Život jezdce rallye Johna Hauglanda je pevně spojený se závodními aktivitami značky Škoda. S modely 120 S a 130 RS vydobyl pro tovární tým jedny z nejlepších výsledků v tehdejším světovém šampionátu. V celé kariéře získal norský pilot přes 100 vítězství v klasifikacích různých tříd, a to převážně v 60. a 70. letech.
Všechny asi nejvíce zajímá jedna věc: jak jste se v Norsku dostal k závodění se škodovkami?
To bylo docela jednoduché. Od roku 1965, takže už od svých devatenácti let, jsem pracoval jako učeň u norského dovozce značky Škoda, a tak jsem si je vybral i pro své závodnické začátky. Nejprve jsem začal se starou octavií, ale hned v roce 1966 jsem přešel na tehdy vyráběný model 1000 MB. Celkem se mi dařilo, a tak mi importér Škody nabídl přímou pomoc. Technické i finanční zázemí mi pomohlo k ještě lepším výsledkům v rallye i na okruzích. V roce 1970 automobilka uspořádala u Kokořína setkání zahraničních jezdců. Tam jsem porazil i tovární jezdce, takže jsem dostal nabídku stát se jedním z nich. Od té doby můj kontrakt s automobilkou pokračoval vlastně až do roku 1994.
Kdy jste poprvé přijel do Československa?
Dodnes si to dobře pamatuji, protože to bylo v srpnu 1968. Přijel jsem kvůli šestihodinovému závodu v Brně a pak jsem chtěl strávit týden v Praze. Jenže to bylo zrovna 20. srpna. Hned první noc v hotelu jsem slyšel velký hluk, byly to tanky v ulicích a letadla nad městem. Na dva dny jsme byli uvězněni v hotelu, žádný z cizinců nesměl ven, informací bylo málo. Jakmile jsme dostali z velvyslanectví pokyn, odjeli jsme ze země a přesunuli se do SRN a pak zpátky do Norska.
Jak jste jako muž „ze Západu“ vnímal komunistický režim?
Samozřejmě že rozdílů proti Norsku byla celá řada. Chybělo zboží v obchodech, ulice byly šedé a nevýrazné, personál v restauracích neochotný, o politicích se snad ani nemusíme bavit. Na druhou stranu jsem tady potkal spoustu skvělých lidí, nadšených, s obrovským smyslem pro humor, kteří si dokázali z bolševiků dělat legraci. A Československo bylo ráj v porovnání s tím, co nás skoro vždycky čekalo při přejezdu východního Německa. Neskutečně arogantní celníci v NDR si nás na hranicích pravidelně vychutnávali dlouhé hodiny, jakmile jsme ve vnitrozemí sjeli z povolené trasy, měli jsme v zádech policii …
Kam se podle vás vyvinul motoristický sport od šedesátých let do současnosti?
Za těch 48 let prošly závodní vozy fantastickým vývojem. Dnes jsou velmi technicky propracované, efektivní a výkonné – a taky se snadno řídí. Byli byste překvapení, jak je jednoduché jet s takovým moderním WRC. Ale to je pořád těch 95 procent, když se chcete dostat na 100 procent, stále musíte mít kvality mistra.
Když mladé závodníky svezu ve svém 130 RS, diví se, že řízení starého soutěžního auta je tak fyzicky náročné. Pořád musíte tahat za volant a řadit. Dneska je v každém speciálu posilovač a sekvenční převodovka, takže pilot nemá tolik práce. Ale žádný z těch pomocných systémů nestačí na vítězství, když za volantem nesedí špičkový jezdec.
Máte vlastní školu pro závodní piloty. Co radíte těm, kteří se teprve chystají se závoděním začít?
Dříve jste mohli začít až v osmnácti, když jste měli řidičák. Většinou se k závodění dostali mladí kluci, kteří byli automechaniky, takže svým vozům rozuměli do posledního šroubku. Dnes profesionální kariéra startuje mnohem dříve a velkou roli hrají peníze. Bez podpory rodičů není možné začít.
Pořád ale platí základní princip: nejlepší je začít závodit s levnějším a slabším autem a pokračovat postupně. Jedině tak může mladý závodník nabrat potřebné zkušenosti a pořádně se zdokonalit. Já v tom vidím ještě jeden důležitý aspekt: nikdy neztratíte opravdové nadšení, protože je pořád kam stoupat a baví vás každé zlepšení vlastních dovedností i v naladění auta. Když začnete rovnou na nejvyšší úrovni a s perfektní technikou, rychle se to omrzí.
