Eli Cohen | Reflex.cz
reklama
nahoru

Eli Cohen

Jakub Szántó2. července 2015 • 00:15
Eli Cohen
foto: ČTK

„Měli jsme nádhernou svatbu. Jenže naše štěstí vydrželo jen půldruhého roku.“ Elegantní devětasedmdesátiletá dáma s tmavými brýlemi a neposlušnými kudrlinami dosud hnědých vlasů hledá složitě slova. Ani padesát let od popravy jejího manžela Eliho Cohena, nejslavnějšího izraelského špióna, její bolest neodezněla.

reklama

Chladného rána 18. května 1965 se na damašském náměstí Mučedníků sešly mlčenlivé davy. Oči tisíců lidí se upínaly na narychlo postavenou dřevěnou konstrukci umístěnou na chodníkovém ostrůvku. Vojenská eskorta přivedla na náměstí výrazně pohublého muže s knírem, kterého damašská smetánka znala pod jménem Kámel Amín Táabet. Vedle odsouzence viditelně poznamenaného drsnými výslechy kráčel osmdesátiletý syrský zemský rabín Nissim Andabo. Po poslední modlitbě Šema Jisra’el popravčí Eliho Cohena oběsil. Na prsou se mu houpal dlouhý nápis objasňující jeho zločiny proti syrskému lidu.

Dodnes není jasné, co se izraelskému superšpiónovi stalo osudným. Podle některých začal odesílat šifrované signály příliš často. Syrská tajná služba si byla vědoma přítomnosti krtka, tedy agenta ukrytého ve vládní bezpečnostní struktuře, a požádala sovětské kolegy o moderní vybavení, jež nakonec Cohena vystopovalo. Podle historika a bývalého příslušníka speciální úderné jednotky Sajeret Matkal Arije Jicchakiho nejspíš Cohenovi přitížilo i to, že ho nenáviděl velitel syrské tajné služby Suedání, který v něm viděl rozkladný společenský element. Když potom v lednu 1965 odhalil dva vysoké důstojníky a Cohenovy blízké přátele jako agenty CIA, stáhla se kolem špióna smyčka. Zatýkající důstojník vtrhl do jeho bytu právě v okamžiku, když odesílal zprávu.

Vojenský soud s dopadeným izraelským superšpiónem byl krátký. Syrský muchabarát, tajná služba, se na jednu stranu pokoušel z Cohena dostat, co předal svým nadřízeným. Na druhou stranu se řada důstojníků, s nimiž se Izraelec v předchozích letech důvěrně stýkal, snažila proces urychlit, aby se v nebezpečné době nezaměřilo oko vyšetřovatelů také na ně. Odhodlaný Cohen, dobře si vědomý, že z oprátky už nemá šanci vyváznout, navíc během neúspěšné snahy Syřanů udělat z něj dvojitého agenta odeslal Mossadu kód varující, že byl zajat.

„Brzy poté u nás zaklepal ten protivný chlap, který byl Elimu neustále za zadkem, kdykoliv se jednou za šest nebo osm měsíců za námi na týden nebo dva vrátil do Izraele,“ vzpomíná Cohenova manželka. „Říká: Váš muž byl zajat. V Sýrii? Ano, v Sýrii. Divil se, jak jsem věděla o Sýrii. Začali jsme poslouchat arabská rádia. Damašek, Káhiru, Bejrút, Ammán. Po týdnech v damašském rozhlase řekli, že tajná služba dopadla izraelského agenta Eliho Cohena. Tehdy jsem začala ztrácet naději.“

S malými dcerkami Sofií, Irit a ani ne ročním Šajem Nadia právě vstoupila do nejtěžšího období svého života. Vláda v Jeruzalémě začala jednat. Nabídla Damašku peníze, zemědělskou techniku, najala dva francouzské právníky, aby vyjednali výměnu. V celé věci se dokonce angažoval papež Pavel VI. a západní státníci. Urážka a panika v Damašku byly ale příliš velké. „Má drahá Nadio, úpěnlivě Tě prosím, netruchli pro věci, které se staly. Soustřeď se na sebe a doufej v lepší budoucnost.“ Poslední dopis od svého muže dostala Nadia až po jeho smrti. „Zemřela jsem tehdy s ním. Úplně jsem se změnila. Chovala se jako robot. Starala jsem se o děti, ale necítila jsem vůbec nic. Náš malý Šaj nikdy v životě nevyslovil slovo táta.“

Další půlstoletí bojovala tato žena o vydání manželova těla. Sama říká, že ve svém věku si už nepřeje nic jiného než spočinout po jeho boku ve svaté půdě Jeruzaléma. Naděje umírá poslední. Jenže po tolika letech marného boje už umírá i ta. Nepomohly dopisy syrským prezidentům, nepomohla turecká nabídka zprostředkování. „Když syrský prezident nařídil šéfům Bezpečnosti, aby vyzdvihli Cohenovo tělo, řekli mu, že nemají tušení, kde by mohl jeho hrob být,“ prohlásil v srpnu 2008 Muntír Maosily, někdejší šéf kanceláře syrského prezidenta Háfize Asada. „Po popravě se všichni obávali, že se Mossad pokusí jeho tělo nalézt, takže ho pohřbili nejméně třikrát na různých místech.“

Dá se věřit slovům nepřítele? Nadia Cohenová stále doufá, že se manželovy pozůstatky objeví.

Rozhodly detailní plány

Devátý červnový den roku 1967 zahájila izraelská letadla těžké bombardování syrských pozic na strategické horské plošině Golanských výšin. Na základě falešných egyptských zpráv o údajných úspěších při postupu na Tel Aviv (ve skutečnosti byla egyptská armáda v hluboké defenzívě na vlastním území) zahájila syrská armáda předchozího dne mohutné ostřelování izraelských osad na severovýchodě země. Po krátké debatě se triumfující vojensko-politické vedení v Jeruzalémě rozhodlo jednou provždy odstranit strategickou hrozbu, již syrské Golanské výšiny pro přilehlý kout Izraele představovaly.

„Měli jsme k dispozici podrobné plány syrských opevnění. Věděli jsme taky bezpečně, že netvoří jednu vrstvu, jak jsme se léta domnívali, ale hned tři,“ vzpomíná ve svém domě jen pár kilometrů od tehdejšího bojiště historik Arije Jicchaki. „I tak byly boje nesmírně tvrdé. Pohyboval jsem se v severní části golanské fronty. Syřané bojovali do posledního muže. Ale my měli ony plány a postupovali nezadržitelně pořád dál do syrského vnitrozemí. Díky zprávám Eliho Cohena.“

Bitva o Golany trvala dva dny. Syřané se jako v předchozí válce i dvou budoucích ukázali jako nejtvrdší soupeř izraelské armády. Přesto je nakonec čekala porážka. Izraelci věděli o každém minovém poli, tankové pasti, kulometném hnízdě, shromaždišti záloh. Za zisk 1200 kilometrů čtverečních zaplatil Izrael 115 padlými a třemi sty zraněnými. Sýrie ztratila hodně přes dva tisíce mužů, dvojnásobek byl zraněn.

Vyvěšení praporu s Davidovou hvězdou na Golanech se hlavní strůjce válečného úspěchu nedožil. O dva roky a jeden měsíc dřív Eliho Cohena v Sýrii oběsili. Přes mučení neprozradil rozsah vojenských informací, které předal řídícím důstojníkům Mossadu. Důležité bylo i to, že syrská armáda uprostřed revolučního chaosu druhé poloviny šedesátých let nestačila svá golanská opevnění přestavět.

Až příliš vhodný kandidát

Eli Cohen se narodil 26. prosince 1924 do rodiny Židů ze syrského Aleppa. Syrskoarabský přízvuk, jejž se naučil od rodičů, se mu měl v dospělosti nadmíru hodit. Dětství prožil v egyptské Alexandrii, kam se rodina přestěhovala. Velmi záhy se zapojil do sionistického hnutí, které organizovalo utajenou židovskou emigraci do Brity spravované Palestiny, ale sbíralo také špionážní informace pro vznikající tajné služby budoucího Izraele. Jeho aktivity neunikly pozornosti egyptské policie, byť se z tvrdých výslechů vždycky vrátil domů. Situace zhoustla po vzniku Izraele v květnu 1948 a záhy také po porážce pěti arabských armád, včetně té egyptské. Ještě víc pak po egyptském republikánském převratu v roce 1952, kdy se na mnoha místech země rozpoutaly protižidovské pogromy.

V létě 1954 zahájila skupina egyptských Židů sérii teroristických útoků proti podnikům patřícím americkým a britským občanům. Útoky měly nést falešné stopy Muslimského bratrstva a přimět Británii, aby ponechala v oblasti Suezského kanálu své vojáky, a tím snížila riziko dalšího egyptského útoku na Izrael.

Sabotéři byli odhaleni a dva členové tajné buňky oběšeni. Eli Cohen, jenž pro skupinu zajišťoval logistické krytí, dokázal zatčení uniknout. Po francouzsko-britsko-izraelském útoku proti Egyptu v říjnu 1956 Eli Cohen definitivně Egypt opustil a odstěhoval se za rodinou do Izraele.

Přes bohaté zkušenosti se shromažďováním zpravodajských informací, plynnou arabštinu i odolnost prokázanou při výsleších Mossad Eliho Cohena zprvu odmítl. Nevyhovoval tehdy módní praxi posudků behaviorálních psychologů. „Výstřední osobnost, silné ego, sklon k riskování a přeceňování vlastního významu,“ stálo v posudku. Uražený Cohen následující dva roky pracoval jako pojišťovací úředník.

Vše se změnilo v roce 1959. „Ve své třicetileté kariéře v Mossadu,“ prozradil mi nedávno exředitel Mossadu Efrajim Halevi, „byla řada okamžiků, kdy navzdory doporučením psychologů jsem jen na základě intuice řekl: Toho člověka přijmu. Opakovaně jsem na různé operace vysílal lidi proti názoru psychologů. A ve většině případů to bylo správně.“

Stejně uvažoval i Haleviho předchůdce Me’ir Amit, když pročítal Cohenovu složku v šanonu odmítnutých kandidátů. Eli Cohen byl dokonalý kandidát pro práci katsy, agenta vyslaného na nepřátelské území. Krátce předtím se Cohen oženil s krásnou iráckou Židovkou Nadiou Madžaldovou.

Náš muž v Damašku

„Co dělá, mi došlo už během půlročního výcviku. Pořád domů nosil takové divné věci. Taky detailní mapy, jež se stále učil nazpaměť,“ vzpomíná Nadia Cohenová. „Odjížděl na dlouhé týdny pryč. Jednou u nás byla má matka. Dívá se na něj, jak se baví s příbuznými v kuchyni. Arabsky. Pořád na něj dotírala, co dělá, kam na tak dlouho jezdí. Říkám jí: Copak neslyšíš, že mluví syrskou arabštinou?“

První Cohenovy kroky vedly do Buenos Aires. Falešné dokumenty, účty plné peněz a nově narostlý knír mu měly zajistit falešnou legendu. Tak se zrodil Kámel Amín Táabet, bohatý člen rozvětvené syrské diaspory v Argentině. Švihák v nejlepších letech, hostící přepychové večírky s alkoholem i povolnými dívkami, vždy připravený půjčit peníze zlaté mládeži i jejím rodičům. „Co dělá dobrého agenta?“ vysvětluje historik Jicchaki. „Inteligence, nadání pro práci v utajení, herecké schopnosti, psychická odolnost, ale hlavně štěstí!“ Tím byl pro Cohena jeho nový přítel, vojenský přidělenec na syrské ambasádě plukovník Amín Háfiz.

V roce 1962 následoval Cohen svého přítele Háfize do Damašku. Rozlehlý byt nedaleko syrského generálního štábu se brzy stal oblíbeným místem večírků armádních důstojníků a damašské smetánky. Kámel Amín Táabet rychle rozšířil svou argentinskou reputaci i do syrské metropole. Žoviální, okouzlující a štědrý hostitel, přitom příkladný patriot a obchodník, se brzy stal čestným hostem na velitelství armády i na odlehlých vojenských základnách. Včetně betonových pevností na Golanských výšinách. Každý půlrok si Táabet musel vyřídit obchodní povinnosti v Evropě – ideální krytí pro předání analýz i nákresů základen, jež byl schopen díky fotografické paměti načrtnout do nejmenších detailů. A taky se aspoň na chvíli vidět s milovanou ženou a přibývajícími dětmi.

Poslední cesta domů

„V listopadu 1964 přijel úplně změněný. Přísahal, že už nikam neodjede, že už konečně budeme spolu. Nejmenšímu Šajovi bylo akorát čtrnáct dní. Byl úplně jiný, strašně otevřený, láskyplný, pořád líbal děti, těšil se na nový život.“ Jenže informace, které předal Mossadu, byly příliš cenné. Jeho přítel plukovník Amín Háfiz se po převratu v roce 1963 stal prezidentem a o Kámelu Amínu Táabetovi se dokonce uvažovalo jako o náměstkovi ministra obrany. Mossad Cohena přemluvil, aby ještě jednou odjel. Naposledy.

V šedesátých letech Izrael jen málo připomínal moderní a bohatou zemi, jakou je, byť s řadou hlubokých problémů, dnes. Hospodářská situace nebyla růžová, centrální plánování dusilo rozvoj, společenské napětí kulminovalo. Krátce po násilné smrti špičkového agenta Mossad jeho rodinu opustil. Uprostřed étosu země, v níž musí každý něco obětovat, v níž každý o někoho přišel ve druhé světové nebo následujících válkách, bylo institucionálního soucitu jen málo. Nadia Cohenová a její tři děti zůstaly bez pomoci.

Sama usilovala o vydání manželových ostatků. Pomáhali jí pouze tři Eliho bratři. Žádali výměnu za syrské generály zajaté během šestidenní války na Golanech. Nadia napsala dopis syrskému prezidentovi, v němž se omluvila za manželovy činy a žádala o soucit. Bez odezvy. Teprve před třinácti lety si navrácení agentova těla vzal zasvé ředitel Mossadu Me’ir Dagan. Všichni jeho následovníci se od té doby v den výročí Cohenovy smrti zavazují udělat možné i nemožné pro to, aby byl nejslavnější izraelský agent pohřben do jeruzalémské půdy. Je to slib, který bude vzhledem k chaosu v sousední zemi stále obtížnější splnit.

Autor je blízkovýchodní zpravodaj čt

Jakub Szántó


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama