David Letterman se 20. května večer v Divadle Eda Sullivana v New Yorku naposled posadil za svůj proslulý stůl a prohlásil: „Jediná věc, kterou ještě musím v televizním programu udělat, je říct Děkuji a dobrou noc.“ Následovalo vystoupení kapely Foo Fighters, zatímco na obrazovce defilovaly záběry z téměř šesti tisíc pořadů, jež Letterman za svou třiatřicetiletou televizní kariéru natočil. Objevil se v nich v podstatě každý, kdo v tomto období v Americe něco znamenal.
Poslední televizní vystoupení osmašedesátiletého Lettermana přitáhlo k obrazovkám 13,7 miliónu lidí, nejvíc od roku 1994. Podle kritiků bylo překvapivě klidné, nešlo po dojetí, ale po smíchu. Bylo přesně tím, co diváci celá tři desetiletí na Late Night With David Letterman obdivovali a co z jeho hlavní figury udělalo s platem 32 miliónů dolarů ročně jednu z nejvýraznějších postav americké televizní tvorby.
Co je late night
Jakkoli Američané zásadním způsobem diktují celosvětové televizní trendy, fenomén Davida Lettermana je mimo USA složitě pochopitelný. Formát, kterému se říká late night, tento komik nevymyslel, ale zásadním způsobem ho definoval. Když začátkem osmdesátých let dorazil Letterman do Los Angeles, aby si splnil svůj sen stát se komikem, žánr již existoval. A nutno říct, že už tehdy byl považován za jeden z nejtěžších, jaký se v televizi dá dělat. Vyžaduje totiž schopnost zvládat hned několik dovedností najednou. V typické late night stihne její hlavní postava být během dvaceti minut až hodiny stand-up komikem (pořad většinou obsahuje část s komediálním monologem), zpovídajícím (páteří programu jsou rozhovory se známými lidmi), improvizátorem (natáčí se naživo, před publikem) a samozřejmě moderátorem (většinou se celá věc skládá z několika po sobě jdoucích segmentů, které je třeba nenásilně propojit a gradovat). A to se bavíme jen o práci na obrazovce. V late night sice moderátor velmi úzce spolupracuje s týmem scenáristů, ale mnoho z toho, co na obrazovce zazní, také sám napíše.
Jakkoli jde o formát vysílaný pozdě večer (typicky po jedenácté hodině), je hodně sledovaný, a tak si prakticky žádná televize v USA nedovolí nějaký takový nemít. Je to navíc formát, který je pro Američany kulturně nesmírně důležitý. Po všech velkých událostech se diváci, ale i média upínají k tomu, jak na ně budou reagovat moderátoři late night. Právě z těchto pořadů část Američanů čerpá svůj optimismus, ale často také základní povědomí o tom, co se děje ve společnosti či popkultuře.
Od Carsona k Lettermanovi
Formát vznikl už někdy v padesátých letech, ale masívní popularity dosáhl až po roce 1962, kdy se za moderátorský stolek pořadu Tonight Show na televizi NBC posadil Johnny Carson. Nesmírně talentovaný a všestranný komik se během sedmdesátých let stal ikonou americké televizní zábavy a zároveň jednou z nejlépe placených televizních osobností. Ustavil většinu psaných i nepsaných pravidel žánru.
Byl to právě Carson, kdo si koncem sedmdesátých let všiml chlapíka, který projevoval velmi neodhadnutelný, ale zajímavý smysl pro humor, živil se psaním vtipů pro televizi a pokoušel se prorazit jako komik v losangeleském klubu Comedy Store.
Když Letterman ještě v rodném Indianapolisu začínal v lokálním rádiu jako redaktor počasí, bylo například běžné, že do zpráv vkládal i neexistující města a banální předpovědi různě vylepšoval. S Carsonovou pomocí se mladík dostal do televize NBC a po krátkém pokusu o ranní televizní show zakotvil v roce 1982 ve večerním čase s vysněným vlastním pořadem, který se vysílal hned po tom Carsonově. Jednalo se o logickou volbu – zatímco Carson byl začátkem osmdesátých let etablovaná superstar, Lettermanova show měla být více „ujetá“ a nevypočitatelná. Především se ale velmi rychle stala kultovní. Ostatně: doba tomu byla příznivě nakloněna: MTV běželo teprve pár měsíců a vrcholem televizní kreativity byl v Americe seriál Dallas.
Bitva o krále formátu
Když deset let poté Carson odešel do důchodu, všichni čekali, že jeho místo v Tonight Show v prestižním čase zaujme právě Letterman, jenž měl s televizí smlouvu. Vedení NBC se ale rozhodlo k bezprecedentnímu kroku. Pořad, který všichni vnímali jako jistojistě Lettermanův (za svého vybraného nástupce jej označil i sám Carson, byť veřejně tak učinil až později), nabídlo tehdy málo známému Jayi Lenovi. Došlo k tomu, co pak americká média dramaticky popisovala jako „první válku o late night“. Ta skončila Lettermanovým odchodem na stanici CBS, která mu postavila Late Night With David Letterman, jenž běžel od roku 1993 právě proti Lenovi. Začala dlouhá a urputná bitva o krále formátu. Jejím vítězem, alespoň co se sledovanosti týká, byl Leno. Lettermana porážel vlastně celou kariéru (loni odešel do důchodu).
Tady je ale na místě zmínit jeden paradox: zatímco Leno byl bezesporu populárnější, Letterman byl stále vnímán jako ten úspěšnější z dvojice. Proti Lenovu inteligentnímu, však poněkud lidovějšímu humoru nasadil chytřejší a sarkastičtější, ale neméně vtipný protipól. Filmový publicista a scenárista Tomáš Baldýnský Lettermanův způsob humoru komentoval na svém Facebooku slovy: „Někdy, a ne zřídka, udělal vtip tak jemnej a čistej, že se mu museli smát i motýli.“ To je asi ta nejpřesnější definice Lettermanova přístupu. I tady tedy platí, že kritici a diváci byli ve vnímání obou v příkrém rozporu: Jay Leno dostal za svoji show jedinou Cenu Emmy, Letterman jich má pět (byť většinu ze začátku své kariéry ještě na NBC, kdy byl jeho program naprostým zjevením a kdy ještě nebojoval s Lenem). Jak už to ale bývá, dlouhé roky soupeření vnesly do jejich rivality i prvky gentlemanství a jakési osudovosti. „Když oznámil, že skončí, docela mě to vzalo,“ popisoval Letterman v květnovém rozhovoru pro časopis Rolling Stone. „Volal jsem mu a ptal se ho, zda to myslí vážně. Říkal, že ano. Vysvětloval proč, byl příjemný a dost upřímný.“
Další věcí, která Lettermana odlišovala od Lena, byl styl vedení rozhovorů. Letterman byl znám svou introvertností – ožíval prakticky pouze ve své „roli“ před kamerou nebo při vystoupení v klubu. Rozhovory tedy zpočátku nebyly jeho silnou stránkou. Podle producentů je ale v začátcích kariéry piloval desítky a stovky hodin – donekonečna analyzoval své chyby na již odvysílaných dílech a hledal možnosti ke zlepšení. Vypracoval si jedinečný styl, kdy zpovídané dokázal s úsměvem na rtech vyloženě trápit, aniž vzbuzoval v divácích nelibé pocity agresivitou či přehnanou tvrdostí. „Prostě vám při rozhovoru s úsměvem podá provaz, na němž se pak sami dobrovolně oběsíte,“ pojmenovala jeho styl známá americká komička Tina Feyová, která – jako mnoho kolegů a kolegyň z její generace – cituje Lettermana jako zásadní vzor. Díky tomu dnes na YouTube najdete minimálně několik desítek legendárních rozhovorů, v nichž moderátor s úsměvem na rtech a neuvěřitelnou lehkostí a vtipem zvládá často nezvladatelné celebrity.
Když k němu dorazil na první rozhovor ve svém známém „období šílenství“ herec Joaquin Phoenix a se zarostlou tváří dlouhé minuty nekoherentně blábolil, ukončil příšerný pokus o rozhovor Letterman dnes již legendární hláškou: „Sbohem, Joaquine, je mi líto, že jste tu s námi dnes večer nemohl být.“ Jindy do show dorazila Paris Hiltonová, aby propagovala svoji novou řadu oblečení. Netušila, že Letterman se s ní hodlá bavit především o pobytu ve vězení, jejž krátce předtím absolvovala. Výsledkem je neuvěřitelně vtipných osm minut na úkor stále rozzuřenější společenské hvězdičky. Vedle toho je Madonna, která čtrnáctkrát během rozhovoru řekne slovo fuck, nebo Drew Barrymoreová, jež na užaslého moderátora vystrčí prsa, vlastně docela předvídatelná zábava.
Nevěra v přímém přenosu
Jak již bylo řečeno, Letterman byl a stále je v soukromém životě velmi uzavřený. Jako mnoho televizních osobností prakticky nedává tisku rozhovory s tím, že vše, co chce říct, řekne ve svém pořadu. Jeho pracovní rituály byly roky stále stejné. Byt na Manhattanu opouštěl v šest ráno a o půl hodiny později už byl na rohu 53. ulice a Broadwaye, kde měl kanceláře a kde se také natáčelo. Okamžitě odešel do pokoje, který měl v budově k dispozici, a na další tři hodiny ulehl ke spánku. Tento zvyk si osvojil před mnoha lety, kdy ho začalo štvát, kolik času ráno prostojí v dopravních zácpách. Místo toho se rozhodl pro spánek na etapy. Po probuzení se věnoval dalších několik hodin práci s producenty na přípravě show. Ve tři čtvrtě na tři odešel do maskérny a v půl páté začalo natáčení večerní show. Po jejím skončení následovala hodnotící porada s producenty nad výsledným sestřihem (ve vysílání se objevil pár hodin po natáčení) a příprava na další den. Výjimkou byla středa, kdy se předtáčel i čtvrteční díl (páteční program je ve všech televizích specificky předvíkendový, takže formát late night běží v USA tradičně od pondělka do čtvrtka). Ve středu Letterman pravidelně odjížděl za rodinou mimo město.
Když už je řeč o rodině – otcem jediného syna se Letterman stal v roce 2003, v šestapadesáti letech. („Má to i své výhody. V době, kdy se ostatní otcové rozčilují, že jim synové kradou bez dovolení auta, já se rozčilovat nebudu, protože budu mrtvý.“) Rodina mu pomohla ustát i jednoznačně nejtěžší moment kariéry, který nastal v roce 2009. Tehdy David Letterman přímo ve své show oznámil, že se jej někdo pokusil vydírat pod pohrůžkou zveřejnění detailů o jeho mimomanželských poměrech s několika členkami produkce pořadu, a to včetně jeho osobní asistentky. Následně celou část jiného dílu věnoval kajícné omluvě manželce a svým spolupracovníkům a spolupracovnicím.
Jakkoli celá věc z našeho pohledu vypadá banálně, v hystericky hyperkorektní Americe začaly ženské spolky okamžitě řešit, zda Letterman nezneužívá svého postavení a zda nejde o projev sexismu. „Tehdy se mi život obrátil naruby. Byl jsem naprosto smířený s tím, že můžu přijít o svoji show, a zároveň jsem byl přesvědčený, že žena podala žádost o rozvod,“ tvrdil Letterman později. Jakýmsi zázrakem se mu povedlo celou situaci ustát na obou frontách, ale tehdejší události jej prý přinutily zásadně přeskupit priority a uspíšily přemítání o odchodu.
Krotký humor do korektní doby
Jak už bylo řečeno, formát late night je od padesátých let prakticky tentýž – charismatický moderátor, který říká vtipy a vede rozhovory. V první dekádě nového tisíciletí se ale i zde projevuje vliv internetu. Mladých diváků ubývá a televize začínají pomalu panikařit. Nastává čas na postupnou generační obměnu. K té zavelel Jimmy Kimmel, jenž na televizi ABC získal v pouhých šestatřiceti letech vlastní show v nejsledovanějším večerním čase. Na NBC se prosazuje komik Jimmy Fallon. Stejná televize ještě dříve koketovala s nástupem dalšího mladého komika, Conana O’Briena. A na kabelové Comedy Central došlo k nástupu dynamického dua Jon Stewart a Stephen Colbert, kteří ukázali, že se late night dá kombinovat s politickou satirou.
Když Fallon vystřídal Jaye Lena, stal se Letterman místo onoho mladého a nevypočitatelného hybatele žánru, kterým byl v počátcích kariéry, najednou dinosaurem. Nešlo však jen o obměnu mladých obličejů za staré. Kimmel a Fallon velmi rychle pochopili, že aby zůstali relevantními pro mladou generaci, musejí k ní mluvit odpovídajícím způsobem. Jejich týmy se s vervou vrhly na zásobování internetu youtubovými speciály, krátkými sestřihy jednotlivých show, speciálními segmenty natočenými jen pro internet či prostě obyčejnými virálními klipy. Pokud si pamatujete na masívně sdílené video dívky, která se pokouší o tehdy velmi populární tanec twerk tak nešťastně, že se zapálí, tak to byl virál Kimmelova týmu. Video má jednu a půl miliardy zhlédnutí jen na YouTube a znamená nenápadný, ale dramatický předěl v historii žánru late night. Přestala totiž platit definice Johnnyho Carsona, že „tenhle formát je především o chlápkovi za stolem“. V éře internetu už to nestačí. Letterman nepopíral, že za jeho rozhodnutím skončit stojí právě fakt, že se ve světě internetu, YouTube a virálu neorientuje a že ani on, ani jeho lidé (většina štábu je s ním dlouhé roky) nemají sílu se mu přizpůsobovat.
Co Lettermanův odchod znamená? Především to, že žánr late night se uhladí. Lettermanovi nástupci (možná s výjimkou Stephena Colberta, jenž ho v příští sezóně nahradí na jeho židli) mají image mladých hodných kluků ze sousedství, co rádi blbnou. Jsou spíše srandičkáři než sarkastici, jakými byli Carson, Letterman a částečně i Leno. Jakkoli jsou vtipní a populární (především Fallon má před sebou zjevně velkou budoucnost), jejich humor je v porovnání s Lettermanem krotký a vypočitatelný. Letterman tedy odchází jako někdo, kdo je na dnešní dobu vlastně příliš ostrý.
Při jeho loučení novináři řešili nejen jeho zásluhy, ale i to, zda se nechoval v rozhovorech příliš šovinisticky – a vůbec nevhodně do dnešní moderní korektní doby. U jeho nástupců to nehrozí. Asi nejlépe to shrnula právě Tina Feyová. „Až skončí, nebude už nikdo, koho byste se v tomhle žánru mohli bát. Už to bude všude jen samé kámošení.“
