Utajený hrdina Karel Weirich | Reflex.cz
reklama
nahoru

Utajený hrdina Karel Weirich

Viliam Buchert29. října 2015 • 00:15
Utajený hrdina Karel Weirich
foto: Archív

Je to zvláštní, ale někteří hrdinové zůstali i desítky let po skončení druhé světové války veřejnosti utajeni. U nás je zřejmě nejznámější případ Brita Nicholase Wintona. Ten nechal v roce 1939 odvézt do Spojeného království 669 většinou židovských dětí. Podobně neznámým byl, a vlastně pořád je, KAREL WEIRICH (1906–1981), jenž se významně podílel na pomoci československým Židům, kteří uvízli za války v Itálii.

reklama

„Vážený pane Weirichu, situace tady se velmi zhoršila a mně nezbylo nic, co by se dalo prodat: Od srpna minulého roku jsme totiž bez příspěvků a bez jakékoli pomoci. Nejsem už ani v kontaktu se svými příbuznými v Neapoli, kteří mi předtím pomáhali, a prosím tedy, bylo-li by možné mi ještě jednou pomoci, protože tady to bez pomoci už dlouho dál nepůjde… Ve stejné situaci je pět našich krajanek: Paní Clara Buchsbaumová, 62 let, Moravská Ostrava; paní Margarita Reichová, 61 let, Krnov; paní Rosa Millerová, 48 let, Holice u Hodonína; paní Anna Krainerová, 63 let, Nitra; paní Edit Krainerová, 26 let, Nitra (ta je už šest měsíců nemocná)… Předem Vám děkuji i jménem těchto svých pěti krajanek a uctivě Vás zdravím.“

To je část dopisu odeslaného z italské vesnice San Donato 16. února 1944. Adresován byl Svatováclavskému fondu a konkrétně Karlu Weirichovi, který jeho prostřednictvím organizoval pomoc Čechoslovákům zadržovaným za druhé světové války v Itálii. Podepsán byl Ignatz Gross. A u dopisu stál ještě dodatek: „Osoba, která Vám tento dopis přinese, má naši plnou důvěru, proto jí můžete cokoli předat.“

Zda se podařilo zmíněným ženám doručit pomoc, o kterou žádaly, nevíme. Ve stovkách jiných případů o tom naštěstí existují záznamy, které si vedly různé organizace i samotný Weirich. Víme proto i to, že ona první pomoc pisateli dopisu, panu Grossovi, obnášela 1000 lir. Karel Weinrich mu je poslal prostřednictvím jistého Oswalda Colletiho.

O pomoc žádali lidé, většinou Židé, zadržovaní v internačních táborech či v takzvaném domácím vězení na různých místech Itálie. Vesměs trpěli nedostatkem jídla a ošacení, neměli finanční prostředky. Někteří z nich nepřežili. Jiným pomohli lidé jako Karel Weirich.

Odmítl přísahat!

Zprávy o úžasných činech sira Nicholase Wintona získala veřejnost (dokonce i ta česká) čistě náhodou. O transportech ohrožených dětí z Prahy do Londýna se v roce 1988 nejprve dozvěděla Wintonova žena Greta, když nalezla na půdě rodinného domu seznamy dětí a příslušné dokumenty z oné doby. Pak se případu chopila stanice BBC.

Karla Weiricha objevuje pro Čechy italský historik Alberto Tronchin (1982). Vystudoval na univerzitě Ca‘ Foscari v Benátkách a věnuje se dějinám Československa. O Weirichovi napsal diplomovou práci, kterou pak podstatně rozšířil do knihy Spravedlivý riskuje. Vyšla letos u nás v Karmelitánském nakladatelství.

Je zajímavé, že i když Weirich působil od roku 1935 v Římě jako vatikánský korespondent agentury ČTK, ani tady – tedy v archívech České tiskové kanceláře – o něm nemají žádné podstatnější informace či dostupné fotografie.

Karla Weiricha z ČTK v listopadu 1941 vyhodili, protože odmítl přísahat věrnost Adolfu Hitlerovi. Po válce začal znovu pro ČTK pracovat, jenže po komunistickém puči v roce 1948 se odmítl vrátit na příkaz zaměstnavatele do Prahy a byl znovu vyhozen. Z válečného hrdiny si tak Gottwaldovo totalitní Československo vyrobilo dalšího emigranta.

Jak se ale Karel Weirich do Říma dostal? A jaký byl vlastně jeho životní osud? Mnoho jednoznačného v něm určitě nebylo…

Syn malíře

Karel Weirich zemřel 1. listopadu 1981 bez větší pozornosti. Bylo mu pětasedmdesát let. Jedné věci ale věnoval po celý život mimořádnou péči. Snad proto, že pracoval postupně jako stenograf, účetní, novinář, humanitární pracovník a organizátor různých akcí, schovával si téměř všechny dopisy, články a dokumenty, které napsal či podepsal. Vznikl z toho objemný archív. Ten naštěstí svěřil neteři Heleně, která ho dlouhá léta opat-

rovala v italském Trevisu. Podle všeho ani ona sama netušila, jak dramatický osud je v něm zakletý. „Přibližně v roce 2005 jsem se s ní seznámil. Helena mi otevřela dveře svého domu i své paměti. Díky ní jsem mohl rekonstruovat příběh, o němž tyto dokumenty vypovídaly,“ vypravuje Alberto Tronchin, jak začala jeho cesta, při níž vyplula na světlo Boží (velké písmeno píši, protože pan Weirich byl synem křesťanské tradice a katolické víry) pravda o českém zachránci Židů v Itálii.

Ačkoli Čech, Weirich se narodil 2. července 1906 v Římě Ignatzovi a Geltrudě Schindlerovým. Jeho otec byl úspěšný sochař, získal si určitý věhlas a v Itálii, kam připutoval z Vídně, se usadil natrvalo. Syn Karel celé roky putoval s rodiči z místa na místo, ale nakonec zakotvil v Římě. Od roku 1925 pracoval jako účetní pro vatikánské úřady a od roku 1932 začal psát články o Československu pro deník Svatého stolce L’Osservatore Romano. Tam si ho všimla Československá tisková kancelář, která mu v roce 1935 nabídla místo stálého korespondenta v Římě. Nabídku přijal, ale zároveň nadále pracoval i jako zaměstnanec Vatikánu.

Svatováclavský fond

V prvních letech druhé světové války Weirich pravidelně přeposílal zprávy o situaci v Československu dalším Čechům na důležitých místech ve světě a neoficiálně se tak připojil k našemu zahraničnímu odboji.

Po německé okupaci byly v protektorátu Čechy a Morava zavedeny antisemitské zákony, mnoho Židů se vzápětí pokusilo emigrovat. Jedním z hlavních cílů pro ně byla Itálie. Diktátor Mussolini je zpočátku toleroval. Jenže v červenci 1940 duce nařídil zatčení a internaci všech Židů-cizinců a mnoho našich krajanů se tak ocitlo v pasti. Podle Tronchina se jejich situace „stala zcela kritickou“.

A právě tehdy se na scéně objevuje Karel Weirich. Společně s dalšími Čechoslováky, kteří žili v Itálii a rasové zákony se jich netýkaly, zakládá asociaci s názvem Svatováclavský fond. Jeho činnost byla rozsáhlá a částky vybrané na charitu poměrně vysoké.

Jedna z největších akcí byla věnována Židům, kteří přes Itálii prchali z tehdy už rozděleného Československa do Palestiny. Chatrná uprchlická loď (zní to při dnešní imigrantské vlně dost povědomě) Pentcho, na kterou se nalodilo až 510 Slováků a Čechů, vyplula 18. května 1940 z Bratislavy. Po dlouhé a strastiplné cestě po Dunaji, při níž uprchlíci trpěli nedostatkem jídla, a překonání Černého moře, Bosporu a Dardanel zakotvili v Mytiléně na řeckém ostrově Lesbos (koneckonců, i tam dnes proudí davy uprchlíků). Byl říjen a potřebovala nabrat zásoby potravin i paliva.

Loď Pentcho znovu vyplula

9. října 1940. Vzápětí se jí však porouchal jeden z kotlů, byla zaplavena vodou a ztroskotala u pustého ostrova Kamila-Nisi poblíž Rhodu, jenž byl tehdy pod italskou správou. Několik trosečníků zachránila britská loď, ale většina skončila na italském válečném plavidle Camogli, které je převezlo na Rhodos. Zde byli českoslovenští Židé internováni v koncentračním táboře San Giovanni. Na počátku roku 1942 pak byli převezeni do koncentráku ve Ferramonti-Tarsii v italské provincii Cosenza. Zde začíná působení Karla Weiricha.

V koncentráku pomáhal stejně jako dalším pronásledovaným, kteří se v Itálii ukrývali nebo museli žít na místech, jež jim úřady určily. Zajímavostí bylo, že se díky svým dobrým kontaktům často obracel se žádostí o pomoc pro československé Židy na Vatikán. Někdy mu bylo vyhověno, jindy ne.

To je třeba říct v kontextu toho, že Vatikán bývá často obviňován, že v průběhu druhé světové války udržoval především dobré vztahy s diktátorem Mussolinim, papež nevystoupil veřejně na obranu Židů, a po válce se dokonce někteří příslušníci katolického kléru podíleli na útěku a skrývání nacistických zločinců. Na druhou stranu je nezpochybnitelným faktem, že mnoho italských kostelů, farností a klášterů za války ukrývalo Židy, komunisty a vůbec bojovníky proti fašismu. I o tom je Tronchinova kniha.

Na dohled smrti

Pomoc v různých podobách – od oblečení přes jídlo, peníze, a dokonce i falešné pasy, na které se pak dalo vycestovat třeba do Argentiny – posílal Karel Weirich a jeho spolupracovníci přes své kurýry do koncentračních táborů i na místa, kde se Židé skrývali. A riziko takových operací stoupalo. V době, kdy Němci okupovali Itálii, se Weirich stal dokonce hlavní kontaktní osobou československého odboje v této zemi a jistou dobu působil jako prostředník mezi římským Výborem pro národní osvobození (politicko-vojenská organizace stojící za druhé světové války v opozici proti místním fašistům i Němcům; pozn. aut.) a svými krajany, kteří se přidali k italským partyzánům.

Přes všechnu opatrnost ho 1. dubna 1944 zatklo německé gestapo a byl převezen do neblaze proslulého třetího bloku vězení Regina Coeli v Římě. V té době už nemocný, sužován horečkou. Německý vojenský soud ho za odbojovou činnost odsoudil k smrti. V tu chvíli naštěstí intervenoval Vatikán u polního maršála Alberta Kesselringa (říkalo se mu Usměvavý Albert, což je pro nacistu jeho postavení docela bizarní). Svatý stolec argumentoval, že jde o bezvýznamného zaměstnance kurie. Trest smrti se nakonec podařilo zmírnit na osmnáct měsíců nucených prací v koncentračním táboře Kolbermoor v Bavorsku. Tam byl Weirich skutečně koncem května převezen, ale „všichni svatí u něj pořád stáli“. Když tábor 2. května 1945 osvobodili Američané, mohl odjet domů. Do Říma.

Francesco Leoncini, docent středoevropských dějin na benátské univerzitě Ca‘ Foscari, v předmluvě knihy Spravedlivý riskuje píše: „Životní příběh Karla Weiricha, zářný jak z lidského, tak i občanského hlediska, nám nabízí možnost objevit rozměr, který se zprvu fašismus a posléze komunismus snažily ze všech sil utajit.“ Ano, jak v Itálii, tak u nás trvalo příliš dlouho, než jméno jednoho z velkých hrdinů druhé světové války vystoupilo na povrch.

 



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama