Přes sto lety – 14. srpna 1915 – se narodila Inka Zemánková, rozená Inéz Koníčková. Zpěvačka, již ze všeho nejvíc proslavila píseň o slunečnici, která se otáčí za sluncem. Kolem data narození i věku Inky Zemánkové panovaly nejasnosti – sama si totiž deset let ubírala a tvrdila, že přišla na svět v roce 1925.
Se swingem se poprvé setkala díky pardubickému řeznickému krámu, kde vyrůstala s maminkou a nevlastním otcem. Výměnou za několik uzenek dostala od sousedky desku černošských spirituálů. „To, co jsem slyšela, jsem se snažila napodobit. Textu jsem nerozuměla, a tak jsem si vytvořila vlastní scat, aniž jsem samozřejmě tušila, že jde o umělecký projev.“
V Bratislavě, kam se s maminkou přestěhovaly, začala vystupovat v baletu Slovenského národního divadla. Zazpívala také děvčatům ze sextetu Singing Girls. „Byly z toho úplně pryč. Hned mě pasovaly na Singing Baby a chtěly mě vzít mezi sebe, ale zasáhla maminka. Byla jsem ještě malá a maminka mě nechtěla pustit z dohledu.“
Krátce poté, co ukončila základní školu, maminka zemřela. Do své břevnovské vily ji k sobě vzala paní Zemánková a Inka z vděčnosti přijala její jméno. Byla to také paní Zemánková, kdo představil Inku Bobku Bryenovi, legendárnímu kapelníkovi z baru Espalande. „Když si mě Bobek se svými muzikanty poslechl, hned mi dal ušít pepito ze stejné látky, jako měla celá kapela. Vydělala jsem si na ně měsíční brigádou jako prodavačka v cukrovinkách,“ vzpomínala později. Pak odjela Inka s kapelou do Zlína, který měl tehdy pověst swingového města. U Bati tu pracovali Američané a ti na swing chodili.
Na začátku války se Inka vrátila do Prahy. Zpívala s orchestrem Karla Vlacha a Melody Boys R. A. Dvorského. Plánovala s režisérem Fričem velký jazzový film, ale v houstnoucí atmosféře okupace z něj sešlo. Oproti dalším českým herečkám odmítla nabídku německé společnosti UFA. Zato nazpívala svou první nahrávku u společnosti Ultraphon. Jmenovala se Ráda zpívám hot a stala se hymnou nastupující swingové generace. Okupační úřady trvaly na tom, že anglické „hot“ bude nahrazeno obratem „z not“ – Inka neustoupila a anglickou verzi písničky ustála.
Opravdovou hvězdou se stala po premiéře filmu Hotel Modrá hvězda v roce 1941, v němž zazpívala šlágr o slunečnici, která se otáčí za sluncem.
Nacisté populární zpěvačce přikázali, aby odjela do Říše a vystupovala tu pro české totálně nasazené dělníky. „Nerada na to vzpomínám. Dodnes vidím Norimberk jako měsíční krajinu. Okolo nás plačící lidé bez střechy nad hlavou a Češi v hospodách čekající na konec války, aby se mohli konečně vrátit domů. Z téhle podivné osvěty mě vysvobodila až úplavice,“ vypravovala po letech.
Nad jazzem se začalo po válce zatahovat. Po únoru 1948 pak tažení proti údajné americké hudbě jenom zesílilo. Mračna nad Inkou Zemánkovou se definitivně zatáhla v polovině padesátých let po vystoupení v pražské Lucerně. Dušan Havlíček, jenž stál v čele Hudební a artistické ústředny, zřízené po vzoru Sovětského svazu pro dohled nad populární kulturou, jí sdělil: „Soudružko Zemánková, vezměte na vědomí, že dívka k rytmu zrozená už nikdy nebude, luskání prsty a pohupování v bocích jsou zápaďácká manýra a vy jste zpěvačka zápaďáckých manýr.“ Přišel zákaz veřejného vystupování.
Na tři roky odjela do Cvikova, kde byl její manžel jmenován ředitelem traktorové stanice. Z Inky se stala traktoristka. Kdo manuálně pracoval, může přece také zpívat, napadlo ji. Začátkem devadesátých let vzpomínala: „Práce mě ohromně bavila, byla jsem pyšná, že mě manžel nechal zajíždět zánovní traktory. Skamarádila jsem se s ředitelkou školy, která hrála v kostele na varhany. Pravidelně jsem zpívala na májových pobožnostech. Jen tak v montérkách jsem seskočila z mašiny a vzápětí na kůru vyšívala Ave Maria.“
Řízení traktoru nepomohlo. Zákazu se nezbavila. Zkusila natočit dvě nahrávky s Karlem Vlachem – zase nic. Do rozhlasu nesměly. Zato si jí všimli v Polsku a další dva roky vystupovala s velkým úspěchem tam. Polský režim byl vždycky liberálnější. Tamní rozhlas měl výměnu se západními stanicemi, a tak se najednou začala Inka Zemánková objevovat ve vysílání BBC. Po návratu do Československa skončila za katedrou lidové konzervatoře.
Srpen 1968 ji zastihl ve Francii. Její starý známý – kapelník Bobek Bryen – ji pozval k dlouhodobému angažmá. Předtím hráli v Německu i ve Švýcarsku. Vrátila se. „Byla jsem zoufalá, pořád jsem dodržovala přísnou hlasovou disciplínu, zpívalo mi to jako nikdy předtím, ale nikdo neměl zájem, aby se o tom přesvědčil. Nakonec jsem aspoň dostala příležitost postavit vlastní recitál v Divadle hudby. Natočila jsem televizní profil – úřady ho chtěly stáhnout, ale nakonec ho velkoryse zařadily na druhý program proti zápasu ČSSR–Sovětský svaz v hokeji.“
Na svou další velkou šanci čekala od roku 1948. Nikdy už nepřišla. Prostě zápaďácká hudba, zápaďácké manýry, jak říkal komunistický arbitr Havlíček, muž, který jí zničil život i kariéru. Sám v roce 1968 emigroval a zápaďácké manýry si do konce života osvojoval ve Švýcarsku. Inka Zemánková se příležitostně objevovala při veřejných vystoupeních (na snímku s Jaroslavem Šterclem a Václavem Neckářem). Zemřela 23. května 2000.
