Bránit drbům se bohužel nemůžete, nemůžete nebohým pomlouvačům nakázat, aby o Vás nemluvili. Zejména ženy totiž pomluvy naprosto zbožňují, protože neustálým pomlouváním si zvyšují své chatrné sebevědomí – když Vás totiž kolegyně, sousedky nebo kamarádky pomlouvají a říkají, že jste hrozná osoba a ještě k tomu zlatokopka, přesvědčují tím samy sebe, že ony jsou lepší než Vy, že ony by si zasloužily lepší život než Vy, a že kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, byly by to ony, kdo by byl třeba krásnější než Vy, přičemž se pomlouvačky v těchto iracionálních přesvědčeních vzájemně utvrzují.

Pomlouvačky se navíc při pomlouvání cítí spolčené, cítí, že spolu kopou na jednom hřišti (proti Vám), což jim zdánlivě dodává sílu, kterou potřebují třeba k tomu, aby se nad Vás mohly povyšovat, aby Vás mohly trápit opovržlivými pohledy, a jednoduše Vás trestají za to, že Vy se máte dobře a jste šťastná. Pomlouvání je projev agrese a pomlouvačky mají radost především z toho, když se jim podaří Vám zkazit náladu a narušit Vaši životní pohodu.

Už chápete, že je vlastně jen na Vás, nakolik si pomlouvačkami necháte ovlivnit svůj hezký život? Když se s pomlouvačkami budete hádat, akorát Vás to vysílí a ony nad Vámi stejně vyhrajou, protože jich je víc. Když začnete přemýšlet nad tím, zda opravdu nejste hrozná zlatokopka, utopíte se v pocitech viny, rozvedete se a stane se z Vás pravděpodobně taky zahořklá pomlouvačka. Když nad pomluvami budete i nadále neustále přemýšlet, ztratíte veškerou radost ze života a zůstanou Vám akorát deprese.

Na pomlouvačky se proto v zájmu svého duševního zdraví úplně vykašlete. Žijte si svůj hezký život, starejte se jen o tom, co je skutečně důležité, odvádějte dobře svou práci. Dobře odvedená práce a spokojená rodina Vám budou dělat radost, budete mít úsměv na rtu a pomlouvačky puknou vzteky z toho, že nad Vámi nemají žádnou moc.

ALEX DOLEŽALOVÁ

A nejhorším blafem se stává...

V průběhu Týdne boje proti blafům jste mohli na Reflex.cz vidět odvrácenou tvář českých restaurací, kantýn a školních jídelen. Představujeme vám vítěze.

13.12.2011 - Reflex.cz celý článek

Ne, nemůžete se bránit nijak. Kuchyňky v práci jsou fenomén sám o sobě. Je to obdoba toho, co dříve bývalo setkání žen, které chodily ke studni s vědrem pro vodu. Vzniká tam fenomén, o kterém dnes už není korektní mluvit, ale stejně trvá. Říká se tomu ženský kolektiv. Jak v soukromém rozhovoru potvrdí nejedna žena, kamarádky mají ženy rády, ale nesnáší „ženský kolektiv“, jinými slovy „babinec“. V takovém prostředí bují fámy, pomluvy, nenávisti a závisti. Těžko říct, proč tomu tak je. Čistě mužský kolektiv má také svá specifika, ale mám dojem, že hrůzy kolektivu ženského nedosahuje.

Mohu navrhovat různé pracovní varianty toho, proč tomu tak je, ale budu se pohybovat jen v oblasti čiré spekulace. Jeden z důvodů by mohl být, že ženy jsou v mnoha ohledech zranitelnější. Mají o mnoho méně času na to, aby vstoupily do vážného vztahu a musí vyvinout velké úsilí, aby si ho udržely. Neustále jim hrozí, že na jejich místo nastoupí mladá sokyně a konkurentka.

Situace muže, kterému je čtyřicet nebo padesát je jiná, než situace ženy stejného věku. Proto jsou ženy nejspíš v posuzování partnerských záležitostí přísnější a nesmiřitelnější. Pro ně je krach vztahu nebo jeho ohrožení mnohem nebezpečnější, než je tomu u muže, u kterého je společensky jakž takž akceptovatelné hledat si stále mladší a mladší partnerky. Když si sedmdesátiletá miliardářka najde třicetiletého mladíčka, budí to ve společnosti bujaré veselí a úsměšky. Když si stejně starý řecký rejdař najde dvacítku, nikdo se nediví ničemu a celkem lidé oba chápou.

Jediná dobrá rada pro vás je, nechte to plavat. Ono je to totiž úplně jedno, co si o vás kdo myslí a říká. Buďte si jistá, že dříve nebo později, spíše dříve, se objektem debat kolegyň stane někdo jiný a na vás se zapomene. Pokud vám ale na vaší pověsti záleží, úplně stačí, když najdete jednu nebo dvě spřízněné duše, které o vás budou pravdu znát. Od nich to prosákne dál. Někdo tomu bude věřit, někdo ne, ale nakonec na tom stejně nezáleží. Ostatně nemůžeme chtít, aby nás měli všichni pořád rádi. Toho stejně nemůžeme dosáhnout a zbytečně bychom se kvůli tomu trápili. Prostě se na ty řeči vykašlete.

JAN JANDOUREK