Je to svým způsobem smutný paradox – ANO, které je tu či onde více či méně oprávněně nazýváno politickou divizí Agrofertu, volí zejména lidi na venkově, kteří však kvůli podnikům typu Agrofertu přichází každoročně o miliardy korun. To však většina obyvatel venkova vůbec netuší.
Odklánění původně pro venkov vyčleněných peněz totiž probíhá nepřímo a na první pohled nepozorovaně. Například kvůli podmínkám Programu rozvoje venkova (PRV), v nichž exministr Marian Jurečka pro přidělení dotací zvýšil limit tak, že dotaci může získat i projekt s rozpočtem 150 milionů korun (projekty s takovým rozpočtem už s lokálním venkovským rozvojem nemají nic společného).
Peníze pro venkov kvůli tomu ve skutečnosti čerpají buď velcí průmysloví zemědělci, které v řadě případů Agrofert majetkově ovládá, nebo dodavatelé služeb a technologií, které ovládá Agrofert také (jako třeba Farmtec). Jen v prvním kole PRV vyčerpaly přitom Babišovy firmy na dotacích hodně přes 300 milionů korun.
Biopaliva
Symbolem podpor pro Agrofert je ovšem zejména řepka, ta však není specificky dotovaná, peníze využívají všichni pěstitelé včetně firem z Agrofertu, ale to je jen nepatrná část ploch. Něco jiného je ale výroba biopaliv, kde je Agrofert prakticky monopolním producentem. Ta jsou totiž daňově zvýhodněna – a daň je samozřejmě také formou podpory.
Její celková výše se mění podle poptávky a ta je nižší, když klesá cena ropy. Původní odhad, podle kterého si měl Agrofert do roku 2020 daňovou dotací přilepšit o 5 miliard, tak bude o něco nižší – i tak jde ale opět o peníze, které by mohly skončit na venkově, kdyby veškeré kapacity pro výrobu biopaliv, původně plošně rozložené po celé ČR, nezkoncentroval ve svých dvou provozech holding sídlící v pražském areálu na Chodově.
Podfinancování venkova
Stovky milionů korun z PRV také čerpají potravinářské společnosti spadající pod Agrofert, stejně tak jako lesnické firmy, často navíc na projekty zaštiťující se ochranou životního prostředí.
Je to ale právě životní prostředí, které nejvíce trpí metodami hospodaření v podání velkých průmyslových podniků budovaných v krajině, velkoplošným zemědělstvím a využitím potravinářských plodin na technické účely, jako jsou právě biopaliva. A je to i venkov, jehož peníze končí ve městech a průmyslových provozech, kvůli čemuž je venkov trvale podfinancován.
Na venkově tak chybí potřebná infrastruktura, služby, rekreační zařízení, hospody i venkovské prodejny potravin a politici se předhánějí v návrzích, jak venkovu pomoci. Nejlepší pomoc by ale spočívala v tom, aby mohl venkov peníze z programů na svůj rozvoj skutečně sám využívat.
Agrofertizace venkova
Že to jde, ukazují příklady ze sousedního Rakouska nebo Německa, kde je navíc zemědělství postaveno, stejně jako v celé EU na farmách rodinného typu, což přeneseno do naší reality znamená na menších a středních podnicích obhospodařujících menší plochy polí.
Proto vypadá krajina u sousedů jinak než u nás. Důsledky „Agrofertizace venkova“ přitom začínáme pociťovat úplně všichni. Mizející voda ze studní, přívaly bahna z polí, ale i eskalace kůrovcové kalamity jsou jen nejviditelnějšími projevy. Zbytečně chudý venkov do nich ale patří také.
Autor je agrární analytik.
