Červená královna se probojovala do názvu jedné z evolučních teorií, kočka Šklíba dala jméno jevu v kvantové fyzice. I potrhlý Švec, řečený též Kloboučník, Zajíc Březňák a Houseňák jsou citováni v lepší společnosti. A co teprve nejdůležitější ze všech postav ikonického příběhu – ALENKA? O té točí filmy Disney i Tim Burton a zpívají o ní Jefferson Airplane i Tom Waits. Knížka Lewise Carrolla o dobrodružné holčičce s úžasnou fantazií poprvé spatřila světlo světa a říši divů právě před 150 lety.
Je 26. listopadu roku 1865 a oxfordský profesor matematiky a logiky Charles Lutwidge Dodgson pod pseudonymem Lewis Carroll vydává nenápadnou knížku s červeným přebalem. Vypráví o bláznivém dobrodružství sedmileté holčičky, která pronásleduje bílého králíka do jeho nory a zřítí se hluboko do záhadné podzemní říše, v níž zdánlivě nic nedává smysl. Zrodila se Alenka v říši divů, Alice in Wonderland, a s ní mýtus tradovaný do dneška.
Co mu předcházelo? Tři roky před prvním vydáním knihy, 4. července roku 1962, se Dodgson plavil loďkou po Temži se svým kolegou z univerzity a se třemi dceruškami prorektora Henryho Liddella. Prostřední z nich byla desetiletá Alice, roztomilé okaté, hnědovlasé děvčátko s pážecím účesem. Aby dětem zkrátil dlouhou chvíli, začal jim vyprávět příběh o Alicině (tedy Alenčině, alespoň dle nejznámějších českých překladů, toho od Jaroslava Císaře i toho Hany a Aloyse Skoumalových) podzemní pouti za dobrodružstvím. Své publikum nadchl natolik, že na něj malá Alice nepřetržitě naléhala, aby vyprávění sepsal. O dva roky později jí rukopis opatřený vlastními ilustracemi daroval k Vánocům. S legendárním výletem se traduje ještě jiný mýtus – ten o letním „zlatém odpoledni“, kdy Alenčin duchovní otec z vod Temže vylovil kromě Alenky i Plcha, Blbouna, Myš a další poťouchlá stvoření z říše divů. Ač podle samostatně zaznamenaných vzpomínek Lewise Carrolla i Alice Liddellové ten den zářilo slunce, oficiální meteorologická data z dotyčného dne hovoří o „chladném a spíše vlhkém“ počasí.
Carroll na Freudově pohovce
Nejednoznačné je to i s Carrollovou múzou. Podle autorky letos vydaného útlého románu Looking Glass House (snad Dům za zrcadlem) Vanessy Taitové (jinak též pravnučky Alice Liddellové) byla Alenka dvěma rozdílnými osobnostmi. Tvrdohlavá a vzdorovitá hrdinka z knížky byla údajně i ve skutečnosti okouzlující děcko s ostrými lokty: „Vysála veškerou pozornost dospělých jen pro sebe,“ vypráví mi Taitová nad šálkem kávy v londýnském Brockley. „Nebylo snadné žít vedle ní v rodině, avšak když jste Lewis Carroll, zvábí vás magickou, nepopsatelnou silou.“ Nakonec prý z holčičky vyrostla panovačná žena s jasnou představou o uplatnění svých synů.
V době smrti Alice Liddellové (16. listopadu 1934) začalo freudiánské psychoanalytiky zajímat, jaký vztah k ní spisovatel vlastně měl, a spekulace o Carrollově pedofilii od té doby poskvrňovaly jeho inspirativní dílo. Taitová, jež pečlivě prošla rodinné archívy a nostalgii a romantické představy nechala stranou, přiznává Carrollovu neobvyklou náklonnost k děvčeti, odmítá však, že by přestoupila jakékoli hranice: „Pokud po ní toužil, nepřipouštěl si to ani on sám, protože žil v upjaté viktoriánské době a obecně toho dost potlačoval.“ Ne náhodou se Alenka na konci svého dobrodružství v říši divů probudí, s hlavou v sestřině klíně, ze sna.
Říše divů jako stav mysli
Únik do surreálného paralelního vesmíru, divoká obrazotvornost, archetypální symbolika, nelineární epizodická struktura putování v přerývaném toku (ne)vědomí neboli svět říše divů i za zrcadlem (o němž vypráví druhý z Alenčiných příběhů) „oblečený“ naruby, postavený na hlavu. Jak blízko asi má k zrcadlově převráceným negativům fotografií, jež Carroll vášnivě pořizoval! Připočtěme ještě jeho vzácnou neurologickou poruchu, která způsobuje zvláštní halucinace a ovlivňuje vnímání velikosti předmětů (anglický psychiatr John Todd tuto poruchu v roce 1955 popsal a pojmenoval „syndrom Alenky v říši divů“ – vzpomínáte, jak se Alenka v úvodu knížky zmenšuje po vypití jisté tekutiny z nalezené lahvičky a pak zvětšuje po snězení koláčku?). V tu ránu před vámi podzemní rajská zahrada, přístupná jen očím dítěte, rozkvete. Mimochodem, v době „před Alenkou“ zatěžovala dětskou literaturu silná didaktičnost.
Až Carrollova hrdinka směle odporuje autoritám a nerespektuje, ba boří předepsaná pravidla. Jí, co se jíst nemá, mluví z cesty a vymýšlí si bláznivé popěvky: třeba o bláznivém tatovi, který má na nose úhoře a stojku dělá každé ráno, i na svatého Řehoře. A není v tom sama: v potrhlosti jí sekundují všechny postavy knížky – na Paželvovu tklivou Humří čtverylku a Švecovu píseň o svačině svištící vzhůru do oblak čtenář jen tak nezapomene. Ani na to, jak je Alenka svéhlavá; dokonce byla drzá na chudinku Bílou královnu: „Já k vám sloužit nepůjdu a o marmeládu nestojím.“ Touha „zlobit“, jak se zdá, spalovala spisovatelovo nitro stejně naléhavě jako duše malých neposedů každé doby.
Nejen zhulený Houseňák z Carrollova příběhu jej povýšil na bezednou studnici odkazů a inspirace pro příslušníky kontrakultury 60. let minulého století – ten chlap musel být na stejných drogách jako my, říkali si kuřáci marjány a polykači LSD, když halucinovali o barvách, zvířátkách a změnách perspektivy. Každý si na Alence našel něco – generace vyděšená první světovou válkou třeba spatřovala v psychedelických motivech čerstvě prožitou noční můru. Slovy Alberta Douglase-Fairhursta, „říše divů není místem, ale stavem mysli“. Ve své letošní (a vynikající!) knize The Story of Alice (Alenčin příběh) oxfordský profesor anglické literatury vysvětluje, že viktoriánský věk miloval mentální exkurze do podsvětí. Vzpomeňme jen, jak musela v druhé půli 19. století s imaginací Angličanů zacloumat výstavba první světové podzemní dráhy, londýnského metra. Rok před vydáním Alenky v říši divů ostatně objevil nové civilizace ve středu země Jules Verne a po něm další klasikové sci-fi a fantasy literatury.
Alenka udává tón
S Alenkou se v dětské literatuře konečně objevuje psychologicky prokreslená ženská hrdinka, pevná a průbojná – jakási první feministka pro nezletilé. Hnutí sufražetek v ní po přelomu století nevyhnutelně našlo jeden ze svých vzorů. Údiv a zvědavost dívku provázejí dobrodružstvím dospívání a hledání identity, na jehož konci se sebevědomě emancipuje. Není divu, že má větší tah na branku veřejného povědomí než třeba Dorotka z jiné známé, více než stoleté pohádky, amerického Čaroděje ze země Oz.
Podobně jako uplatněný jazyk a styl, plný hříček a nonsensů, pronikla také ikonografie Alenky do každodenního života. Kniha si bezprostředně po svém vydání vysloužila obdiv spíše ilustracemi již zavedeného politického karikaturisty Johna Tenniela než samotným příběhem. Teprve s volným pokračováním z roku 1871, Za zrcadlem a co tam Alenka našla (Through
the Looking-Glass, and What Alice Found There), stoupla Carrollova vážnost. Tennielova vyobrazení podléhala dobovému středostavovskému vkusu v odívání – jeho Alenka oblékla šaty s nabíranými rukávky, zástěrkou, širokou sukní po kolena a punčoškami. Podoba naší hrdinky se ovšem proměňovala s aktuální módou: v druhém Alenčině dobrodružství je už sukně zúžena a vlasy sepnuty do ohonu, pro nějž si britská angličtina našla pojem „Alenčina stuha“.
Alenka sama zároveň módu inspirovala a stále inspiruje. V Británii si její tradiční kostým půjčují účastnice maškarních bálů a večírků, její podobizny zdobí neformální obleky a doplňky, snoubenecké páry z celého světa se nechávají oddat v přestrojení za oblíbené postavy z knihy. Koncem minulého století začala Alenka nebývale oslovovat také návrhářský průmysl. Annie Leibovitzová pořídila pro americkou verzi magazínu Vogue sérii luxusních módních fotografií rekonstruujících říši divů. Carrollova hrdinka se rázem stala stylovou. „Na Alence je úžasné, že se nestará o to, jak vypadá,“ míní Kiera Vaclaviková, kurátorka letošní výstavy v londýnském Victoria & Albert Childhood Museu The Alice Look. „Tenniel ji ovšem nikdy neukazuje rozcuchanou nebo neupravenou. Alenka se vydává za dobrodružstvím, ale nepřestává být elegantní, aniž by o to usilovala. Takový přístup dnes oslovuje mnoho žen.“
Na plátně i na prknech
V srpnu roku 1923 dorazil do Los Angeles pouze s jedním laciným kufrem. Kromě hrstky nezbytností si v něm přivezl dvanáctiapůlminutový filmový pás Alenky v říši divů, kombinující hraný materiál s animací. Tak odstartoval budoucí nejznámější filmový producent Walt Disney novou éru kinematografie. Jím produkovaný celovečerní animovaný film Alenka v říši divů z roku 1951 je dosud nepřekonaným přepracováním Carrollovy předlohy. Disney navázal na Tennielovy ilustrace (Alenčiny dlouhé blond vlasy, modrobílé šaty, černé střevíce), ale jeho výtvarné pojetí se v obecném povědomí ukotvilo ještě pevněji. Za povšimnutí stojí i verze Tima Burtona z roku 2010, okrášlená Miou Wasikowskou a Johnnym Deppem v hlavních rolích a ověnčená dvěma Oscary, jejíž pokračování ze země za zrcadlem má vstoupit do kin na jaře 2016.
Pozadu nezůstali ani čeští tvůrci. Milovník surrealismu a mystiky Jan Švankmajer, jejž americký filmový kritik Anthony Lane pokládá za „nejšílenějšího carrollovského animátora vůbec“, složil dílu poctu roku 1988 snímkem Něco z Alenky. A turisté stále chodí na Alenkou inspirované nonverbální představení černého divadla Aspects of Alice do pražského Divadla Ta Fantastika. První dramatizace vznikaly ještě za Carrollova života a spisovatel je přijímal s četnými výhradami. Od té doby zabydlely britské jeviště alenkovské vánoční pantomimy, ale i operní nebo baletní adaptace a úplně nejčastěji muzikály. Sedmadvacátého listopadu, den po 150. výročí vydání Alenky v říši divů, tak Royal National Theatre představí londýnskému publiku wonder.land, příběh malé Aly zasazený do digitálního věku a opatřený hudbou Damona Albarna z Blur.
Carrollův odkaz žije i mimo kulturu – a teď není řeč jen o počítačových hrách, pornografii, zábavních parcích, obchodech a barech. Alenka zakotvila v mnoha cizích zemích, na ilustracích jí často ztmavla pleť a střevíčky nahradila bosá chodidla. V Austrálii pronásledovala klokana místo králíka, jindy šokovala navlečenými džíny. A v Japonsku, kde se pohádka těší široké oblibě právě proto, že je exemplárním britským importem, se převtělila do sexy Lolitky a její „look“ se stal součástí pouliční teenagerské subkultury.
Mezi ilustrátory více než stovky anglických edic se řadí Salvador Dalí nebo Max Ernst, v jevištních a filmových adaptacích zářily hollywoodské hvězdy, jako Meryl Streepová nebo Johnny Depp. Tak trochu praštěný příběh v nových a nových převlecích – od Jamese Joyce přes Johna Lennona po Monty Pythony – vstupuje do srdcí dalších generací. V britských novinách dennodenně vstupujete do králičí nory (metafora vpádu do neznáma) nebo za zrcadlo (metafora pro vyšinutou, vzhůru nohama obrácenou realitu) a „v očích máme úžas jak Alenka v říši divů“, abychom parafrázovali text Zdeňka Rytíře k Zichově coververzi hitu sedmdesátkové kapely Smokie. V angličtině je Alenka v říši divů hned po bibli a souboru Shakespearových prací nejčastěji citovaným literárním dílem. Za svou vitalitu vděčí nejen Carrollovu géniu, ale i družině tvůrčích osobností, s nimiž ustavičně spojuje síly. A dokud bude Alenka při chuti a nepřestane se proměňovat, nepřestaneme spolu s ní hledat odpověď na Houseňákovu otázku: „Kdopak jsi?“
