Češi moc rádi špiní své velikány, případně na ně s oblibou zapomínají. Tento konkrétní pozapomenutý filozof prý hovořil více než deseti jazyky, matematiku obohatil třídou vícehodnotových logik, jež nese jeho občanské jméno, napsal přes dva tucty knih a do angličtiny přeložil Seifertovy sonety, zkomponoval několik mší, namaloval i nakreslil desítky obrazů a léta v Británii pečoval o krajanský pěvecký sbor i o spoustu duševně chorých. Psycholog, polyhistor, polyglot a výjimečný psavec Václav Pinkava, alias Jan Křesadlo (9. 12. 1926–13. 8. 1995) zemřel právě před dvaceti lety.
Ještě než se ponoříme do života jedné z nejobskurnějších, nejnevšednějších a nejvzdělanějších postav české kultury 20. století a než ohledáme její neméně zajímavou rodinu, připomeňme si, proč dodnes stojí za to Křesadlovi věnovat pozornost. Je to zejména díky jeho svérázné próze, která leckteré kritiky dráždila směrem k tancům svatého Víta a jíž se leckteří čtenáři dráždili směrem k extázi, než internet zaplavila lechtivá četba všeho druhu. Postmodernista Jan Křesadlo totiž, i vzhledem ke své expertize, o níž ještě bude řeč, velmi rád a velmi poctivě špikoval své prózy rozličnými šuky a heky, i když erotické pasáže nevhodné k četbě na pracovišti a možná i kdekoli jinde občas decentně kódoval – v románu Kravex 5 (1985, vyd. 2002) například do počeštěné azbuky, v pozdním románu Skrytý život Cypriána Belvy (1990, vyd. 2007) pak dokonce do glagolice, kterou lačné publikum mohlo snadno rozluštit díky přetištěné transliterační tabulce.
Co však intelektuály hodné toho jména svádělo ke Křesadlovým knihám především, byly jeho výzvy, jeho ataky na mozková centra: žongloval žánry a styly jako málokdo, vplétaje do nich hudební partitury i slova ze všech cizích řečí, jimiž hovořil i které vymyslel (třeba neexistující románskou urogalštinu či hatupštinu v románu Fuga trium nebo podtuřínštinu v románech Obětina a Rusticalia). Jeho vášeň pro přírodu, zejména ptactvo nebeské, a hluboká znalost četných vědních oborů pak čtenáře na každé stránce vyučovaly a svérázný pohled na socialistické státní zřízení, jaký si emigrant za Lamanšským průlivem mohl dovolit, bavil a poskytoval úlevu od páralovin a jiných volovin.
Mnohé těšily Křesadlovy přesné rozbory mezilidských vztahů i chodu katolické církve, jednotlivce pak bavilo detekovat nuance útoků na Milana Kunderu či na znepřátelené literární kritiky. Michal Viewegh a jeho fyzické i aluzívní ataky na Jaromíra Slomka a další recenzenty tedy nejsou ničím novým pod sluncem; přednáška současného ředitele Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Pavla Janáčka s třeskutým názvem Proč nepustím Jana Křesadla do literatury si vyžádala mj. alegorickou bajku Hovnivár a Slon, psanou časoměrným volným veršem, v níž Křesadlo Janáčka označil za prvně jmenovaného.
Kdo a co tedy bylo ono zlořečené a zároveň zbožňované Křesadlo?
Perverze socialistické i sexuelní
PhDr. Václav Pinkava, CSc., se narodil jako jediné dítě továrníkovi a majiteli obchodu s broušeným sklem Václavovi Josefu Pinkavovi a jeho manželce Karle Klementové. Už od útlého věku bylo chlapcovo nadání zcela zjevné – které dítě zná názvy exponátů sbírek Národního muzea v češtině i latině? A diagnóza? Kromě geniality také hypermnézie, mimořádná paměť. Z gymnázia Václava za protektorátu vyloučili pro zesměšňování výuky němčiny, začal se tedy učit drogistou a na střední školu k milované řečtině se vrátil až po válce. Z filozofické fakulty byl vyhozen v souvislosti s údajnou přípravou ozbrojeného povstání proti republice, za což v roce 1949 mohl jít klidně taky viset. Důvodem očernění byl Pinkavův kádrový původ – jeho otec byl tou dobou donucen prodat svou prosperující firmu socialistickému státu za pár šupů.
Vyrazíš ho dveřmi, vrátí se oknem. Pinkava se po povinném vojákování a dělničení navrací na pražskou filozofickou fakultu, kde nakonec zdárně dostuduje psychologii a stává se asistentem známého docenta Kurta Freunda na ambulanci pro sexuální deviace katedry psychiatrie Univerzity Karlovy. Nevěnoval se však tak jako jeho mentor jen homosexualitě, ale především sexuálním perverzím, jež rozebíral i ve své kandidátské práci z roku 1968 (a vůbec ve veškerém svém literárním díle).
Doktorský titul ovšem neoslavoval vyhledávaný expert a soudní znalec v oboru psychologie zbytečně dlouho. Se svou ženou, lékařkou Evou, a čtyřmi dětmi emigroval po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 do Velké Británie. Ve východoanglickém Colchesteru založil a vedl psychologické oddělení psychiatrické léčebny. Literární tvorbě se začal věnovat až „na stará kolena“ – v roce 1980, jako třiapadesátiletý, si zvolil pseudonym Jan Křesadlo a sepsal román Mrchopěvci.
Jablka nepadla daleko od Křesadla
„Ten pseudonym měl ze starého kancionálu, který mu přinesl jeden z jeho pacientů. Na obrázku v něm bylo u dvou postaviček napsáno: Martin Kantor Jaroměřský chórum spravuje, Jan Křesadlo Klatovský jemu svědčí,“ vysvětluje na zahradě venkovského stavení v Bohdalci na Vysočině vtělení svého otce a nositel jeho odkazu, Václav Pinkava mladší. „Táta miloval neutra typu Vočadlo a Sádlo – a pak ho jistě omámila ta hláska ,ř‘. Žehrali jsme, celá rodina, na to, že jakožto emigranti nemáme ve jméně žádný typicky český prvek,“ usmívá se nejstarší z Pinkavových-Křesadlových dětí.
Otcovo nadání jako by na něj přeskočilo spolu s fyzickou podobou a do jisté míry i osudem – i on vystudoval psychologii (na Oxfordu), i on vychovává čtyři dvojjazyčné, talentované děti. Václav Pinkava se živí a baví komerčními i uměleckými překlady; do češtiny převedl třeba Lovení snárka, fascinující nonsensovou „agónii v osmi záchvatech“ od Lewise Carrolla, nebo všechny Shakespearovy Sonety. A taky učí angličtinu – však jsme taky rozebíráním lingvistických problémů strávili aspoň hodinu. Během té druhé pak vyprávěl o svém úžasném a dobrodružném dětství a dospívání po boku excentrického génia i o osudech svých tří sourozenců.
Z nich třetí nejstarší v pořadí, Jan Pinkava, kupříkladu získal Oscara. Vzpomínáte na jeden z prvních pixarovských snímků, krátký animák Geriho hra z roku 1997 o důchodci, jenž v parku hraje šachy sám proti sobě? Tak ten napsal a natočil právě „Jenas“, vystudovaný informatik a světově uznávaný animátor, který má prsty i ve snímku Ratatouille o myším kuchaři nebo ve druhém dílu Příběhu hraček. Posledních pár let pracuje dvaapadesátiletý Jan Pinkava v Kalifornii pro Google na projektu pro ty nejchytřejší telefony se silnou a nevyužitou grafikou. Točí pro ně animované filmy „Spotlight Stories“, jež běží v reálném čase před očima diváka, který sám určuje úhel pohledu na ně, a je tak vlastně kameramanem.
V Oxfordu vystudovala i sestra Eva Pinkavová, vyhledávaná koučka, konzultantka a obchodní překladatelka, jež momentálně žije ve Státech. Otcovu lásku k vědě a exaktnosti ovšem nejvíce naplnil (nedávno zemřelý) benjamínek Pavel, teoretický fyzik a autor několika výrazných zlepšováků v oblasti trhu s nenáviděnými deriváty. Jak vidno, krev není voda a nadání se dědí po meči i po přeslici.
Bohem nadaný, velmi nedoceněný
Ale zpět k otci rodu a jeho prvotině, kterou Křesadlo stvořil ještě před tím, než byl roku 1982 po intrikách kolegů vyhozen z blázince a vhozen rovnou do předčasného důchodu. Jeho Mrchopěvce vydal Josef Škvorecký ve svém exilovém nakladatelství ’68 Publishers roku 1984 a jako potvrzení kvality kniha získala Cenu Egona Hostovského. „Křesadlovy romány, i ty rýmované, jsem považoval za zcela mimořádná literární díla a velice se mi líbily,“ konstatoval později v rozhovoru s literární vědkyní Helenou Kupcovou autor Zbabělců, který v Sixty-Eight ostatně publikoval i „román se zpěvy“ Vara guru a „trojromán o trojútěku“ Fuga trium, další pitoreskní prózy pozdního debutanta a dle Škvoreckého slov „Bohem nadaného autora“, „v ČR velmi, velmi nedoceněného“.
Mrchopěvci naznačují cestu, po níž se jejich „auktor“ (jak se sám nazýval) bude ubírat i nadále. V neutěšené atmosféře československých raných padesátých let se nadaný mladík Zderad stává obětí politického systému – uvězní mu otce a jediné zaměstnání, jež dokáže získat, je role zpěváka na pohřbech. Aby nebylo ponížení dost, Zderada vydírá komunistická „obluda“, docent Julius Skomelný, která nutí mladého muže i jeho manželku se prostituovat. Motivy degenerace, znásilňování a prodejného sexu zde měly sloužit jako metafora nelidského stalinského režimu, ale přirozeně se přesunuly i do děl následujících – Křesadlo se svou monstrózní pamětí vyslechl za více než čtvrtstoletí své odborné praxe tolik příběhů sexuálních deviantů, jež neuměl zapomenout, že alespoň část z nich nedokázal nepoužít. Stejně jako nedokázal nepoužít své opulentní filologické a muzikologické znalosti, vyhnout se obsáhlým exkurzím do bizarních problémů vědy a techniky a neutrhnout na cti komukoli, kdo ho míchal, „stalinským slavíkem“ Milanem Kunderou počínaje.
Autor pro horních 500
I pro tuto okázalou obžernost, až samožernost, opojení informacemi a možnostmi vlastního mozku byl Křesadlo z vysoké literatury různě vystrkován. Již zmíněný literární vědec Pavel Janáček ho kupříkladu označil (v Tvaru z roku 2005) za „prázdného vypravěče“, který „parodováním neříká nic podstatného, permanentně konotuje sebe, sebe, sebe: postavu renesančního, lidového, diletujícího génia, oddaného snování pitvorných světů“. Janáčkův kolega Jiří Holý pak v učebnici Česká literatura od počátků k dnešku odsoudil Křesadlovo dílo mezi „pokleslejší podoby na okraji zábavného čtiva“. Hlasy obránců Křesadlova odkazu však bylo slyšet více.
„Křesadlo se vymyká zejména tím, že jeho literatura není literaturou ghetta, zahleděnou do lokálního mikrokosmu a nekonečného přemílání vztahových problémů, jak v kraji zvykem, ale je neobyčejně otevřený vnějším vlivům, ať oborově, tematicky, nebo geograficky,“ zastává se v eseji publikovaném v Tvaru roku 2008 svého velkého oblíbence biolog, filozof, spisovatel atd. profesor Stanislav Komárek, jehož romány Mandaríni nebo Černý domeček na Křesadla v mnohém upomenou. „Vždycky mne fascinovala jeho schopnost zkratkovitě líčit a výstižně karikovat příslušníky nejrůznějších národů blízkých i vzdálených a schopnost věrného napodobování (a též karikování) rozmanitých básnických forem i literárních stylů různých žánrů, autorů i dob.“ A to Křesadlovi nelze upřít – od rodokapsu Ranč u kotvy a hvězdy (psaného pod přesmyčkovým pseudonymem Jake Rolands) se prostřílel až ke sbírce básní v sedmi jazycích, Sedmihláskovi, nebo k obsáhlé starořecké epické básni Astronautilía/Hvězdoplavba s vlastním paralelním českým překladem v hexametru. Syn Václav dodává zřejmé: „Byl proti trivializaci, přizpůsobování obecnému hlupství. Nechtěl se podbízet, nestál o masové publikum, pro které je záhodno soustružit věty o pěti slovech.“
Křesadlo je skutečně potravou pro náročnějšího čtenáře. Když vyjde jeho kniha, okamžitě si ji koupí pět set lidí a pak tempo zvolní, říká nakladatel povídkového souboru Slepá bohyně a jiné příběhy (2006), humorných Dvanácti bajek (2010) a dalších tří Křesadlových knih Jan Jandourek, jinak novinář a spolupracovník Reflexu: „Tvrdé jádro asi tak pěti stovek křesadlovců si jeho knížky vždycky koupí, pokud už je nemají, a kdybychom měli energii na podpůrné akce, byly by prodeje ještě lepší,“ dodává s tím, že na vydávání Křesadla neprodělal a že by ještě rád poslal do světa něco z Křesadlova šuplíku a také díla starší, již nedostupná.
Ohlášená smrt
„On psal básně celý život, ale do Dobříše na zámek s nimi nejezdil,“ ironizuje spisovatelova vdova Eva socialistickou dovolenkovou destinaci angažovaných literátů. „Neměl ke své tvorbě pražádnou úctu, pořád něco mačkal a vyhazoval do koše a já měla strašnou práci s tím, abych to zachránila.“ Zachované básně, vydané v zahraničí v souboru Sedmihlásek, posléze zhudebnil před rokem zesnulý skladatel Antonín Tučapský, Křesadlův dobrý přítel, jenž též emigroval do Británie. „Táta si nejvíc vážil své tvorby právě v této oblasti, která pro něj byla nejméně spontánní – v oblasti hudební,“ dodává Václav Pinkava. „To mu dávalo zabrat, to pro něj byla práce; spisovat nebo malovat pro něj bylo stejně přirozené jako dýchat. Ráno vždycky vstal před pátou, šel umýt nádobí, pak něco tvořil. Pořídil si klávesy se sluchátky, takže mohl komponovat, aniž nás budil. Pořád z něj byl cítit fofr, nutkání, aby se svým talentem něco dělal. On to vnímal jako závazek – měl něco naděleno od Boha a nehodlal to promrhat, spravoval svůj talent, jako kastelán spravuje svěřený zámek.“
Po revoluci se Jan Křesadlo podíval zpět do vlasti, kde opožděně sklidil něco vavřínů za své dílo, které začalo být rychle vydáváno pražským nakladatelem Ivem Železným a jinými. Kromě nakladatelů a party nadšených příznivců jeho hravé tvorby si ho však našel i zhoubný malobuněčný karcinom. „Ke konci mu vypověděly službu hlasivky i ruce – nemohl mluvit, psát, nic. Jako by Pánbůh řekl: ,Tak, a tvůrčí činnosti už bylo dost.‘ Na rozloučenou jsem mu potřásl palcem u nohy, ruce už byly necitlivé,“ vzpomíná Václav Pinkava. Jeho otec zemřel v klidu a pokoji ve věku 68 let 13. srpna 1995 v Colchesteru (pohřben je na pražském vinohradském hřbitově), Křesadlo však přežilo v díle a knihovnách svých věrných. Jak napsalo v závěru své básně Konec léta:
„Moci teď zemřít, proměnit se v nic,
ztratit se mezi stromy, co tu rostou –
a moci říct – ne, neříkat už nic
ve chvíli jasnou, světelnou a prostou.“
