Angela Merkelová vzbudila v Česku vášně výrokem o německých vysídlencích ze střední a východní Evropy po druhé světové válce. Výrok se začal šířit v různých kreativních interpretacích, až se leckde došlo ke klasickým závěrům – Merkelová lže, hanobí český národ a stejně brzo skončí, protože dováží do Evropy migranty a dává jim iPhony. Celý problém je ale tak barvitý a propletený, že si ho stojí za to rozebrat podrobněji.
Prohlášení Merkelové bylo spíše než o Benešových dekretech o uprchlických zkušenostech milionů dnešních Němců, kteří byli po válce vyháněni z několika evropských zemí. „Vysídlenci byli obětmi, které trpěly hořkou nespravedlností. Ale nesmíme špatně rozpoznat příčiny a účinky. Vysídlení a uprchlictví Němců byly bezprostředními následky Německem zahájené druhé světové války a nevýslovných zločinů spáchaných během nacionálněsocialistické diktatury,“ zmínila Merkelová ve vyjádření příčinnou souvislost odsunů s válkou. Na závěr přidala, že pro vysídlení neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.
Čeští politici se začali ohrazovat, prezident Zeman vyjádřil hluboký nesouhlas, Václav Klaus ml. zase mluvil o porušování Česko-německé deklarace a žádal, aby německý velvyslanec podal vysvětlení. Ve zmíněné deklaraci, kterou v roce 1997 podepsal tehdejší premiér Václav Klaus, přitom stojí strukturně i obsahově téměř totéž, co nyní říká Merkelová. Německo v ní přiznává odpovědnost za následky nacismu, česká strana zase uznává, že odsunem bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd a lituje nepotrestání „excesů, které při vysídlení proběhly“.
Kromě toho deklarace slibuje v budoucnosti česko-německých vztahů nechávat stranou dějinné sváry. V tomto ohledu stačí přidat kontext – Merkelová Česko ani prezidenta Beneše v projevu nezmínila (ani by to v dané situaci nedávalo smysl), mluvila o německých vysídlencích z celé Evropy.
Pokud by se snad takový výrok měl brát za zásah do česko-německých vztahů, muselo by totéž platit i třeba pro pět let staré vyjádření Miloše Zemana, který naopak Benešovy dekrety a s nimi spojený odsun hájil, stejně jako to často dělá Tomio Okamura a další. A že výrok nijak nezpochybňuje podstatu Česko-německé deklarace, nakonec tvrdí i Ministerstvo zahraničí. Celkově šlo spíš o německou vnitropolitickou záležitost než jakousi diplomatickou proklamaci.
Kdo se ovšem o Benešových dekretech vyjadřuje daleko ostřeji, je už po dlouhá léta maďarský premiér Orbán. Kritikem odsunu, který se týkal i početné maďarské menšiny na Slovensku, je prakticky po celou svoji politickou kariéru. Prvně se proti němu výrazně vymezil v roce 2002, jeho ministr pro národnostní politiku Arpád János Potápi jej loni dokonce označil za „ďábelský plán“. A že by v tu chvíli někdo hnal maďarského velvyslance k vysvětlování, to tedy ne.
Orbán má v Česku velké obdivovatele právě v největších obhájcích odsunu – například v Tomiu Okamurovi. Ten v dubnu vyjádřil Orbánovi podporu do voleb a označil ho za symbol euroskepticismu ve Visegrádské čtyřce. O měsíc později pak ve videu na svém facebooku odsuzuje kritiku Benešových dekretů: „Odmítáme jakékoli snahy o zpochybňování závěrů druhé světové války,“ říká. Podobnost s otřepaným komunistickým heslem „Nedopustíme revizi výsledků druhé světové války“ je, zdá se, pouze náhodná.
Celkově vzato jsou tedy Benešovy dekrety tématem, které až paradoxně spojuje jindy znepřátelené Merkelovou s Orbánem proti Zemanovi a Okamurovi. I když nutno dodat, že zatímco s Merkelovou by možná Zeman společnou řeč ještě našel, s Orbánem by se v této věci rovnou pohádal, pokud by předtím nezměnil názor (i to už v tématu odsunu stihl). A pak že politika nemůže být vtipná.
