Sokolská prostná ve vzduchu, nekonečných dvacet minut formalit, dalších nekonečných dvacet minut občanské nauky a nakonec katarze, jež (nečekanou) nudu úvodního ceremoniálu smyla jedním sebejistým šplouchem: 53. filmový festival ve Varech byl zahájen.
Říká se tu/doufá, že ne, ale bude to letos trochu jiný festival. Člověka to trkne, už když kráčí po festivalové promenádě: co stánek, to sponzorská kavárna či (jak je teď v módě říkat) lounge – v koncentraci, jakou nezná žádná jiná srovnatelná přehlídka. Takzvaný červený koberec, defilé VIP hostů, prvního dne filmového svátku prodloužil zástup nejrůznějších mecenášů skoro o třetinu – detail, jenž si člověk uvědomil, až když si „příjezdy hvězd“ odstál na plném slunci (ještě že organizátoři rozdávali čekajícím davům pitnou vodu).
Vořech vs. balónky
Na jaře nejprestižnějšímu kulturnímu podniku vypověděl smlouvu dlouholetý generální partner, skupina ČEZ a „Vary“ tak musely díru v rozpočtu na poslední chvíli zalepovat, jak se dalo. Vyšší počet menších partnerů je cesta, již mu nelze zazlívat, jen si budeme muset zvyknout, že například čtení doprovodného programu připomíná televizní seriály plné sponzorských log.
Absence generálního platiče přinesla nicméně i světlé okamžiky. Například konec balónkové uniformity; k nebi už ve Varech nemíří jen jedovatě oranžové balonky ČEZ, ale pestrá směsice různých firemních barev. Také jak vtipně upozornil Marek Eben, místo pro logo pod mikrofonem zeje úlevnou prázdnotou, „takže už si nepřipadám jako moderující člen představenstva“ – jinými slovy festival má po letech šanci nadechnout se k alespoň dílčí svobodě.
Svoboda na mnoho způsobů
Svoboda byla mimochodem slovo, jež se v den zahájení skloňovalo na všech sloupech. Z tradiční vstupní choreografie, jíž bratři Cabanové oslavili republikové výročí i sokolského ducha, dýchala ještě velmi nenuceně.
O poznání toporněji totéž téma zpracovával „experiment“ skupiny SPAM, audiovizuální hybrid mapující „české osudové osmičky“ za pomoci hudby, archivního obrazu a laseru. Příliš okatá snaha vyjádřit se k dnešní politické situaci udělala projektu multiperformera Vladimira 518 spíš medvědí službu, a byť v rámci zahajovacího ceremoniálu sklidil potlesk, mladé publikum ho často hodnotilo jako nesrozumitelný.
Králem politických proklamací pátečního večera se nicméně stal laureát ceny prezidenta festivalu, herec a režisér Tim Robbins. Hvězda filmů Tajemná řeka nebo Vykoupení z věznice Shawshank pronesla ke karlovarskému publiku řeč, s níž by z fleku mohla kandidovat na prezidenta.
Od frází ke katarzi
To, co zprvu vypadalo pouze jako sympaticky osobní vzpomínka na Miloše Formana, se záhy proměnilo v těžkou politickou metaforu a vzkazy do Bílého domu. Svou úlohu nicméně splnily: v srdcích „pravých“ umělců „vzplály pochodně svobody“ a diváci, již Robbinsova předřečníka, o mnoho prozaičtějšího oscarového režiséra Richarda Linklatera přivítali pouze vlažným potleskem, vstávali ze sedadel v euforickém nadšení.
Oč prázdněji vyznívaly fráze o nutnosti nové revoluce, o to větší přesah měla tečka slavnostního večera věnovaná pouze Formanovi: několik osobních slov prezidenta Bartošky a hlavně sestřih Formanových filmů vystavěný s takovou brilancí, že o svobodě coby přirozené lidské potřebě řekl ve vteřině víc než všichni hollywoodští hosté dohromady. Celoživotní téma Miloše Formana rezonovalo v přítomných ještě dlouho poté, co se ve velkém sále festivalového Thermalu rozsvítilo. A když se pak „zhaslo“ na obloze, krajinu ozářil ohňostroj a Libor Pešek nechal svůj orchestr přímo pod hvězdami zahrát Let The Sunshine, chtělo se vydechnout jen amen.
