Frank Sinatra | Reflex.cz
nahoru

Frank Sinatra

Michal Bystrov10. září 2015 • 00:15
Frank Sinatra
foto: Profimedia.cz

Když oslava, tak pořádná. A když se slaví sto let od narození možná nejlepšího zpěváka dvacátého století, musí být bouchnutí šampaňského slyšet až na Měsíci! Frank Sinatra má sice narozeniny až dvanácté- ho prosince, jeho fanoušci si ale odkaz velkého umělce a ještě většího potížisty připomínají celý rok. Koncerty, výstavy, knihy, filmy, cédéčka… Jako jeden z prvních poslal Frankovi do pěveckého nebe (či pekla) originální dárek písničkář Bob Dylan. Svým zakouřeným chraplákem nazpíval album Shadows In The Night, plné zadumaných ­sinatrovek. Kdo ví, třeba mu tím vážně udělal radost. Vždyť bourbon a cigára, bez toho by nebyl nejen Dylan Dylanem, ale ani Sinatra Sinatrou…

Francis Albert Sinatra nebo také Ol’ Blue Eyes, The Voice, Swoonatra, Mr. Magnetism… Zvláštní je, že se málem vůbec nenarodil. „Zachraňte aspoň matku,“ křikl porodník na zdravotní sestry, když viděl, že se Frankův příchod na svět komplikuje. Dolly Sinatrová, známá sousedům v newjerseyském Hobokenu jako výrazná a energická komunální politička, těžký porod naštěstí vydržela a s ní i Frankie, kterého na poslední chvíli propleskla přítomná babička, takže se definitivně probral k životu.

Tento kruciální moment, na nějž rodina ještě dlouhá léta vzpomínala, Sinatru, zdá se, velice ovlivnil. Na jednu stranu měl pocit, že ho Bůh nechal naživu proto, aby něco dokázal. Zároveň se ale nemohl zbavit dojmu, že je tu tak trochu natruc osudu. V dospělosti mu diagnostikují maniodepresívní psychózu, čímž se leccos vysvětlí – především jeho neustálé střídání nálad, přecházejících v mžiku od okouzlujícího šarmu a velkorysosti k mnohdy až brutální neurvalosti a vzteku. Jeho italský původ mu nedovoloval odpouštět. Kdybychom však měli spočítat dobré skutky, které konal v naprostém utajení v rámci nejrůznějších charitativních projektů, zjistili bychom, že je tento seznam stonásobně delší než soupis jeho morálních poklesků.

Zpívá jenom pro mě!

Později bude Frank Sinatra tvrdit, že neměl šťastné dětství. Jeho kamarádi z dob dospívání by s ním asi nesouhlasili, protože proti jiným dětem z přistěhovaleckých rodin bydlel v domě s centrálním vytápěním, mohl se koupat ve vaně a měl peníze na utrácení. Jeho táta, Save­rio Antonino Martino Sinatra, pro přátele Anthony, kdysi boxoval pod pseudonymem Marty O’Brien a Frankovi vštěpoval, že nikdy nesmí nikomu ustoupit. Otec měl navíc rád muziku, především prvního zvukového zpěváka Ala Jolsona, kterého si brzy zamiloval i Frankie. Zničehonic, už jako relativně mladý kluk, se Sinatra rozhodl, že se bude živit zpěvem. Rodiče si představovali, že se stane inženýrem nebo se bude věnovat obchodu, takže se Frank musel zocelovat ve veřejném vystupování poněkud zvláštním způsobem: tajně navštěvoval přilehlé hospody a přemlouval majitele, aby ho nechali zkusit si pár věcí s barovými kapelami. Dokonce za tím účelem nosil prázdný futrál od hudebního nástroje, aby se snáze zamíchal mezi členy orchestru. Roku 1933 navštívil v New Yorku koncert Binga Crosbyho a od té chvíle si byl stoprocentně jistý, že se chce stát jeho nástupcem.

Pěveckému výrazu se učil z nahrávek Billie Holidayové, Sarah Vaughanové, Fatse Wallera. Zbožňoval Counta Basieho, s nímž jednou nahraje skvělé desky. Postupně se začal prosazovat, dostal se do rádia a zaujal trumpetistu Harryho Jamese, jenž mu dal první velkou příležitost (vždyť i jeho kdysi takhle objevil Benny Goodman). S Jamesovým orchestrem natočil Frank v červenci 1939 svou první nahrávku From The Bottom of My Heart. Tak tak přežívajícímu ansámblu ho však v roce 1940 přebral úspěšnější Tommy Dorsey. V jeho angažmá se Frankie dočkal prvních hitů: Whispering, The Night We Called It a Day, Night and Day. Říká se, že Sinatrův projev – naprosto civilní zpívání, při kterém interpret frázuje tak přirozeně, jako by se ani nepotřeboval nadechnout – je odvozen od stylu Dorseyho hry na trombón. Trik je v tom, že Dorsey se nadechoval na jiných místech, než by diváci čekali, takže to působilo dojmem, že dokáže zahrát skladbu na jeden zátah. Umění správně dýchat cvičil Frank při pravidelných sprintech po kolejích v rodném ­Hobokenu.

Zakrátko mu společnost Columbia Records nabídla smlouvu pod podmínkou, že dá Dorseymu vale. Na sólovou dráhu se Sinatra vydal s koncem roku 1942. Při novoroční show v sále Paramount odstartoval šílenství srovnatelné s beatlemanií i s blázněním kolem Elvise Presleyho. Uvědomme si, že zpěvák tohoto typu byl pro tehdejší publikum něčím docela neznámým. Frázoval úplně jinak než uhlazené hvězdy před ním, bylo v něm cosi drsného, zemitého, přitom broukal velice něžně, až svádivě. Nebyl vlastně vůbec hezký, podle svědectví mnohých však měl úžasný sex-appeal. V tom nejvhodnějším okamžiku se mu hlas zlomil a zachraptěl, a hlavně: uměl každou píseň podat tak, aby posluchačky podléhaly klamu, že mluví pouze k nim. „Frank Sinatra zpívá, jako by každá píseň měla být tou poslední,“ vystihly to přesně dobové kritiky.

Život po životě

Po prestižních newyorských klubech přišel Hollywood a s ním i první aférky s vnadnými celebritami, přestože byl Frank tenkrát ženatý. O jeho mnohaletém vztahu s Avou Gardnerovou, jenž nakonec vyústil v další, nepříliš šťastné manželství, se vyprávějí legendy.

První desky přinesly šlágry jako One For My Baby (And One More For The Road), ale doopravdy se Sinatra našel až na elpíčkách z padesátých let, vydaných u firmy Capitol. Z tohoto období pocházejí trvalky I’ve Got You Under My Skin, Autumn Leaves, Angel Eyes. Dostavily se i významné úspěchy na poli hereckém: Oscar za roli vojína Maggia ve snímku Odtud až na věčnost zachránil Sinatru právě v okamžiku, kdy jeho prvotní popularita začala klesat, hlasivky – vydatně zalévané whiskey Jack Daniel’s – ho přestávaly poslouchat a do médií prosakovaly nepříjemné zvěsti o jeho stycích s mafií. Lukrativní angažmá v Las Vegas pomlouvačům jenom hrálo do karet.

Na počátku šedesátých let se Frank rozhodl začít znovu pod hlavičkou vlastní nahrávací společnosti Reprise Records. Asi nejlepším albem z té doby je The Concert Sinatra s nádhernou verzí balady Ol’ Man River z muzikálu Show Boat. Na vlnu nové, mladé muziky se však naladil až v závěru dekády, kdy se mu podařilo natočit sympatické verze Yesterday od Beatles, Mrs. Robinson od dua Simon & Garfunkel a Both Sides, Now od Joni Mitchellové. Rovněž obohatil svůj repertoár o písňové moto My Way z pera Paula Anky. Mezi tyto nahrávky se mu podařilo vtěsnat ještě dvě desky inspirované brazilskou hudbou: s Antôniem Carlosem Jobimem natočil fascinujícím způsobem ty nejznámější bossa novy v čele s hitem The Girl From Ipanema. Spřízněnou duši našel kupodivu v countrypopovém písničkáři Johnu Denverovi, jehož skladbu Leaving On a Jet Plane interpretoval víc než důstojně. Přesto však v sedmdesátých letech jeho nahrávací kariéra de facto končí.

Takoví fajn kluci…

V červenci 1971 psalo české Svobodné slovo: „Frank Sinatra odchází. S uměleckou dráhou se rozloučil na dobročinném gala večeru v Los Angeles. Se slzami dojetí v očích mu tleskalo přes pět tisíc lidí… Sinatra je prezidentem nebo viceprezidentem několika společností z oboru filmu, gramofonových desek, rozhlasu a letecké dopravy. Vlastní tři letadla, dvě helikoptéry a tři vily. Na psacím stole má fotografie čtyř amerických prezidentů s věnováním. V pustině u Palm Springs stojí jeho dům v ceně 250 000 dolarů. O své domácnosti říká: ,Mám jídelnu pro dvanáct osob. Kuchyně je vybavena tak, aby v ní bylo možno připravit jídlo pro 350 osob. Jednoho člověka mám jen na to, aby ohříval párky.‘“

Zavřel se do svého království. Ale pak se ještě několikrát vrátil. V říjnu 1974 triumfálními koncerty v newyorské Madison Square Garden, roku 1980 trojalbem Trilogy: Past Present Future, v devadesátých letech dvěma alby duetů. Když mu v roce 1995 uspořádali v Los Angeles koncert k jeho osmdesátinám, řekl ženě, že nikam nepůjde. Teprve když mu manželka Barbara přivedla domů na večeři Boba Dylana a Bruce Springsteena, kteří měli slavnost zahajovat a končit, dal si přece jen říci. „Takoví fajn kluci,“ prohlásil prý, když odešli. „Měli by k nám zaskočit častěji.“

SINATRA A ŽENY

První dámou, jejíž jméno se skloňovalo v bulváru společně se jménem Franka Sinatry, byla blonďatá herečka a zpěvačka Marilyn Maxwellová. To byl zpěvák ještě ženatý s první ze svých čtyř manželek – Nancy Barbatovou, kterou poznal v New Jersey, kde vyrůstal, a s níž měl děti Nancy, Tinu a Franka, Jr. Přes všechny ústrky vydržela Nancy Barbatová se záletníkem Frankem jedenáct let a rozvodové papíry podepsala teprve poté, co se provalila jeho aféra s filmovou hvězdou Avou Gardnerovou. Vztah a později manželství s okouzlující, vášnivou Avou sice Sinatrovi otevřely vrátka do Holly­woodu, jinak ho ale všemožně deptaly – a ji snad ještě víc. Muzikanti vyprávěli, jak ve studiu vystřihl na jeden zátah píseň I’m A Fool To Want You, jednu z mála, pod kterou se podepsal jako spoluautor. Když dozpíval, každý věděl, že není možné nahrávku opakovat. Natolik byla pro jejího interpreta zničující… Pak přišla ještě celá řada exkluzívních románků: mluvilo se o Judy Garlandové, Sophii Lorenové, Kim Novakové, Marilyn Monroeové. Někdejší partnerku Humphreyho Bogarta, uhrančivou Lauren Bacallovou, si málem vzal; a mladičkou Miu Farro­wovou si vzal doopravdy, přes věkovou propast devětadvaceti let. Brzy mu však utekla s Beatles do Indie. V roce 1976 Frank Sinatra definitivně zakotvil v rodinném přístavu Barbary Marxové, původně manželky Zeppa, nejmladšího z komické pětice bratrů Marxových.

SINATRA A HOLLYWOOD

Poprvé se Frank Sinatra objevil na stříbrném plátně roku 1944 v muzikálu Higher And Higher. V následujícím roce získal Oscara krátký snímek The House I Live In, v němž třicetiletá vycházející hvězda zpívala titulní vlasteneckou píseň. Z téže doby pochází filmový životopis skladatele Jeroma Kerna Till The Clouds Roll By, kde Sinatra skvěle interpretuje baladu Ol’ Man River z repertoáru Paula Robesona. Bohužel je jaksi nevhodně ustrojen, což mnohé inspirovalo ke kousavým poznámkám. „Ten film jsem neviděl,“ utahoval si z něj slepý Ray Charles. „Ale pochopil jsem, že tam zpíváš v zářivě bílém obleku, obklopen orchestrem, který je také celý v bílém, píseň chudého černého muže.“ V příběhu The Miracle Of The Bells z roku 1948 hrál Sinatra – se strnulostí dřevěné sošky Indiána, jak psaly noviny – bizarní postavu faráře, otce Paula. Chtělo to nutně nějaký trhák, jenž by mu spravil reputaci. Ten mu osud přihrál do cesty až v roce 1953, kdy už stagnovala i Frankova pěvecká kariéra. Strhující válečné drama neslo název Odtud až na věčnost. Hlavní úlohy v něm ztvárnili Burt Lancaster a Montgomery Clift, nicméně to byl právě Frank, kdo ve vedlejší roli vojína Maggia proměnil nominaci na cenu filmové akademie v triumfální vítězství. Další nominace se dočkal za svůj výkon v dramatu Otty Premingera Muž se zlatou paží. Jeho pověstná nechuť filmovat jeden záběr vícekrát způsobila, že naštvaně odešel z natáčení muzikálu Carousel. Naštěstí dotočil napínavou podívanou Ocean’s 11, kterou po několika dekádách vzkřísili v populárním remaku Dannyho parťáci George Clooney, Brad Pitt a Matt Damon. (V originále hráli jejich postavy Sinatra, Dean Martin a Sammy Davis, Jr., tedy jádro pověstné bandy lasvegaských výtržníků, zvané Rat Pack.) K dalším Frankovým úspěchům patří jeho role v thrilleru Johna Frankenheimera Mandžuský kandidát a dobrodružném snímku z druhé světové války Von Ryanův expres. V roce 1968 vynikl v temném příběhu Detektiv, kde mu sekundovaly krásky Lee Remicková a Jacqueline Bissetová. Drsného vyšetřovatele si zahrál i v detektivce První smrtelný hřích z roku 1980. Naposledy zazněl jeho hlas (i když jeho samého vidět nebylo) v napůl animovaném bijáku Falešná hra s králíkem Rogerem z konce osmdesátých let.

SINATRA A NOVINÁŘI

Kdyby byl Frank naživu a věděl, že připravujeme velký materiál o jeho rozporuplném životě, možná by vsedl do svého soukromého tryskáče a přiletěl by nám osobně upravit fazónu. Sinatra totiž neměl novináře rád. Nesnášel je skoro tolik jako policajty. Proč by je také měl milovat, když o něm psali, že je jedna ruka s mafií? Když referovali nejen o jeho vzletech, ale i o četných pádech? Když se – mnohdy opravdu s nechutným gustem – procházeli po jeho umělecké mrtvole, tvrdili, že už nemá hlas, že je mimo, že ztratil kontakt se světem? Bušili do něj nejen v závěru jeho kariéry, již kvůli nim ukončil dříve, než by musel, ale i v šedesátých letech, kdy natočil pár mimořádných věcí. Americký tisk o něm prakticky v každé dekádě prohlašoval, že neumí zpívat. A maniodepresívní Frank se zatvrdil. Několikrát dal pisálkům od novin pěstí, jednoho fotografa přejel autem. Poprvé – to bylo v šerém dávnověku, někdy v roce 1947 – ho dožral sloupkař Lee Mortimer, když psal bez obalu o jeho koketérii s vrchním mafiánem Luckym Lucianem. Za ublížení na zdraví pak musel prchlivý zpěvák Mortimerovi zaplatit 9000 dolarů. Mnohem hůř ale dopadla Sinatrova návštěva ­Austrálie na turné v roce 1974. Tamní žurnalisty nazval „parazity, pasáky a děvkami“, protože posté padesáté vytáhli na světlo boží jeho údajné styky s podsvětím. Hrdí Australané mu odpověděli tím, že ignorovali jeho koncerty v Sydney, které se následně musely zrušit. Na zpěváka bylo naléháno, aby se omluvil. „Nejenže se neomluvím,“ stálo druhý den v Sinatrově oficiálním prohlášení, „ale ještě by se měli omluvit oni mně za těch patnáct let házení sraček na mou osobu!!!“ Myslel si, že z té prokleté země odletí, ale odbory si postavily hlavu a nedaly mu na cestu ani kapku paliva. Nakonec mu nezbylo než uspořádat „mírovou“ tiskovou konferenci a zadarmo natočit pořad pro místní televizi. Totéž v bledě modrém zažil při turné po Německu, prvním po třiceti letech. Město za městem rušilo Sinatrova vystoupení pro nevalný anebo vůbec žádný zájem veřejnosti. Zlostí šílený Frank na to reagoval vskutku diplomatickým výrokem: „Němci mě považují za supergangstera. Možná bych jim měl připomenout hříchy jejich tatíků!“

NANCY SINATROVÁ

Rozhodně ne jemná žena, ale přece zvláštním způsobem sexy a výjimečná – taková byla a je Nancy Sinatrová, dcera, jež dokázala vystoupit ze stínu svého superslavného otce. Díky spolupráci s autorem Leem Hazlewoodem, s nímž nazpívala duet Jackson a od něhož si vypůjčila cynickou píseň Bang Bang. Hazlewood může i za její největší hit These Boots Are Made For Walkin’. „Mám proti lásce boty, ty chrání paní svou, ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou…“ Dobrák Lee jí prý poradil, aby to zazpívala „jako šestnáctka, co chce vojet řidiče náklaďáku“. Nicméně odvážná taktika zabrala – dokonce natolik, že když se před deseti lety chystal její albový comeback, přispěchaly se téhle femme fatale poklonit nějakou tou písničkou tak rozdílné osobnosti, jako jsou Jarvis Cocker z Pulp, Thurston Moore ze skupiny Sonic Youth či Steve Van Zandt ze Springsteenova E Street Bandu. Nancy, která ještě v pětapadesáti neváhala pózovat nahá pro Playboy, je na rozdíl od svého táty cool i ve třetím tisíciletí.

SINATRA A OSTŘÍ HOŠI

Ohledně vztahů Franka ­Sinatry s lidmi z podsvětí koluje spousta mýtů. Asi nejlépe to vyjádřila herečka Shirley MacLainová, když o svém kamarádovi napsala: „Sinatru vždycky přitahovali gangsteři, připadalo mu to romantické, chtěl být takový tvrďák, jako byli oni. Ale přinejmenším měl tolik cti v těle, aby se včas přestal usmívat a v hanbě se od nich odvrátil.“ Předně si řekněme, že přímé styky s mafií mu nebyly nikdy dokázány. Nebezpečné pomluvy ho však provázely po celou dobu jeho veřejného působení a byly jedním z důvodů, proč několikrát předčasně ukončil kariéru. K výmyslům, jež mu ublížily asi nejvíc, patří historka o tom, jak se kdysi vyvázal ze smlouvy s orchestrem Tommyho Dorseyho, která mu překážela v nástupu na sólovou dráhu. Jednoho krásného dne prý Dorseymu kdosi v temné uličce narval hlaveň pistole do pusy a zdvořile se ho zeptal, jestli by Franka nemohl nechat jít. Mladý a začínající zpěvák však v té době ještě neměl takové kontakty, aby si akci tohoto typu mohl objednat. O spojení mezi ním a mafiánskými bossy se začalo mluvit až o pět let později, v roce 1947, kdy už byl slavný. Jistí novináři referovali o tom, že Sinatra odletěl do Havany předat dva milióny dolarů Luckymu Lucianovi, jednomu z nejnebezpečnějších sicilských kmotrů. Ti dva spolu byli viděni na dostizích, v kasinu, na večírcích… Frank se bránil tvrzením, že nevěděl, o koho jde, a když to zjistil, bylo prý už pozdě. „Jsem vychován tak, abych potřásl rukou člověku, který je mi představen, aniž bych zkoumal jeho minulost.“ Později mu jeho údajné námluvy se sicilskou mafií uškodily u J. F. Kennedyho, jemuž dopomohl k volebnímu vítězství. Prezidentův mladší bratr Bobby Kennedy si na něj zasedl a snažil se najít jakýkoli usvědčující důkaz o zpěvákově kontaktu s jiným kmotrem, charismatickým Samem Giancanou. I to způsobilo, že se Frank Sinatra s koncem šedesátých let rozhodl odebrat do předčasného důchodu a v dalších volbách se překvapivě přiklonil k republikánům. Už v roce 1964 se na nátlak revizorů z Gaming Control Board vzdal několikamiliónového podílu v nevadských kasinech, kde se to nezvanými hosty ze Sicílie jen hemžilo. Nejtvrdší úder ale přišel v červenci 1972, kdy ho vyšetřovací komise donutila vypovídat při veřejném slyšení o míře jeho zaangažovanosti ve vedení a financování dostihového závodiště v Hancocku ve státě Massachusetts, jehož dalšími podílníky byli mafiáni Angelo Bruno a Raymond L. S. Patriarca. Tehdy mimochodem na celé čáře vyhrál – nic mu nedokázali. V reakci na stupňující se averzi veřejnosti se však stárnoucí hvězda obklopila svou vlastní malou mafií. Všude ji doprovázela horda nepříjemných týpků – bouchačů ochotných každému, kdo by se na jejich šéfa byť jen křivě podíval, na místě rozbít ciferník. V květnu 1973 si Frankieho gorily podaly na pánských záchodcích v hotelu Trinidad šestatřicetiletého pojišťovacího agenta Franka J. Weinstocka. Jen proto, že si Sinatra myslel, že mu ten chudák svádí ­manželku…

Michal Bystrov

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější