Vladimír Vodička | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Vodička

Karel Steigerwald17. září 2015 • 00:15
Vladimír Vodička
foto: ČTK

Mohlo to také být Zábradlí Bartoškovo. Nebo Jana Grossmana, Evalda Schorma, Jany Preissové. Václava Havla, Petra Lébla. A ještě mnohem pestřejší je rejstřík osobností, které profil divadla v jeho dlouhých dějinách vytvářely. Ale je Vodičkovo.

Záleží také na tom, kdo a jak se na tento fenomenální jev dívá. Ke špici patří Divadlo Na zábradlí padesát sedm let. Střídaly se v něm etapy, osobnosti, herci, vždy nahoře, jen zřídka a jen na chvíli dole. Bylo to divadlo velkých režisérů. Éra Jana Grossmana, Evalda Schorma, opět Jana Grossmana, Petra Lébla, dnes Jana Mikuláška. Éra originálních herců. Dodavatel hvězd do filmu a televize. Po celou dobu komunistického režimu patřilo k jednomu z mála ostrovů svobody divadelního myšlení. Kdo si v té době chtěl koupit lístek, přišel ke kase večer před zahájením předprodeje. Se spacákem pod paží.

Třiatřicet let byl jeho ředitelem právník a hudební skladatel Václav Vodička. Přežil všechny zvraty režimů i ideová neštěstí, která se na divadlo valila. Přežil i emigrace řady členů souboru. Přežil i éru dvojice Grossman–Havel, tvůrce evropské slávy divadla v šedesátých letech. Přežil i slavné počernické ilegální představení Havlova textu v roce 1975, které režíroval šéf „zábradlácké“ techniky Andrej Krob. Toho z divadla propustil. Jiní odešli sami. Mnozí emigrovali. Vodičkovi šéfové činohry hned dva za sebou.

Všichni jsme u něj začínali

Přežil je ale špatné slovo, Vodička nebyl přikrčený a vyčkávající. Byl to stratég, taktik, mistr možného i nemožného. Hrál s režimem šachy, někdy prohrál, častěji vyhrával. Balancoval na hraně ústupků a zisků. Ne pro sebe, nýbrž pro divadlo. Řadu osobností musel propustit, jiné naopak prosadil. Co udržel po celou dobu komunistického panství, byla divadelní kvalita a relativní pocit svobody v divadle a okolí i v době po ruské okupaci, kdy rezignace byla základním rysem normalizační atmosféry. Do divadla přiváděl schopné režiséry, kteří jinde už nic nesměli, naopak do něj nepustil režiséry a autory schopné všeho. Za třicet let neuvedlo divadlo žádnou trapnou konjunkturální slátaninu – s výjimkou recitačního pásma sovětské poezie. To se ale hrálo jen jeden večer. Uvedlo naopak řadu titulů, které jinde prosadit nedokázali. Vodička nechtěl ani peníze, ani kariéru, jeho ctižádostí bylo divadlo, u jehož zrodu v roce 1958 stál. Byla to doba prvního rozbřesku nad komunistickým monolitem. Milan Kundera říkal, že pro něj začala šedesátá léta a pražské jaro 1968 zázračným vznikem Divadla Na zábradlí o deset let dříve. Na pohřbu řekl dirigent Libor Pešek o Vodičkovi: Všichni jsme u něj začínali. Ano, i on prošel Vodičkovým Zábradlím.

Šachy s režimem?

Za ústupky a kompromisy s režimem se dočkal kritiky. Úspěchy, které dokázal na režimu vytrucovat a vytaktizovat, přijímali lidi jako samozřejmost. Uznání se za to nedočkal. Tak to u lidí chodí. Byl velkou postavou éry nesvobody, s níž sváděl zápas, který nebyl sísyfovský. Kritizovali ho hlavně ti, kdo sami rezignovali s falešnou výmluvou, že nic se dělat nedá, a kdo přesto něco dělá, kolaboruje. Svým bojem o divadlo kladl vyšší a obtížnější otázku: má se v dobách nesvobody totálně rezignovat, protože spolupráce s režimem je nemravná, nebo se má, byť i nemravně, získávat – alespoň v okolí – kus svobody? Stojí umazaný kompromis proti čisté zásadě? A co je kompromis, co je kolaborace a zrada? A kde má nemravnost hranici? Přemýšlejte o tom každý po svém. Vodička se stal legendou plusů a minusů. Plusy převažovaly. Ti, s nimiž se musel rozejít, aby divadlo přežilo, viděli a vidí i dnes jen minusy. Ostatní vidí, že udržel nad hladinou významné divadlo a v něm významné umění.

Převzetí moci ruskými sluhy v roce 1969 znamenalo pád československé společnosti do beznaděje. Jen chvilku naznačoval dr. Husák, deroucí se k moci, že bude s Rusy hrát kádárovské šachy, aby zachraňoval a vybojovával, co půjde. Rychle se však spokojil i on s rolí okupačního podržtašky a podpořil v obou tehdejších národech vůli k totální rezignaci. Politiky ve státě se ve stínu Husákových brejlí a lahodného hlasu zmocnila nejhorší myslitelná garnitura a postupně to platilo i níž a ještě níž. Až po ty příslovečné vrátné, kteří zdvořilost nahradili policejní bundokošilí a hrubostí estébáků. Zemi začala ovládat okupační lůza. Na zbytky jejích móresů narážíme dodnes. Ředitel Vodička své šachy s panstvem hrál. Nebyla to hra bez poskvrny, beze ztrát, ale byla to hra s výsledky. Poslední myslitelnou garnituru do divadla nevpustil. Ani předposlední. Pro příští zápasy s totalitou – ten čas se zas blíží – si zapamatujme: nevzdávat to ani v detailu, neustupovat, taktizovat, být chytrý a totalitu podvádět. Obelstít se totalita dá, je vždy z povahy věci hloupější než ti utlačovaní. Staří lidé říkají, že je ještě naděje, mladší propadají zoufalství.

Lovec svobody

Této politické taktice se říká „neházet flintu do žita“. Vodička v tom byl mistr. O jeho neházení flinty do žita se dodnes vyprávějí legendy. Jak o premiéře Hrabalovy Hlučné samoty krátce před koncem na pokyn vstala komunistická kamarila z páté řady a pod vedením obávaného kata kultury – soudruha Müllera z ÚV – vypochodovala z hlediště. Signál pro jasný zákaz inscenace. U šatny pochodující banda narazila na ředitele Vodičku, jenž právě před ní dostal těžký infarkt. Záchranka ho odvezla a zuřivost Müllerovy kamarily ochabla. Zakazujte v takové situaci (sami se před infarktem třesete) nějaké představení! Za hodinu volal ředitel z nemocnice: Co tomu říkali? Vyděsili se? Vyděsili. Vztek se rozmělnil, absolutní zákaz se změnil ve škrtání háklivých míst, které inscenaci ublížilo, ale nezabilo ji.

Jeden z předních herců divadla nešel k volbám. Kdosi to rozmázl, herci hrozil zákaz filmování, z divadla měl být propuštěn. Vodička nasadil všechny své páky a styky, včetně slavných psychiatrů, kteří sestavovali vědecká dobrozdání, že umělec byl přepracován a nevolil, protože nevěděl, kde je a co činí. Boj trval dlouho, zákaz se odkládal. Komunistické moci vrtalo hlavou, že pachatel na jevišti ví, kde je a co činí. Ale lékařství komunisté obdivovali, tak se váhalo. Jednoho dne přišel ředitel do divadla a radostně hlásil: Mrkvička je z toho venku, mají novou merunu. Utekl jim Matuška. Tolik jedna z legend.

Po Chartě 77 musel ředitel připravit veřejné odsouzení Václava Havla, spoluautora Charty. Nemusel to dělat, mohl rezignovat. Nahradil by ho kdokoliv ochotný a zaprodaný. Divadlo by to zásadně proměnilo, úsilí o to vyvíjeli mnozí snaživci dlouhá léta. Vodička nerezignoval, ponížil se, přežil. V televizním šotu, jenž Havla odsuzoval, seděl mlčky vzadu, v šeru. V popředí mluvil herec. A zas ta česká otázka: měl odejít, nepropůjčit se? Či bylo správné, že se ponížil, aby třeba později, po 17. listopadu, mohlo divadlo s jeho podporou stát v popředí rebelie? Byly dvě vrstvy společnosti, jež listopad 1989 rozpoutaly: studenti vysokých škol, kteří prošli kádrově už ochablým zrakem u přijímaček, a „studiová“ divadla. Do šerosvitu jejich sklepních kumbálů kádrováci také špatně viděli. Ale hranice mezi taktizováním, zbabělostí a odvahou byla v těch časech nesmírně nejasná. Nikdo nevěděl, že bude Listopad a pád režimu. Moc i lidi věděli, že ruská armáda je veliká a že komunismus u nás bude nejméně na doživotí. Vodičkovy strategie nebyly absolutní, ale účinně vytvářely prostor pro kvalitnější divadlo a svobodnější atmosféru.

Boží mlýn na toaletě

V osmdesátých letech došla orgánům trpělivost a bez ohledu na Vodičkovy šachistické tahy se rozhodly, že ho nahradí někým, kdo divadlo vyčistí. Takovou postavu našly, byla to funkcionářka s ostrým politickým myšlením, podivnou láskou k divadlu a chutí Zábradlí přeorat. Už bylo rozhodnuto, tuším v roce 1986, když zasáhl snad přímo boží mlýn. Příští ředitelka Divadla Na zábradlí zesnula po infarktu o přestávce v Divadle

S. K. Neumana na dámské toaletě. Byl to divný, divadelně hořký osud a soud. Snad jakési memento. Odsun Vodičky se odložil. Na neurčito.

Pisatel této stati vnikl jednou do jeho kanceláře. Říkal právě jakési návštěvě: Duchovní útěchu, tu já vám poskytnout nemůžu. Pisatel řekl: Promiňte, ale později se zeptal: Co to bylo za hosta, doktore? To byl náš estébák. Chodí jednou měsíčně. Přišel se zeptat, co má nyní dělat, že má tři děti, usmíval se doktor. Za tři roky se pak kolem divadla valily statisíce. Režim končil, Vodička stál na chodníku a po tváři mu tekly slzy. Pisatel se ho zeptal: Co vám je, doktore? Je to můj osmej převrat, řekl doktor.

Kádrovák Bohaboj

Za vedoucího oddělení zvláštních úkolů si ředitel zvolil soudruha Bohaboje. Byl to pilot stíhačky, jenž s poškozeným zdravím přežil havárii. Soudruzi byli rádi, že se ho v divadle ujali. On se zas ujal zvláštních úkolů s chutí vojáka. Kreslil plány školení a poplachů, atomová cvičení, sepisoval kádrové chvály členů divadla. Vedl tajné sešity. To vše pro úřady nahoře. V nejrůznějších soutěžích a bodování ideové čistoty se divadlo umisťovalo v popředí. Divadla se to ale netýkalo, nikdo o existenci Bohabojova oddělení nevěděl. Hlavní jeho aktivitou bylo ustavičné citování Švejka, kterého uměl nazpaměť – a byl i jeho živoucí kopií. Hlídat ho nikdo nemusel, obávat se ho také ne. Žil ve svém absurdním světě plánů a vymyšlených hlášení. Byl jediným kádrovákem, kterého na celém území státu zvolili do stávkového výboru. I tuto funkci bral pečlivě a s nadšením.

V pondělí po 17. listopadu svolal tajemník Štěpán ředitele stávkujících divadel, aby je mohl vystrašit. Vodička se vrátil do divadla v dobrém rozmaru. Teď, když se blíží fronta, začínají si s námi důstojníci tykat. Štěpán mě pozval na víno. Tak Bohabojovým citátem ze Švejka charakterizoval Vodička začátek konce komunistů.

Pasta a zubní kartáček

Na třicáté výročí vzniku divadla (1988) se dostavila nejvyšší možná komunistická delegace. V čele s novopečeným členem politbyra Štěpánem, přestože se vědělo, že divadlo pozvalo i Havla a Grossmana, oba tvůrce velké éry z šedesátých let. Vodička došel k závěru, že během oslav začne jednání Havla se Štěpánem. Připravil diskrétní salónek. Vysílal signály na obě strany. Oslavy proběhly stejně koženě a banálně jako všechny takové akce. Oživením nebylo jednání předáka opozice se Štěpánem, nýbrž zubní kartáček a pasty, což vypadlo předákovi nechtěně z kapsy. Obé nosil Havel stále, protože nevěděl, kdy ho zatknou a kdy ne.

Rok po památném nesetkání se Štěpánem chodil už Havel do svého divadla jako prezident republiky. Mezi šedesátými lety a pádem zdiva i drátů byla normalizační díra. Vodička ji z toho normalizačního břehu v rozpacích překlenul roztomile. Pane prezidente Vašku, říkal novopečené hlavě státu. I dneska – tam, kde je – může být doktor Vodička klidný: Zábradlí zas čeká zajímavá trajektorie. Je to zvláštní paradox: sál, který se pro divadlo nehodí, mu umožňuje rozkvétat.

Karel Steigerwald

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější