Syn a bratr bývalých amerických prezidentů Jeb Bush (62) oficiálně ohlásil, že se bude ve volbách roku 2016 ucházet o Bílý dům. Mezi zájemci o nástupnictví Baracka Obamy patří k největším favoritům; jeho cestu však může ještě leccos zhatit. Především jde o notně odkládanou kandidaturu, neboť ho kdysi předstihl starší bratr George. I když s tím nikdo původně nepočítal.
Barbara Bushová, bývalá první dáma a matka dnešního kandidáta, před několika měsíci v médiích utrousila, že Amerika má snad víc než dvě rodiny, které by se měly donekonečna střídat v Bílém domě. Narážela tak nejen na zájem svého mladšího syna Jeba, ale také na ambice bývalé první dámy Hillary Clintonové. Oba už mezitím kandidaturu skutečně vyhlásili a v rámci svých stran jsou pravděpodobně nejblíže nominaci, tudíž se dá předpokládat, že proti sobě za rok a půl skutečně stanou: voliči tak budou mít na výběr mezi dvěma klany.
George Bush starší, jenž loni oslavil devadesátiny padákovým seskokem, byl v osmdesátých letech viceprezidentem Ronalda Reagana. Sám byl prezidentem v letech 1989–1993, jeho syn George pak Americe vládl v letech 2001 až 2009. Jeb Bush, v období 1999–2007 guvernér Floridy, s kandidaturou dlouho váhal, ačkoli byly jeho ambice stát se prezidentem USA veřejným tajemstvím dobrých dvacet let. V posledních měsících ho silně podporoval a ke kandidatuře vyzýval právě starší bratr. Možná mu to totiž i tak trochu dluží.
„Ale já ano“
Byl to totiž právě John Ellis Bush, přezdívaný Jeb (jde o iniciály jeho celého jména), který byl od začátku vychováván k politické kariéře. Měl i blíže k otci, v roce 1988 mu vedl prezidentskou kampaň. Od Jeba se očekávalo, že na otcovu politickou dráhu naváže. Naopak George měl pověst nezdárného syna, spíše večírkového krále, jenž míval v mládí potíže s alkoholem a byl – částečně právem – pokládán za černou ovci rodiny. Jeho první pokus vstoupit do politiky, když v sedmdesátých letech kandidoval do Kongresu, končil nezdarem. Leccos se zlomilo v roce 1994: tehdy oba bratři kandidovali v guvernérských volbách. Jeb na Floridě, George v Texasu. A zatímco Jeb neočekávaně těsně prohrál, George byl zvolen. Najednou měl před mladším a do té doby úspěšnějším bráchou náskok.
O čtyři roky později Jeb konečně vyhrál a byl zvolen floridským guvernérem, to už ale stál trochu ve stínu bratra, jenž Texas obhájil s neuvěřitelným výsledkem 69 procent hlasů. Na společné tiskové konferenci republikánských guvernérů se ve vzduchu vznášela otázka, zda bude George v roce 2000 kandidovat na úřad prezidenta. Stavěl se k tomu vyhýbavě, opakoval, že pro roli prezidenta nebyl zrozen, že pro ni nebyl vychováván, že se pro ni nehodí. Vedle stojící bratr Jeb v tu chvíli polohlasem dodal: „Ale já ano.“ – „Ano, ty ano,“ dodal tehdy budoucí prezident.
Historka je často připomínána právě v souvislosti s tím, že se Jeb po letech konečně dočkal. Logicky nemohl jít proti bratrovi; tím, že v roce 2004 – na rozdíl od otce – obhájil mandát, se Jebovo čekání ještě o čtyři roky prodloužilo. Kandidovat v roce 2008, když George v úřadu končil, také nemohl, neboť tam by byla návaznost dynastie přímo do očí bijící – navíc by mu tehdy těžce nepopulární bratr bezpochyby v kampani ublížil. V roce 2012 se ještě nerozhoupal a teprve loni v prosinci váhavě připustil, že do toho tedy asi půjde. Kampaň zahájil oficiálně 15. června 2015.
Mezitím se Georgeova popularita zhoupla výrazně nahoru, stal se oblíbeným řečníkem, prezentuje se jako lidumil a dává na odiv svůj nový koníček – exprezident začal totiž ve volném čase malovat a prý mu to docela jde. Jako správný konzervativec se pochopitelně nepouští do žádných experimentů a maluje hlavně krajinky a portréty.
Naopak končící demokratický prezident Barack Obama líže v průzkumech popularity dno a podle všeho opustí úřad s ještě nižším ratingem než jeho předchůdce George Bush mladší, který dosud držel rekord nejméně oblíbeného prezidenta.
Jeb to zařídí
Bratry ještě spojuje osudový rok 2000, kdy George poprvé vyhrál prezidentské volby, a to v nejtěsnějším souboji v americké historii. Rozhodujícím státem byla Florida, kde byl v té době guvernérem Jeb: mluví se o tom, že měl prsty buď v přepočítávání hlasů, jež mělo napomoci jeho bratrovi, nebo přímo v tom, že nenechal určité voličské skupiny volit. O Jebově zásluze na bratrově zvolení se vyprávějí hotové legendy a šíří se nejrůznější konspirační teorie. Ostatně registrace voličů ve Státech, kde neexistují občanky ani povinnost trvalého bydliště, má svá úskalí. Obvykle k ní je potřeba řidičák nebo třeba číslo sociálního pojištění. To ovšem nemá – zejména v chudších vrstvách – každý a levicové kruhy často upozorňují na nerovný přístup k volbám. V takovém Texasu ostatně stačí k účasti ve volbách zbrojní pas.
Tehdejší volby byly specifické ještě v jednom ohledu: vyhrál v nich kandidát, jenž získal méně hlasů. Může za to určitá zvláštnost amerického nepřímého volebního systému. Prezidenta USA totiž ve skutečnosti nevolí občané, ale sbor volitelů, v němž jsou jednotlivé státy federace zastoupeny podle počtu obyvatel. V hlasování voličů jde pak nikoli o celkový součet hlasů, ale o to, kdo vyhrál ve kterém státě: pak totiž získává všechny hlasy volitelů v daném státě. Výsledkem pak může být i kuriózní situace, kdy jeden kandidát získá celkově méně hlasů, ale více volitelů. V americké historii se to stalo celkem čtyřikrát: třikrát v devatenáctém století a pak právě až v roce 2000.
Dobrá rodina
John Ellis Bush se 11. února 1953 v Midlandu v Texasu narodil do vskutku dobré americké rodiny. Dědeček Prescott Bush, za války významný bankéř, byl zrovna toho roku zvolen senátorem za stát Connecticut, tatínek, budoucí prezident, se ještě věnoval obchodu (později měl být mimo jiné velvyslancem u OSN nebo ředitelem CIA) a tehdy sedmiletý bratr, rovněž budoucí prezident, začínal chodit do základní školy.
Mimochodem, bankéřské působení Prescotta Bushe se neobešlo bez určitých temnějších stránek: podle všeho totiž spravoval i nacistické zlato, což později vedlo nejen k jeho obviňování z toho, že pomáhal Hitlerovi k moci, ale různým odpůrcům republikánské politiky dodnes slouží k efektním zkratkám typu „rodina Bushů rozpoutává války už celé století“. Oba Bushové v době, kdy byli prezidenty, poslali americkou armádu například do Iráku. Jeb, vnímaný jako liberálnější zástupce jinak silně konzervativní rodiny, dal opakovaně najevo, že invazi do Iráku by nařídil i on. V době, kdy je to v Americe silně nepopulární a coby prezidentský kandidát by měl sbírat body voličské oblíbenosti, kde to jen jde, je v tom kus odvahy. Ostatně Jeb Bush dal opakovaně najevo, že své názory kvůli kampani nehodlá měnit. I proto pro něj bude náročnější nikoli porazit Hillary Clintonovou, ale především uspět v ostré konkurenci jiných republikánů a získat stranickou nominaci. Jistým konzervativním kruhům mezi republikány totiž Jebovy uvolněné postoje moc nejdou pod nos, a to při vší úctě, kterou chovají k oběma svým posledním exprezidentům.
„Mexičan“
Jeb Bush vyrůstal v Texasu, kde studoval i na univerzitě (zatímco jeho bratr stejně jako většina rodiny absolvoval prestižnější Yale). Věnoval se latinskoamerickým studiím a při pobytu v Mexiku se také seznámil se svou manželkou Columbou.
Mexická manželka stejně jako znalost španělštiny dělají z Bushe politika blízkého sílící hispánské menšině: především o její hlasy bude v nadcházející kampani bojovat. V primárkách mu může zatopit senátor Marco Rubio, který je sám hispánského původu, ale mezi vážnějšími uchazeči o prezidentský úřad – ať už mezi republikány, nebo demokraty – není politika, jenž by dokázal lépe reprezentovat zájmy Hispánců, než je právě Jeb Bush.
Columbu si vzal v roce 1974 a mají tři děti, nejstarší syn, George P. Bush, se také věnuje politice. Má ji v krvi už od dětství: byl to on, kdo jako dvanáctiletý chlapec vedl svého dědečka v roce 1988 na pódium na sjezdu Republikánské strany, kde Bush starší přijal republikánskou nominaci na prezidenta. George P. je dnes členem texaské vlády, kde má v gesci doly a těžbu.
Jeb Bush začínal po studiích v Texas Commerce Bank, jež ho záhy vyslala do Venezuely, kde založil a řídil její pobočku. V první polovině osmdesátých let se pak i s rodinou přestěhoval na Floridu, kde žije dodnes. Angažoval se v realitách, ale podnikal v řadě dalších oblastí a zároveň upevňoval své pozice v místní Republikánské straně. Podílel se na prezidentských kampaních svého otce v letech 1980 a 1988 či na kampani floridského guvernéra Boba Martineze. Ten jej pak v roce 1986 jmenoval floridským komisařem (ministrem) pro obchod.
Jeb Bush měl v té době především klíčový zákulisní vliv. Jako (vice)prezidentská spojka na Floridě často ovlivňoval či přímo určoval, kdo bude jmenován do kterého úřadu a podobně. Proto bylo jeho jméno už v 80. letech nejen na Floridě vnímáno jako významné.
Jak už zmíněno, vlastní vstup do politiky mu úplně nevyšel: v roce 1994 kandidoval na post guvernéra Floridy, ale prohrál s demokratem Lawtonem Chilesem. Bush získal 49 % hlasů a z porážky se otřepal po čtyřech letech, kdy už zvítězil s přehledem. Post obhájil v roce 2002 a stal se prvním, kdo byl guvernérem na Floridě po dvě funkční období.
Jako guvernér je spojován především s četnými opatřeními chránícími životní prostředí a s reformou státního školství; dařilo se mu také v oblasti privatizace zdravotnictví. Získal si pověst fiskálního konzervativce, což v očích mnohých amerických pravicových voličů vyvažuje jeho ostatní „poklesky“, neboť zejména stoupenci ultrakonzervativní frakce Tea Party s oblibou Bushe vykreslují vlastně jako levicového liberála.
Ten se nerozpakuje Republikánskou stranu často i ostře kritizovat, nicméně ani tak se nezdá, že by v čemkoli názorově vybočoval: nepodporuje potraty ani manželství homosexuálů, navrhuje zvýšení věku pro odchod do důchodu, ostře se stavěl proti Obamově zdravotní reformě.
Jeb Bush má význačné postavení na domácí politické scéně, horší je to ve světě: i proto teď, krátce před zahájením kampaně, podnikl turné po Evropě, aby se dal vidět s předními státníky a promluvil o svých zahraničněpolitických vizích. Strategicky navštívil Estonsko a Polsko, aby potvrdil transatlantickou vazbu a zájmy NATO v regionu, v Berlíně vystoupil na konferenci CDU kancléřky Merkelové.
V americké politice nahrazují mocné rodiny a rodinné klany neexistující šlechtu: že i tam je podstatné, kdo se komu a kde narodil, ukazují ostatně četné filmy a seriály z lepší společnosti. Třetí člen téže rodiny ve funkci prezidenta by byl i pro Ameriku novum: byť otec a syn, to USA zažily už před Bushovými, hned v počátku (John Adams a jeho syn John Quincy Adams), díky rozvětvené rodině Kennedyů známe i případy bratrů prezidenta, kandidujících do nejrůznějších funkcí, včetně té nejvyšší. Pokud Jeb Bush uspěje, získá Amerika odhodlaného, schopného prezidenta s bohatými politickými zkušenostmi, který nemění své názory, není dogmatik a na rozdíl od svých četných republikánských soukmenovců typu Mika Huckabeeho či Ricka Santoruma nepodléhá žádným obskurním bludům, aniž přitom opouští standardní konzervativní pozice. A první dámou by se pak stala poprvé Mexičanka. Jistě lepší, než když se jistý bývalý prezident, známý sexuálními aférami a hrou na saxofon, stane prvním mužem.
