„Devatenáctého března (-25,7 °C) se konal strojníkův pohřeb do osamělého hrobu na nejzazším severu. Smutný průvod opustil loď. Rakev pokrytá vlajkami a křížem spočívala na saních uprostřed průvodu. Mlčky bojujíce s prudkou sněhovou vánicí jsme ji táhli pustými sněhovými pláněmi a po jedenapůlhodinovém putování pak nahoru k vyvýšenině Wilczkova ostrova. Prohlubeň mezi čedičovými sloupy přijala pak tělesnou schránku Oty Kříže.“ Tak zachytil nejsmutnější okamžik rakousko-uherské polární expedice ve svém cestopise teplický rodák Julius Payer.
Výprava pod velením Julia Payera a Karla Weyprechta měla poodhalit některá tajemství Arktidy, na počátku 70. let 19. století ještě značná, a proplout severovýchodní cestou, což se dosud nikomu nepodařilo.
Plavba lodi Tegetthoff
Dne 13. června 1872 zbrusu nový Tegetthoff vyplul z německého přístavu Bremerhaven. Posádku tvořilo 24 mužů ze všech částí monarchie, mezi nimi i několik z českých zemí. Iniciátorem výpravy byl Julius Payer (1842-1915), jenž získal finanční podporu od hraběte Hanse Wilczeka a jako vlivného spojence poručíka Karla Weyprechta (1838-1881).
Po vyplutí z Bremerhavenu se Tegetthoff zastavil v severonorském přístavu Tromsa, odkud vyrazil 14. července 1872 do Barentsova moře. Po měsíci plavby zamrzl v ledu u Nové země zhruba na 72° severní šířky. Spolu s ledem driftoval k severu a překročil 79° severní šířky. Posádka přečkala polární zimu a doufala, že léto přinese vysvobození jejich lodi z ledového zajetí. Nic takového se bohužel nestalo, avšak na konci srpna 1873 driftující led přinesl loď na dohled dosud neznámého souostroví, jemuž účastníci expedice dali jméno Země Františka Josefa. Na mapě přibyly názvy, které připomínají vlast severočeského rodáka Payera a jeho druhů z českých zemí: Teplická zátoka, Brněnský mys, Šanovský ostrov... Výpravu čekala druhá arktická zima s deprimující polární nocí. Když skončila, podnikl Payer výpravy na saních, během nichž prozkoumal objevené souostroví.
V té době se uzavírá životní příběh jednoho z účastníků expedice, strojníka Oty Kříže (1845-1874), jenž umírá na tuberkulózu a kurděje. Pocházel z obce Pačlavice na Kroměřížsku, vystudoval reálku a vyučil se strojníkem. Když měl nastoupit vojenskou službu, rozhodl se pro válečné námořnictvo. V roce 1872, kdy dostal přímo od Weyprechta nabídku zúčastnit se jako strojník polární výpravy, byl zaměstnancem paroplavební společnosti Adria v Terstu. Kříž nabídku pochopil jako výraz respektu k jeho schopnostem. Jeho úkolem bylo pečovat o parní stroj lodi Tegetthoff. Představou, že se dostane do polárních krajin, však nadšen nebyl. Na druhé straně se však nadšeně hlásil do výzkumné výpravy na saních, a to i v době, kdy už mu zdravotní stav nic podobného neumožňoval. Byl to iniciativní, schopný muž, mající velký dar technické improvizace.
Příznaky nemoci v Křížovi vzbuzovaly úzkostné stavy. Již v listopadu 1872 se nechal prohlédnout lodním lékařem dr. Juliem Kepesem, který u něho diagnostikoval tuberkulózu. Ota Kříž zatím plnil své pracovní úkoly, ale v říjnu 1873 nemoc otevřeně propukla a Vánoce už strávil v horečkách. Kříž do poslední chvíle věřil ve své uzdravení, avšak lodní lékař věděl, že takový zázrak se nestane. Nemohl pro něj udělat nic kromě toho, že tišil jeho bolesti. Dne 16. března 1874 Ota Kříž po nevýslovném utrpení zemřel.
Účastníci expedice nad osamělým hrobem nakupili pyramidu z uhelných briket, aby tělo zesnulého nemohli vyhrabat lední medvědi, a na kříž připevnili mosaznou tabulku s nápisem: Zde odpočívá Otto Krisch, strojník rakousko-uherské severopolární výpravy, zemřel 16. března 1874 na lodi Admiral Tegetthoff, 29 roků stár. Pokoj jeho popeli.
Německá podoba Křížova jména by nás neměla mást, jeho nositel byl opravdu české národnosti. Několik členů výpravy si vedlo své soukromé deníky, ale jen Kříž pořizoval své zápisky v češtině. Julius Payer byl severočeský Němec, Kříž Moravan od Kroměříže, u ostatních tří se však lze o národnosti spíše jen dohadovat. Členové expedice byli záměrně vybráni tak, aby reprezentovali pokud možno všechny části monarchie. Z českých zemí pocházelo pět účastníků, z nich však kromě Kříže můžeme za Čecha považovat jen jeho podřízeného, topiče Josefa Calasanzského-Pospíšila (1850-1906). Ostatní, ať už to byl další chomutovský rodák Gustav Matouš Brosch (1844-1924) či Eduard Orel (1841-1892) z Nového Jičína, používali jako svůj „obcovací jazyk“ němčinu, nepochybně však česky také uměli. Po Křížově smrti Payer pokračoval ve výzkumu Země Františka Josefa, loď sevřenou ledem se však opět uvolnit nepodařilo.
Co ale podniknout dál? Přečkat na lodi třetí polární zimu už hraničilo s hazardem, a tak Payer s Weyprechtem rozhodli, že je třeba ji opustit. Po ledě se všichni účastníci výpravy dostali až k volnému moři a poté na člunech dosáhli pobřeží Nové země, kde je zachránila ruská rybářská loď Nikolaj. Návrat byl sice triumfální, avšak zkalený některými projevy nedůvěry ve výsledky expedice, které zazněly i od vídeňského dvora. Český tisk nepochybně z nacionálních důvodů expedici ignoroval. Z českých žurnalistů se členů výpravy v Národních listech zastal Jan Neruda, jenž veřejnosti připomněl, že se jí účastnili i krajané.
Osudy Křížova deníku
Křížův deník publikoval jeho bratr Anton v německém překladu již roku 1875 ve Vídni. Jeho český název zní: Deník severopolárního cestovatele Oty Kříže, strojníka a důstojníka druhé rakousko-uherské severopolární výpravy. Je psán bez patosu, jeho autor sleduje denní život výpravy, čímž doplňuje Payerovo cestopisné líčení. O první české vydání se zasloužil až v roce 1957 geograf Josef Kunský.
Ota Kříž začal svůj deník psát v den vyplutí výpravy z Bremerhavenu, 13. června 1872. Poslední zápis Křížovou rukou je ze 14. ledna 1874. Ze zápisů vyplývá, že věřil ve své uzdravení. Na titulní stránku deníku však jakoby v předtuše budoucího napsal, že jej píše proto, „aby zaznamenal všechny důležité události, jak se ve skutečnosti přihodily, jednak pro paměť svou, jednak - což bůh nedopusť - pro zprávu svým drahým, kdyby je živ už spatřit neměl“. Nepochybně všichni účastníci nebezpečné polární expedice měli obavy, zda ještě spatří domov, ale jen u Oty Kříže se tato chmurná vize vyplnila.
