Dominika Gawliczková (25), tehdy ještě studentka z Havířova, se ve svých devatenácti letech rozhodla jet na motorce do Portugalska. Sama. Sama projela i Španělsko, severské země a bývalý Sovětský svaz, s výpravou žlutých trabantů vyrazila na mašině do Austrálie, Indonésie a Thajska. Loni pak za deset měsíců na malém skútru od Hondy zdolala osm zemí Jižní Ameriky: ujela 11 237 kilometrů, pořídila 11 276 fotek, pětkrát píchla, dvakrát ji hospitalizovali a jednou přepadli. Teď o tom velkém dobrodružství vydala knížku a Reflex s ní pořídil rozhovor.
Dominika na cestě Jižní Amerikou je vaše druhá knížka. Jak píšete? Vedete si taky deníky z cest jako Zikmund a Hanzelka?
První knížka, Dominika na cestě z roku 2015, je skutečně ještě deníček, psaný pravidelně rukou večer ve stanu. U té druhé jsem to už moc nestíhala, po večerech jsem zálohovala a upravovala fotky a psala zážitky na facebook, takže knihu jsem psala s odstupem, což ale myslím bylo nakonec ku prospěchu věci.
Osm jihoamerických zemí od Kolumbie po Uruguay jste původně chtěla projet za tři měsíce, nakonec vám to trvalo deset. Jste si jistá, že umíte dobře plánovat?
Fakt, že vás na měsíc zasekne oprava motorky nebo vás na dva týdny skolí choroba, prostě nenaplánujete. V momentě, kdy už bylo zřejmé, že se nestihnu vrátit do školy tak, jak jsem zamýšlela, jsem zvolnila – nebylo kam spěchat. Když někde zůstanete týden, vidíte a zažijete toho nesrovnatelně víc, než když jen projíždíte. Lituju, že jsem svoje předchozí cesty dělala tak nahonem.
Pomozte mi jakožto milovnice kávy vyřešit záhadu: jak je možné, že všechny ty jihoamerické země, které pěstují vynikající kávu, nabízejí v restauracích velmi podprůměrné až hnusné kafe, často instantní?
Mám tuhle zkušenost už odjinud, takže jsem od jihoamerických kávových velmocí vůbec nic nečekala. Sice se tu kafe neředí na třetiny s cukrem a kondenzovaným mlékem jako často v Asii, ale i tak je to bída. K první snídani v Kolumbii, která je svojí arabikou vyhlášená, jsem dostala nechutnou vroucí tekutinu s tenkým plastovým černým brčkem, v nádherných kavárnách plných dokonalých dortů servírovali nescafé. Jednou mi donesli hrnek teplého mléka a dózu plnou instantního prášku, ať si to tam nasypu. Pak už jsem to jednoduše přestala zkoušet a chodila ve větších městech na kafe do obdob Starbucks, v menších pila kokový čaj. Měl zabírat na výškovou nemoc, ale mně nepomáhalo ani žvýkání kokových lístků. Asi by mi to listí někdo musel upravit do formy kokainu, aby to mělo nějaký efekt.
Jaké máte předcestovní a cestovní rutiny?
Naplánuju si, co chci vidět a zažít. Pak pátrám po tom, jaké je v té zemi v daném období počasí – kvůli motorce je to důležité, abych tam nezmrzla nebo se nebořila do bahna. Potom řeším, zda jsou potřeba víza, Karnet, což je povolení pro vozidlo, které některé země vyžadují – občas musíte složit velkou zálohu, aby bylo zřejmé, že tam svoji motorku neprodáte a že ji vyvezete zpátky. Pak očkování, přičemž v Jižní Americe je doporučeno snad všechno, nejen žloutenky a břišní tyfus, ale i žlutá zimnice.
Tak jste se nechala přeočkovat, ale stejně jste tam párkrát pěkně ošklivě onemocněla. Co všechno vás potkalo?
Už v Kolumbii jsem měla problémy s dýcháním, bolelo mě na hrudi a dlouho jsem nevěděla proč. Pak mi došlo, že i když jsem v Bogotě jen ve 2600 metrech, dala jsem to prakticky z nuly a ten výškový rozdíl s člověkem pěkně zacvičí. Na jihu Kolumbie jsem měla otravu z jídla, ale to je takové normální. Paradoxně za to nemohlo pollo con arroz neboli kuře s rýží, které vám ve většině jihoamerických zemí cpou ke každému chodu. Ani hnusné párky v rohlíku přelité litrem různých omáček. Chyba byla právě v tom, že jsem si šla spravit chuť do turistické restaurace – to mě skolilo na jedenáct dní a musela jsem pro antibiotika. V Ekvádoru jsem zase byla ve stresu z neustále se protahující opravy motorky, až jsem si uhnala zánět močových cest – takže další antibiotika, tentokrát s takovými vedlejšími účinky, že jsem přestala cítit nohy a ruce, začala celá otékat a musela na pohotovost. Tam mi řekli, že to za šest hodin přestane; přestalo to za dvanáct, ale dodnes mě občas brní malíček. V Peru jsem lehla z výškové nemoci a pak v Bolívii s podezřením na břišní tyfus, marodila jsem měsíc a chvilku strávila v nemocnici na kapačkách. Pak jsem si v Argentině před paraguayskými hranicemi chtěla přilepšit vynikajícím kajmanem, ale žaludek to skvělé jídlo tak úplně neustál.
Na téhle cestě jste se bohužel nesypala jen vy.
V Ekvádoru se mi porouchala motorka. Stálo mě to měsíc a půl přešlapování na místě a obrovské frustrace. Najednou zničehonic začala jet jen čtyřicítkou, a to i z kopce. Rozebírali jsme to ve značkovém servisu Hondy a nikdo tomu nerozuměl, tak jsme se přesunuli o dům dál ke konkurenci, ale nebylo to o moc lepší. Složili to, rozbilo se to. Příčina byla nakonec banální – všichni jsme počítali s tím, že motorka přijela z domova dobře sestavená. Jenže jsem to tak vylaďovala na tu cestu, aby to vyjelo ty vysokánské Andy, pořád jsme to dokola rozebírali a skládali, až tam někdo zapomněl dát takovou malou podložku. Takže tam vznikla vůle, celé se to hřálo a všechno okolo se začalo sypat. Musela jsem složitě nechat poslat novou klikovku, de facto srdce motoru.
Nelitujete, že jste si v té pauze neodskočila na Galapágy, které jsou vlastně za rohem?
Samozřejmě jsem o tom přemýšlela, ale týden na lodi objíždějící jednotlivé ostrovy by mě vyšel nejmíň na třicet tisíc – a já zrovna vydala skoro tutéž sumu za dvojí opravu motorky. A navíc bylo s ekvádorským maňana přístupem zjevné, že tam musím být a dennodenně to hnát kupředu, jinak bych tam trčela do teď.
Nedávno se v českých médiích rozhořela debata nastartovaná místopředsedou ČOV Haníkem o tom, že ženy chtějí remizovat a že nejsou nastavené na extrémní výkony, které je ve vrcholovém sportu nutné podávat. Co o tom soudíte?
Že je to kravina a naprostý pravěk. Ale z míry mě to nevyvádí ani mě to nepřekvapuje, v motokomunitě jsem se s podobnými názory už setkala, tam už mě lidi kolikrát posílali k plotně. Na to člověk nemůže nic říct – jen jet dál.
Celý rozhovor s Dominikou Gawliczkovou si přečtete na šesti stranách letního dvojčísla Reflexu, které vychází 28. června.
