Příběh paláce Lucerna jako by opisoval pohnutý osud střední Evropy v uplynulém století. Komplex vznikal mezi lety 1906 až 1920 z velkého nadšení stavitele Vácslava Havla. Po komunistickém převratu a znárodnění spravoval Lucernu s neschopností sobě vlastní socialistický stát. Po sametové revoluci ji znovu získala rodina Havlových. Jenže do hry se vložila společnost Chemapol a problémy pokračují vlastně dodnes…
Dole v kabaretu, v dnešním Lucerna Music Baru, vystupoval po vyhlášení Československé republiky Karel Hašler. Po požáru a rychlé rekonstrukci v roce 1927 tu hráli tehdy dvaadvacetiletí Jan Werich s Jiřím Voskovcem. V Biu Lucerna se v roce 1929 odehrála první projekce zvukového filmu u nás. Dějiny procházely i Velkým sálem – vystupovala tu legendární Josephine Bakerová, své sjezdy zde pořádala KSČ, v roce 1965 tady zahrál Louis Armstrong, v roce 1982 Tina Turnerová, později třeba Kraftwerk, Moloko nebo Mumford and Sons. Unikátní propojení všech zmíněných prostor nejen pasáží, Pražany díky své atmosféře přezdívané Bazar, ale i podzemními chodbami pak umožňuje pořádat v Lucerně i podstatně větší akce. Takové, jakou bylo třeba velkolepé undergroundové rozloučení s Václavem Havlem 23. prosince 2011.
Splněný sen
Pražský rodák, architekt, stavební inženýr, a především stavební podnikatel Vácslav Havel, dědeček Ivana a Václava Havlových, vydělal první velké peníze na stavbě činžovních domů. Inspiraci sbíral na svých cestách do Berlína, Paříže a Londýna. V roce 1905 se rozhodl všechno prodat – tedy kromě činžáku vedle dnešního Tančícího domu s popisným číslem 2000 – a soustředit se na velkorysý projekt obchodního domu s rozlehlou pasáží, jenž by odpovídal budoucím velkoměstským měřítkům. Jméno mu dala jeho milovaná žena Emilie. Ta prý, když poprvé viděla plány čelní fasády do Vodičkovy ulice, prohlásila, že jí budova připomíná lucernu.
Palác samotný vznikal ve dvou etapách. Nejdříve v roce 1906 započatou přestavbou budovy do Vodičkovy ulice (bývalého Bělského paláce – dnes s kinem, hudebním klubem a podzemní restaurací Černý koníček), o sedm let později pak přestavbou budovy ústící do ulice Štěpánské (Aehrenthalova paláce a jeho zahrad), kde na místě dnešního Velkého sálu Havel původně zamýšlel zřídit kluziště po vzoru berlínského Eispalastu. Ostatně první kluziště vystavěl již kolem roku 1890 na dnes už neexistujícím Primátorském ostrově.
V roce 1908 tak byla hotova část Lucerny do Vodičkovy ulice s kavárnou Yokohama, kabaretem, a jak vyplývá z publikace mapující prvních dvacet let paláce, která vyšla v roce 1929, světlo světa spatřila také velká lidová restaurace, „jejíž bezvadný provoz je zaručen vlastním výčepem s lednicí, uhelným a plynovým sporákem na pokrmy, vlastními sklepy na pivo a víno a větraným ventilátorem o 450 mm průměru“.
Dokončen byl také divadelní sál s otočným jevištěm, jejž však již o rok později přebudovali na biograf. Po dobudování měl unikátních 824 sedadel a před první světovou válkou jej provozoval nevlastní bratr manželky Vácslava Havla Emilie, zakladatel a dlouholetý předseda Svazu kinomajitelů Richard Balaš. Krátce po vzniku republiky převzal správu kina mladší syn stavitele Lucerny Miloš Havel. Jako devatenáctiletý se hned vypravil do Paříže a Londýna nakoupit americké filmy, po nichž české publikum tak dychtilo. Vznikla tak distribuční firma, kterou ve dvacátých letech provozoval. V přízemí pak jeho starší bratr – Václav Maria Havel – zřídil prodejnu luxusních radiopřijímačů. To bylo v době, kdy teprve vznikal Radiožurnál, předchůdce dnešního Českého rozhlasu. V roce 1927 přidal kavárnu s prvními automaty na kávu, jíž dnes říkáme espresso. Denně se jí tu prodávalo 1500 až 2000 šálků za 1,10 Kč.
Václav Maria Havel, otec Václava a Ivana Havlových, v knize Mé vzpomínky, jejíž upravenou verzi chystá letos k vydání Knihovna Václava Havla, píše: „Éru zvukového filmu jsme zahajovali v Lucerně dne 13. srpna 1929 jako první kino v republice, a to filmem Loď komediantů (Show Boat) od americké firmy Universalfilm, na promítacím stroji firmy Western Electric. Film měl zvuk nahraný na synchronizovaných gramofonových deskách.“
Marlene a Josephine
Toho už se však stavitel Lucerny Vácslav Havel nedočkal – zemřel náhle 6. září 1921 ve věku šedesáti let na mozkovou mrtvici. Ta jej symbolicky zastihla přímo ve Velkém sále. Zřejmě na něj dolehlo pracovní vypětí ze stavby paláce – ta se protahovala a druhý trakt budovy byl oproti původním plánům dokončen až v roce 1920. Stavitelé paláce, jenž má v některých částech až sedm nadzemních a čtyři podzemní podlaží, se museli vyrovnat s nestabilním podložím, které tvořily naplavené písky vltavské kotliny. Základy pod Velkým sálem tak tvoří zcela unikátní železobetonová vana obřích rozměrů. Z knihy vzpomínek Václava Marii Havla také vyplývá, že jeho otec byl s kolegy, kteří stavěli tři sousední budovy s čely do Václavského náměstí, od roku 1916 domluven, že na ně bude navazovat pasáž Lucerny výměnou za to, že ve zmíněných budovách nebude zřízen konkurující kinosál. Dnešní pasáž propojující Lucernu s divadlem Rokoko vznikla kvůli válečným omezením až v roce 1919.
Lucerna byla in. V roce 1930 se tu premiéry svého nového filmu osobně zúčastnila německá hvězda Marlene Dietrichová, o rok později se zde promítal vůbec první česky mluvený film – Obrácení Ferdyše
Pištory. Senzací se stala série vystoupení Josephiny Bakerové. Ve zmíněných pamětech Vácslava Marii Havla se uvádí, že se do Josephiny zamiloval jeho bratr Miloš, jenž sice o ženy moc nestál, ale na „intimní setkání se velice připravoval“. Vyzdobil si kancelář spojenou s garsoniérou, ale Josephinin průvodce a impresário ji hlídal na každém kroku tak přísně, že se s Milošem o samotě vůbec nesetkala.
K atmosféře Paláce Lucerna neodmyslitelně patřil i módní salón Hany Podolské. Na jejích módních přehlídkách nevystupovaly jen manekýny, ale i známé umělkyně té doby. Mezi její věrné zákaznice patřily operní pěvkyně Jarmila Novotná, jež později po dvacet let zpívala v newyorské Metropolitní opeře, herečky Hana Vítová, Nataša Gollová, Adina Mandlová, Růžena Nasková, automobilová závodnice Eliška Junková (ta do smrti svého manžela v Lucerně bydlela) nebo manželka prezidenta Edvarda Beneše Hana.
Pak přišel protektorát a rohy vystrčila parta kolaborantů. Karla Hašlera, který ještě v roce 1938 burcoval ve Velkém sále k odvaze, zavřeli na udání režiséra Binovce, právě toho, jenž chtěl v březnu 1939 převzít od Miloše Havla správu nad Filmovými továrnami AB Barrandov. Nevyšlo mu to. Miloš Havel, který od třicátých let neoficiálně řídil český film z kanceláře v prvním patře pasáže (tam, co je dnes Galerie Lucerna), vymyslel důmyslný systém, jak zachovat v podmínkách okupace český film. Ani to jej však nezachránilo před komunistickou represí, vězením a následným útěkem do Mnichova, kde na jaře roku 1968 umírá. Publicista Josef Vomáčka vzpomíná, jak mu v devadesátých letech minulého století vyprávěla zpěvačka Inka Zemánková: „Po heydrichiádě se přestalo tančit, rok před koncem války se pak zavřela i divadla. Ale v Lucerna baru se tančilo pořád, starej Havel měl kontakty. Tady se točilo během války ne osmnáct, jak bývá uváděno, ale sto dvaaosmdesát německých filmů. Čili všichni ti Heinzové Rühmannové a Mariky Rökkové často bydleli v hotelu Alcron a večer co večer navštěvovali Lucerna bar, kde vyhrával orchestr R. A. Dvorského. Chodili tam bohatí Češi, kolaboranti, krásné české kurvy, naši filmoví režiséři a špičky německé nacistické strany.“
Znárodnění, restituce…
Přišlo znárodnění, Václav Maria Havel vzpomíná, že pro Palác Lucerna si přišli přímo z krajského výboru KSČ. Důvod byl jasný, už od konce dvacátých let tu komunistická strana pořádala své sjezdy. Znárodnění pro Lucernu znamenalo spoustu nesmyslných zásahů a postupné chátrání. V roce 1973 kvůli neudržovaným rozvodům elektřiny vyhořel kinosál. A snad největší hloupostí bylo zastavění větracích šachet Velkého sálu. Kdo od té doby ve „velké“ Lucerně byl, asi si vybaví opocené sloupy a zdi. Přes mizerné ovzduší zůstával Velký sál největším koncertním prostorem v hlavním městě, v šedesátých letech dokonce zažíval další slavnou éru.
Od roku 1964 tu pravidelně pořádal František Spurný, syn legendárního impresária z dob první republiky Karla Spurného, společně s Lubomírem Dorůžkou Mezinárodní jazzový festival. Hráli tu Duke Ellington, Gilbert Bécaud nebo Johnny Hallyday. Před vystoupením Elly Fitzgeraldové prý František Spurný s jejím manželem a manažerem v jedné osobě usmlouval poloviční honorář. Vypráví se, že Louis Armstrong, jehož legendární koncert v roce 1965 bývá označován za vůbec nejslavnější poválečnou akci v Lucerně, byl úplně nadšený z vepřového kolena a kafe, které dostal do velkého kameninového hrnku. Další utajená sláva se v Lucerně odehrála v roce 1982. Pod záminkou jazzového vystoupení, na něž si už komunističtí plánovači kultury zvykli, tu vystoupila Tina Turnerová s programem, s nímž o rok později slavila ohromný celosvětový comeback. V Lucerně samozřejmě koncertovaly i všechny hvězdy normalizačního popu, včetně skupiny Olympic. Hrály tu i další celebrity komunistických pódií, americký kolaborant Dean Reed nebo východoněmečtí Puhdys.
Legendární je příhoda z roku 1986, kdy tu v rámci předkola Rockfestu měli zahrát Plastic People of the Universe. Komunističtí politruci jaksi přehlédli, že pod zkratkou PPU se skrývá právě tahle jimi nenáviděná kapela. Uvědomili si to až poté, co jim estébáci nasazení na Václava Havla oznámili, že tehdejší prominentní disident si pořídil padesát lístků. Vystoupení Plastiků se nakonec podařilo překazit.
Lucerna žila i po roce 1989. Kdo něco v pražské kultuře znamenal, nesměl chybět na Českých lvech, filmové premiéry se však paradoxně přemisťovaly z kina Lucerna do neosobních multiplexů. Dnes se ale filmoví producenti do Lucerny znovu vracejí. Kino si totiž i po sto šesti letech od svého otevření (anebo právě pro tuto dobu) uchovalo jedinečnou atmosféru.
Po roce 1989 přišly restituce. Dagmar Havlová, manželka Ivana Havla, jednoho ze dvou dědiců rozsáhlého rodinného majetku, vzpomíná: „V roce 1991 jsem se musela rozhodnout, čemu se budu věnovat. Václav se stal prezidentem, Olga první dámou, Ivan chtěl budovat Centrum pro teoretická studia (společné pracoviště AV ČR a UK – pozn. redakce) a já si řekla, že se vzdám vědeckých ambicí a budu se starat o majetky.“
Něco se povedlo a něco vůbec ne. Smutnou kapitolou jsou Barrandovské terasy. Ty si chtěla Dagmar od Ivanova bratra pronajmout, byla však odmítnuta. „Paní Hornová jako Václavova zástupkyně mi řekla, že mi je nepronajmou, ale nájemníka už nikdy nenašli,“ vzpomíná dnes. „Až nakonec, když Václav prodal Chemapolu svou polovinu Lucerny, dala jsem raději na terasy plombu, aby neprodal i je. Volali jsme to Václavovi a zároveň se ho ptali, proč Lucernu prodal, co že je to za servilitu. Načež se rozhodl okamžitě převést terasy na svou novou manželku. S Dagmar jsme se asi dva roky scházely a vymýšlely, co s nimi. Jenže Dáša vždycky přišla s tím, že si to rozmyslela. Nikam to nevedlo, takže když jsem pak v roce 1999 vykoupila zpátky polovinu Lucerny od Chemapolu a Dáša přišla s tím, že by chtěla mít Terasy, zdálo se mi docela rozumné, že já budu mít Lucernu a ona terasy. Jenže terasy vložila do akciové společnosti, z té se pak nechala vyplatit, takže dneska tu firmu ovládá nějaký Řek.“
Podivný obchod Václava Havla
Připomeňme si sled událostí, o nichž dnes Dagmar Havlová mluví. V lednu 1996 umírá prezidentova první manželka Olga a o měsíc později tisk informuje o zájmu Dagmar Havlové odkoupit druhou poloviny Lucerny od prezidenta. Ten ostatně prohlásil, že starat se o majetek pro něj představuje velký balvan.
Václav Havel v tu chvíli učinil pro mnohé dodnes zcela nelogický krok. V únoru 1997 prodal svou polovinu Paláce Lucerna za 200 miliónů korun podniku Chemapol, vedenému bývalým agentem komunistické rozvědky v Paříži Václavem Junkem. Celou věc prezident komentoval na schůzi se svými poradci, jak se to dochovalo v dokumentu Andrey Sedláčkové Život podle Václava Havla: „To je jediná firma, která je ochotna dát miliardu na její rekonstrukci, jinak spadne, a toto je jediný kupec, který může palác zachránit, a navíc je to jeden z pilířů naší ekonomiky! A já se mám k němu chovat jako k prašivému. Pak je tedy prašivá celá naše ekonomika. Cítím potřebu bojovat proti čecháčkovskému pokrytectví, jehož extraktem je tento případ. Všichni volili komunisty, všichni kradou a na Junkovi se vybíjejí. Já jako jejich svědomí, které na mě delegovali, nemám podat ruku Junkovi, který je pro ně extraktem zla, jejich zla. To neudělám!“ Bohužel, tento „pilíř naší ekonomiky“ jen několik let po koupi Lucerny zkrachoval.
Podle některých spekulací přiměl Václava Havla k prodeji Lucerny federální premiér z let 1989 až 1992 a bývalý komunistický ministr z dob poslední Štrougalovy vlády Marián Čalfa. V polovině devadesátých let totiž působil nejen jako prezidentův poradce, ale také jako právní poradce společnosti Chemapol. Citujme Dagmar Havlovou: „Stalo se to, že Chemapol sejmul z Václava onen balvan, a tím získal politické krytí. Václav pak Junka pozval na Hrad, když tam byl Chirac, a Junek dostal od Crédit Lyonnais další úvěr, díky kterému zkrachoval až o několik let později.“
V prosinci 1999 odkoupila Dagmar Havlová polovinu Lucerny od dceřiné společnosti Chemapolu (C.H.R., tedy Chemapol Reality) nazpět za 145 miliónů korun. Jenže v roce 2001 upadl C.H.R. stejně jako celý předlužený Chemapol (jeho dluhy dosahovaly snad až 10 miliard korun) do konkursu. Správce konkursní podstaty prodej napadl a polovinu Lucerny zahrnul do konkursu, když tvrdil, že si jej Dagmar Havlová nyní pořídila za cenu o 55 miliónů nižší, než byla cena, již od Chemapolu obdržel Václav Havel. To dnes Havlová komentuje následovně: „Vždyť tehdy se vědělo, že Chemapol stejně peníze na rekonstrukci nesežene a že mu šlo především o politické krytí, takže bylo logické, že když kupujete palác od prezidenta, dostanete víc, než když jej kupujete od finančně nepříliš úspěšné firmy.“
Proti Dagmar Havlové bylo zahájeno trestní stíhání, hrozila jí dokonce vazba. „Byly to šílené roky,“ říká dnes. Viny ji soud zprostil až po třech letech – v únoru 2004. Soudní tahanice o polovinu Paláce Lucerna přesto pokračovaly. Nakonec v říjnu roku 2012 Havlová celý spor u vrchního soudu vyhrává. Je vydán pravomocný rozsudek. Podle něj jí patří celý palác. Zdálo se tedy, že se tím otevřela i možnost pro nutnou rekonstrukci.
Dnešní Lucerna, jež má 22 tisíc metrů čtverečních plochy a 11 poschodí, rekonstrukci totiž zoufale potřebuje. Plány jsou připraveny. Jenže práce nemohou začít, neboť stále ještě nebylo vyřízeno dovolání u Nejvyššího soudu. Po otázce, proč to tak dlouho trvá, Dagmar Havlová jen bezmocně zalomí rukama. „O tom, co dál s Lucernou, neustále s Ivanem diskutujeme a já mu slíbila, že jednou, až tady nebudeme nebo to nebudeme moci zvládat, přejde na jeho děti z prvního manželství. Plánů máme spousty, otevřeli jsme v prvním patře pasáže galerii, chceme zrekonstruovat Velký sál s novou vzduchotechnikou a nyní jsme před podpisem smlouvy o pronájmu teras Lucerny Ondřeji Kobzovi, který by tu chtěl udělat venkovní kavárnu.“
Splnil by se tak sen několika generací – členité terasy na střeše Paláce Lucerna jsou nádherným místem, jež jako bonus poskytuje jedinečný výhled na Prahu. Často je využívají filmaři. Ve dvacátých letech tu Miloš Havel točil své první filmy ještě před vznikem Barrandovských studií, svá fitness videa zde po roce 1990 natáčela Claudia Schifferová. V roce 2005 tady francouzský režisér Olivier Dahan natáčel část životopisného filmu o Edith Piaf. Snad se vše brzy podaří. Lucerna, která má od roku 1999 i další dominantu – plastiku koně od Davida Černého –, si novou budoucnost rozhodně zaslouží.
