republiky mohl klidně těžit z toho, že léta útočil na Hrad. „Jestliže je u nás muž, o němž by bylo možno říci, že pro něho pádem starého režimu nastala konjunktura, je to Karel Horký. Byl by se mohl prostě nachýlit k jejímu prsu a dlouze sáti. Místo toho zacházel s touto svou příležitostí způsobem, který nelze jinak nazvati než ušlechtilým a odříkavým. Pomáhal zachraňovat ze zátopy demagogie, co se dalo; odnášel umělecké hodnoty z pole, na které dopadala hrubá střelba večerníků, zastával se lidí, věřil-li v nějakou hodnotu v nich, i když patřili k jinému táboru; chránil některé své bývalé nepřátele,“ napsal Ferdinand Peroutka. „Dlouhá léta jsme s Karlem Horkým dělali, jako bychom se neviděli. Až se příště potkáme, myslím, že před ním smeknu klobouk.“

Obdobně se vyslovil i kritik Václav Černý: „Jméno tohoto muže, který měl víc než kdokoli druhý důvody stěžovat si na nespravedlivé a nevděčné chování oficiálních hradních kruhů první republiky a jediný dovedl podat svým někdejším politickým protivníkům ruku k míru a jednotě a zastat se Karla Čapka, zůstane v dějinách naší veřejné národní mravnosti vepsáno k věčnému příkladu.“ Pěkně pak shrnul vztah k Horkému Jaroslav Seifert: „Byl to protivník, nebyl to nepřítel.“

Ta největší katastrofa a zkouška charakterů se ovšem teprve blížily – okupace. Horký měl pochopení pro úlohu, již měli politici v čele s prezidentem Háchou. Ten Horkého u příležitosti jeho 60. narozenin pozval na Pražský hrad a přiblížil mu, jak prožíval jednání v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939. Když na něj prý křičel Adolf Hitler, nepodvolil se. To udělal teprve poté, co k němu žoviálně promluvil Hermann Göring. „Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpáním už div ne mrtev, ale ještě pořád se držel, vzal mne ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutné, aby celá ta krásná historická Praha, das Wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo to všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident. (...) On se usmíval, on to ,in die Luft‘ říkal jakoby mazlivě a díval se mi při tom do očí jako nějaká ženská,“ vyprávěl podle Horkého záznamu Hácha. „Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: On to udělá!“ otřásl se prezident a svolil k podpisu.

To Češi, ne Němci…

Za protektorátu Horký ukončil desátý ročník Fronty, kterou už nechtěl za nesvobodných poměrů vydávat. Pracoval jako redaktor Nedělního Českého slova, kam psal fejetony, zaštítil Kruh přátel divadla D 40 a stal se jeho předsedou, což mu vyneslo návštěvu gestapa. V Českém slově se čím dál častěji potýkal s cenzurou i nabídkami na napsání aktivistických článků, jež mu adresovali šéfredaktoři Karel Lažnovský a Josef Prokop, který navrhoval dvojnásobný honorář. V září 1942 Horký v listu skončil, ale ještě v roce 1944 ho oslovil šéfredaktor zglajchšaltované Přítomnosti Emanuel Vajtauer, aby zavzpomínal na boj proti bolševismu a Hradu.

„Tehdy to byl opravdu zápas, dnes by to byla ode mne ubohost,“ namítl Horký. „Všecek ten tlak, který za války na mé pero byl činěn, nepocházel od Němců, nýbrž od Čechů, od našich lidí,“ ohlížel se později. „Nikoli Němci, ale Češi to byli, kterých jsem se bál nejvíc a kteří by bývali byli schopni přivést mne třeba na šibenici.“

Po válce místo úlevy bezmocně sledoval oklešťování demokracie. Usiloval o vystěhování do USA, ale marně. „Žijeme tu nyní uprostřed nejhorších lží,“ ulevil si v korespondenci. Únor 1948 poslal do stoupy první díl jeho pamětí Zápisky věčného žáka, jež nebyly přes opakovaná jednání už nikdy vydány. V roce 1954 mu vyšel alespoň výbor fejetonů Cestou necestou, až od druhé poloviny padesátých let mohl také přispívat do Lidové demokracie. Znovu však narážel na obtíže dané ideologickými požadavky. „Mám v těch tanečních produkcích mezi vejci dobrý trénink, datující se již z okupačních dob,“ poznamenal.

Druhého března 1965 Karel Horký umírá. Jeho jméno upadlo na dlouhá léta v zapomnění, přesto si připomínku zaslouží. Vždyť jen málokoho nechal – chladným.

Štěpán Filípek

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější