Excentrický Boris | Reflex.cz
nahoru

Excentrický Boris

Jefim Fištejn30. července 2015 • 00:15
Excentrický Boris
foto: Profimedia.cz

Stačí vyslovit jeho křestní jméno, aby každý věděl, o kom je řeč. Ve světové politice není mnoho takových postav. Od dob, co Becker nehraje a Jelcin nežije, zbyl v nejvyšší lize celebrit jen jeden člověk se jménem Boris – starosta Londýna Boris Johnson.

Ze všech průzkumů vychází jako třetí nejrozeznatelnější britský politik všech dob, hned po Churchillovi a Thatcherové. Je to pravý mistr imagemakingu a sebeprezentace. Primátor Londýna Alexander Boris de Pfeffel Johnson v ničem nepřipomíná typického politického papaláše popojíždějícího po městě v limuzíně s blikajícím majáčkem. Boris Johnson se prohání po londýnských ulicích na kole s batůžkem na zádech. Ve světě, kde se většina politiků rekrutuje z řad ekonomů či právníků, vrcholný novinář, sloupkař prestižních titulů a břitký moderátor televizních talkshows je tvorem velmi vzácným.

Střetům s tiskem se nevyhýbá, ba naopak, vyhledává je a žádná otázka pro něho není špatně položená. Má vzácný dar vytěžit plus body z nejnepříjemnějších situací. Nadávky a přezdívky na svou adresu umí využít ve svůj prospěch. Netuctový smysl pro humor mu dovoluje ulomit patetický hrot každé oficialitě.

Počmáraný šašek

Poté, co se projevil jako zdatný manažer a organizátor, jenž úspěšně zvládl nejdříve finanční krizi a pak i úskalí pořádání letních olympijských her, i těm pomalejším začalo docházet, že „počmáraný šašek“, jak mu mezitím začal přezdívat tisk, má na víc než jen na řízení města.

Navzdory sýčkování dokázal olympijské stavby dostavět včas, v době sportovního svátku veřejná doprava fungovala bezchybně, muzea byla otevřena, smetí z ulic odváženo pravidelně, olympiáda navíc byla nejvýdělečnější ze všech dosavadních her. Zvolení politicky nekorektního a uštěpačného konzervativního primátora na druhé volební období bylo sice v tradičně levicovém Londýně slušným úspěchem, leč bylo jasné, že Boris míří výš. Deník Times, který se ještě před pár lety posmíval extravagantnímu podivínovi s rozčepýřenými slaměnými vlasy, v titulku zlomového článku najednou uznal, že „tento muž má na to, být jednou premiérem“.

Nový typ

Zdá se, že svým nekonvenčním chováním se Boris strefil do voličského vkusu. Londýňané vidí ve svém primátorovi konzervativce nového typu. Místo tradiční upjatosti preferuje nevázané manýry, má přímý tah na bránu, nebojí se problémů a jeho hubatost svědčí spíše o přímočarosti než o hulvátství. Není divu, že v průzkumu veřejného mínění na otázku, koho by Britové chtěli vidět v premiérském křesle, až ho opustí David Cameron, se jich nejvíce vyslovilo pro Borise Johnsona. Až na druhé příčce se s velkým odstupem umístil ministr zahraničí a kdysi Cameronův konkurent William Hague.

Jenže obliba sem, obliba tam – snadné to Boris určitě mít nebude. Bude muset překonat odpor veřejnoprávní BBC a s ní pupeční šňůrou spojených „mistrů zábavy“, kteří svého času sepsali provolání proti jeho znovuzvolení primátorem. Borisovi stoupenci ho varují před vstupem do vysoké politiky – kompromitujících materiálů proti němu je prý tolik, že by nebylo těžké natřít ho dehtem a vyválet v peří, jak se na šaška sluší.

Sám sobě udavačem

Dobrý taktik předchází pomluvám tak, že nepříjemné věci na sebe práskne sám, když jim dá přijatelnou lidskou podobu. Boris Johnson si mohl dovolit následující monolog: „Nazýváte mě šaškem a klaunem? Nuže dobrá! Ale nezapomeňte pro úplnost dodat, že jsem potomkem ministra osmanské říše. Narozený v Americe, vystudoval jsem Eton a v Oxfordu jsem byl členem prestižního Billingdonského klubu spolu s premiérem Cameronem.

Potřebujete senzaci na titulní stránku? Poslužte si: jednou jsem natáhl lajnu koksu, jenže smůla – mohutně jsem si kýchl a prášek mi vyletěl z nozder. Vzal jsem si za ženu topmodelku, přišel na obřad ve vypůjčeném obleku, v den svatby ztratil prstýnek, rozvedl se, oženil se podruhé, mám čtyři děti a na otázku rodičů, čím chci být, jsem úporně odpovídal, že chci být ředitelem všehomíru.

Podváděl jsem manželku, to se provalilo a ona mě vyhodila z bytu. Milenka musela jít na potrat, zkoušel jsem tu historku ututlat před vůdcem Konzervativní strany a byl jsem vykopnut z funkce stínového ministra kultury. Zachránil mě Cameron, o rok později mi nabídl pozici stínového ministra školství. Neptejte se mě, zda chci být premiérem Velké Británie – šance na to není větší než pravděpodobnost, že hozené frisbee mi usekne hlavu.

Nepřejte si vědět, jak to bolí, když se vám jisticí lano zařezává do slabin! Vpředvečer londýnské olympiády jsem chtěl elegantně sklouznout po laně nad kamerami s vlajícím britským praporcem v ruce, jenže kladka se zadrhla a já zůstal viset 20 stop nad zemí. Zůstat trčet na laně 20 stop nad zemí by pro každého politika znamenalo jistojistý konec kariéry. Ne, neoběsil jsem se na britské vlajce v den zahájení olympijských her – místo toho jsem vyzval primátora Rio de Janeira, kde se budou konat olympijské hry v roce 2016, ať to zkusí také, že to nyní vyžaduje protokol. Možná že by to dokázal Arnie Schwarzenegger, rakouský kyborg.“

Chundelatý Boris

Boris Johnson si dovoluje vtípky na adresu Terminátora často a rád. V roce 2006 totiž Schwarzenegger, v té době ještě ve funkci kalifornského guvernéra, měl pozdravit přes telemost delegáty kongresu Konzervativní strany Velké Británie, a tak si s úžasem vyslechl vystoupení předřečníka. Neznámý muž středního věku, nepatřičně oblečený, jehož chundelatý účes prozrazoval odpor k holičům, pronášel z řečniště cosi naprosto neslýchaného a politicky nekorektní poznámky na adresu muslimů prokládal stejně nejapnými vtípky o novoguinejských lidožroutech a afrických náčelnících, jež nazýval opovržlivou britskou přezdívkou „pickaninny“ (cosi jako „čmoudi“).

„Co to tam ten pitomec mele?“ vybouchl nadmíru rozčilený Terminátor, který na chvíli zapomněl, že už má zapnutý mikrofon. Všichni za oceánem to slyšeli, včetně řečníka. Boris Johnson s tím však dokázal žít a čas od času si bere Arnieho na paškál.

Později v dobách klání o úřad londýnského primátora čelné americké listy poznamenaly, že každý kandidát, jenž by si u nich dovolil říci nahlas i třeba jen desetinu toho, co pronesl Johnson, by se stal terčem stovek soudních žalob podaných uraženými zástupci levičáků, národnostních menšin, gayů a muslimů. „Ve Spojených státech člověk s podobnými názory jednoduše ztrácí nárok usilovat o jakoukoli volenou funkci a strana, jejímž je členem, by se měla postarat o to, aby se ho neprodleně zbavila,“ napsal jeden z čelných amerických politologů. „Dovedu si představit, jak muselo Arnieho rozčilit to, že jeho ideologičtí spojenci v Británii dovolili nějakému šaškovi na veřejnosti připravit svou stranu o jakoukoli naději na volební vítězství.“ Jenže volby se nekonaly v Americe, ale ve Velké Británii, kde jsou věci vnímány poněkud jinak.

Milovník žen

Nepřízeň Borise ke gayům obecně, a k lesbičkám zvlášť souvisí nejspíše s jeho nevyčerpatelnou láskou k ženám. Počet jeho mimomanželských poměrů by mu mohl závidět i Casanova. Obvinění z islamofobie hravě vyvrací poukazem na vlastní původ. Boris Johnson se totiž stal Britem souhrou náhod.

Ještě jeho praděd byl osmanským Turkem, posledním ministrem vnitra říše. Po pádu říše a příchodu Kemala Atatürka k moci Borisův praděd Ali Kemal, sám dítě romantické lásky vznešeného paši a překrásné čerkeské otrokyně, byl ukamenován davem a jeho zohavená mrtvola dlouho visela na hlavním náměstí města İzmitu.

Rodina Aliho Kemala měla větší štěstí: již na začátku nepokojů se jí podařilo uprchnout do Anglie, kde se nechala pokřtít a přijala jméno vzdálených britských příbuzných Johnson.

Ovšem v době, kdy se narodil Alexander Boris de Pfeffel Johnson, byla již rodina vzorně britskou a mimořádně váženou. Otec Borise Sir Stanley Johnson měl za sebou zkušenosti z práce v Evropském parlamentu, Evropské komisi a Světové bance. Matka Charlotte je uznávanou malířkou a dcerou Sira Jamese Fosetta, jenž kdysi v Evropské komisi odpovídal za oblast lidských práv.

Dobrý původ zahrnující muslimské, křesťanské a židovské příbuzenstvo vždy usnadňoval Borisovi nevázaný způsob vyjadřování – až do míry, kterou si může dovolit jen velmi nezávislý člověk: „Dlouho jsem přemýšlel nad otázkou uzákonění sňatků osob stejného pohlaví a dospěl k názoru, že to nebudu podporovat, neboť logickým pokračováním tohoto nároku bude legalizace sňatků mezi třemi a více osobami nebo lidmi a zvířaty.“

Když vzdoroval zákazu honu na lišku, prohlásil, že se stejnou vervou povede zápas „za odvěké právo svobodných Britů používat mobilní telefon při jízdě na kole“. Příslovečným se stalo jeho volební heslo: „Volte konzervativce! Zvětší to prsa vaší ženy a vaše šance vydělat si na nového bavoráka.“

Strach z koránu

K nejskandálnějším patří excentrikovy výroky na adresu islámu. Když parlament projednával zákon o přísnějším potrestání za podněcování národnostní a náboženské nesnášenlivosti, Boris Johnson prohlásil, že takový zákon zůstane prázdným gestem, pokud nebude postihovat také uctívání koránu jakožto knihy podněcující náboženskou zášť. Ve svém pravidelném sloupku v týdeníku The Spectator, jejž mnozí pokládají za mozkový trust Konzervativní strany, Boris Johnson napsal: „Každému jinověrci po přečtení koránu musí být jasné, že islamofobie, to znamená strach z islámu, je tou nejpřirozenější reakcí, jakou tento text má za cíl vyprovokovat.“

Nic z toho ovšem neznamená, že by konzervativec nového typu zaváděl na londýnské radnici poměry restriktivní a netolerantní vůči menšinám. Ba naopak, nesnášenlivosti vyhlásil válku. Ve veřejné dopravě zakázal vylepování plakátů brojících proti homosexuálům, obyvatele Londýna vyzval aspoň jednou v životě navštívit mešitu a během ramadánu alespoň jeden den držet půst.

Pozoruhodná je také celá řada jeho dalších iniciativ: bezplatná městská doprava pro seniory, posílení policejních pouličních hlídek a zároveň personální zeštíhlení municipálních orgánů. Bez vlastního přičinění některé z jeho počinů automaticky dostávají jeho jméno – nový model Double Deckerů byl okamžitě překřtěn na BorisMaster stejně tak, jako celoměstský systém půjčoven kol dostal označení BorisBike.

Politicky vzato, důležitější než Johnsonovy četné urážky různých menšin jsou jeho postoje vůči Evropské unii. Často polemizuje s názorem, že bez tohoto spolku bude bezpečnost Evropy ohrožena. Pokládá to za jeden z rozšířených, i když ničím nepodložených expertních mýtů – něco na způsob takových předsudků, jako že zátky z umělého korku kazí víno nebo že použití mobilu ohrožuje letadlo při startu.

Podle názoru, který primátor vyjádřil v deníku The ­Daily Telegraph,

problémem Evropské unie je, že umí strašit negativními dopady svého případného zániku, leč neumí srozumitelně vysvětlit, jaké jsou cíle její další existence. Možná že nějaké výhody z pokračování evropského projektu plynou, jenže zatím nikdy nebyly jasně artikulovány.

A pokračuje s ironií jemu vlastní: „Zatímco jsem psal tyto řádky, za mými zády zazvonil telefon. Nevím, jak jste na tom vy, ale mně na pevnou linku volají jenom omylem. Známí a kolegové se mnou komunikují výhradně mobilem. Dávno zvažuji, zda bych neměl pevnou linku nadobro zrušit. Něco mi říká, že Evropská unie je v geopolitice 21. století stejným přežitkem jako pevná telefonní linka: nabízí zpozdilé odpovědi na dávno zapomenuté otázky.“ I v tomto ohledu ovšem není Boris Johnson stoupencem zbrklých pohybů – vystoupení z Unie podle něho neřeší žádný z problémů Velké Británie, proto v nadcházejícím referendu hodlá hlasovat proti němu.

Nemotorná chůze, toporné držení těla, nadání pouličního komika překotně chrlícího dokonale stavěné věty, neodolatelný šarm – Boris Johnson je zkrátka velký originál. Angličané své excentriky mají rádi – zřejmě dokážou rozeznít nějaké skryté struny v temných hlubinách britské duše.



reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější