Ekonom Vladimír Pikora  tvrdí, že novou globální ekonomickou  krizi způsobí centrální banky

Ekonom Vladimír Pikora tvrdí, že novou globální ekonomickou krizi způsobí centrální banky Zdroj: rx352017

Vladimír Pikora: Ekonomická naivita nás může hodně bolet

Víte, co mají česká a americká ekonomika v roce 2018 společného? Tak třeba to, že obě mají víc volných pracovních míst než nezaměstnaných osob. A to – překvapivě – nevěští vůbec nic dobrého.

Samozřejmě že na první pohled to vypadá přímo báječně. Ostatně snad hned v první hodině kursů ekonomie se studentíci učí, že jedním z cílů úspěšné hospodářské politiky je dosažení nízké míry nezaměstnanosti. Tu v Česku bezesporu máme. Celkem u nás úřady práce evidují jen 229 632 nezaměstnaných, což je nejnižší počet od července roku 1997. Míra nezaměstnanosti dokonce poklesla až k tříprocentní hranici. Firmy se mohou přetrhnout pro získání kvalitního zaměstnance a nabízejí vyšší a vyšší mzdy. Díky tomu v prvním čtvrtletí tohoto roku vzrostla průměrná hrubá měsíční nominální mzda meziročně o 8,6 %. Za posledních dvacet let přitom rostly reálné mzdy srovnatelným tempem jen v šesti kvartálech. Takže v podstatě co údaj, to mnohaletý rekord.

V USA sice není trh práce rozfajrovaný až tolik jako u nás, ale daleko k tomu nemá, protože i ve Státech došlo k jevu, kdy počet nových volných pracovních míst převyšuje počet žadatelů o dávky v nezaměstnanosti, a to poprvé od rekordního roku 2000. Je tedy vidno, že se nacházíme v naprosto výjimečném stavu velmi rozjeté ekonomiky jak v Americe, tak u nás. A to by si také leckdo mohl vyložit třeba jako úspěch hospodářské politiky. Tak jaképak „nevěští nic dobrého“?

Takže asi takhle: už tím, že uznáme, že se nacházíme ve výjimečném stavu, automaticky také říkáme, že tenhle stav nemůže dlouho vydržet. Neboli že se situace nutně musí zhoršit.

A teď je otázka, jestli dojde „jen“ ke zhoršení na trhu práce, trochu vzroste nezaměstnanost, trochu se zbrzdí růst mezd a pojede se dál, ekonomika dál poroste. To by byla ta mnohem lepší varianta. Anebo zda nastane varianta druhá. Totiž že zhoršování na trhu práce bude větší a větší a větší… až pomalu přejde v recesi. To by byla varianta stojící za pendrek.

Vypadá to sice jako otázka za milión, ale ve skutečnosti není zase tak těžké uhádnout odpověď. Indicií, které odpověď nabízejí, je mnoho. Avšak mrkněme se jen na jednu konkrétní, jež mě obzvláště baví. Je to graf americké výnosové křivky. Abych se přiznal: kdysi dávno, ještě v době dinosaurů, jsem psal disertaci právě na téma výnosové křivky a jejího predikčního potenciálu pro budoucí vývoj ekonomiky. A od té doby patří mezi mé oblíbené „věštecké“ nástroje. Neekonomům to může připadat podivné, ale tenhle jeden grafík – čteme-li ho správně – nám o budoucnosti ekonomiky dokáže napovídat neuvěřitelně přesně.

A moje znepokojení má zřejmý důvod: Rozdíl mezi takzvaným „dlouhým a krátkým koncem americké výnosové křivky už od roku 2013 klesá a nyní dosáhl rekordu: poklesl pod 40 bazických bodů. Když to přeložíme do lidského jazyka, jde o to, že spekulanti požadují při svém investování na dlouhou dobu téměř stejný výnos jako při investování na pár týdnů. To zdánlivě nedává smysl, protože kdo by byl ochoten spokojit se u riskantního dlouhodobého podnikání se stejným výnosem jako při bezpečném krátkodobém šolichu? Ale v realitě je tato situace z ekonomických dějin velmi dobře známá: Pravidelně se objevuje v dobách těsně před nástupem finanční krize. Tím „těsně před“ mám na mysli několik měsíců před ní. Jen zcela výjimečně se stane, že výnosová křivka věští příchod finanční krize, a z mraku nakonec nezaprší.

No a právě nyní tento graf americké výnosové křivky předvídá příchod finanční krize s největší pravděpodobností od roku 2008.

Kdybychom chtěli, mohli bychom na stejnou hromadu přihodit ještě další indicie: Již klesající akciové burzy, ačkoliv ekonomika ještě pořád roste. Další to jev, který obyčejně předvídá příchod nějakých ekonomických zádrhelů. Jasně přepálené ceny nemovitostí. A abychom zůstali v domácích vodách, můžeme přidat třeba i festovně přehřátý hypoteční trh a zuřivě brzdící centrální banku, snažící se hypotéky zchladit, ačkoliv je už zjevně poněkud pozdě.

Myslím, že odpověď, co to znamená, si dá dohromady asi každý.

To samozřejmě není žádná velká katastrofa. Období hojnosti a relativně hubenějších období se vždy periodicky střídají. Já jen – ono je dobré být připraven. Kolem sebe totiž pozoruji, že spousta lidí má pocit, že tenhle mejdan je nekonečný. Vyrostla kolem mne celá jedna generace, jež má pocit, že úroky už musí navždy zůstat skoro nulové. Že práce se mění snadněji než košile. Že úvěry se prodávají jednodušeji než rohlíky. Je to generace, která by mohla snadno přecenit své síly, protože si skoro už ani neumí představit, že by to taky mohlo být jinak.

Že hypotéky by opět mohly být klientům dávkovány na lékárnických vahách. Že na úřadech práce by se zase mohly stát fronty. Že splácení úvěru by se najednou s rostoucími úrokovými sazbami mohlo setsakra prodražit.

A o tom to je. Ekonomické ochlazení je normální a čas od času i žádoucí. Ale bezbřehý optimismus hraničící s naivitou žádoucí není, protože v některých případech může způsobit i osobní tragédii.