Občas s překvapením docházíme k poznání, že úspěch generace našich potomků stojí na jiných základech, než z jakých jsme vyrůstali my.
Pane profesore,
stalo se mi při psaní dopisu. Stále píši dopisy na tabletu. Když už napíšu dopis, tak tiskace, aby to každý přečetl. Rozhodla jsem se napsat dopis, jak jsem se to od 1. třídy učila. Jsem generace, kterou PC a další vymoženosti minuly. Jenže jsem nedokázala napsat velké L a velké D. Takhle naše děti a další generace dopadnou. Nebudou schopny se ani podepsat. I když ono to bude stejně jedno, protože pokud se jim to alespoň jednou podaří, budou mít razítko s podpisem. Pane profesore, já se ptám, jak jste na tom Vy. Já lituji, že jsem si neschovala po dětech učebnici 1. třídy, abych se mohla na písmenka podívat. Mám štěstí, protože vnouček chodí do 2. třídy, tak jsem ho požádala, aby mi abecedu napsal. Děkuji za odpověď.
S úctou Eva Bohatý Smrcinova
Tohle se mi také moc, jak se takhle teď blbne. (Neupraveno.)
Jestli to dobře chápu, tak máte obavy, jak co do gramotnosti dopadnou naše děti, a ptáte se, jak jsem na tom já. Děti možná dopadnou jako Moricek ve staré židovské anekdotě, kde pan Weinisch přivede patnáctiletého Moricka k rabínovi v Mukačevě s tím, že když se Moricek narodil, rabín mu slíbil, že až povyroste, bude u něj šamesem.
„A číst a psát umí?“ ptá se rabín. „No, to on neumí.“ „Umgotteswillen, Weinisch, jak můžou chtít, aby dělal šamese v Mukačevě, když je negramotnej?“ Ale aby neřekli, dá Morickovi deset korun, ať za ně nakoupí tabák a viržinka a ty pak prodá. Když už je takovej trotl, třeba se aspoň uchytí v kšeftu. Moricek poslechne a ze zisku nakoupí zase tabák a cigára a tak dokola, až si vydělá na cestu do Ameriky.
V New Yorku začne s pár dolary – nakoupí tabák a cigára, prodá je, zase nakoupí a tak pořád dokola. Obchodům se daří – až jednoho dne se po letech na valné hromadě největšího amerického tabákového koncernu koná slavnostní jmenování nového předsedy správní rady, Morice Weinische. Jsou proneseny slavnostní přípitky, je tam spousta novinářů – zbývá jen podepsat jmenovací listiny. Moric pokyne na svého tajemníka, ale přítomný notář namítne, že převzetí jmenovací listiny nemůže podepsat tajemník, to musí být vlastnoručně. Moric Weinisch zčervená a se studem se přizná, že neumí psát.
V sále nastane šum, až nejvýznamnější akcionář, bankéř Rothschild, situaci rozčísne slovy: „Ale to je přece naprosto úžasné! I tak to zde ctihodný pan Weinisch dokázal díky své fenomenalitě dotáhnout až na největšího obchodníka v tabáku v celé Americe! Vůbec si neumím představit, kde by asi teď byl, kdyby ještě navíc uměl číst a psát!!!“ Moric Weinisch se jen pousmál a povídá: „Tak to náhodou můžu říct naprosto přesně. Bych byl šamesem v Mukačevě...“
Jinými slovy, úspěch generace našich dětí stojí na jiných základech, než z jakých jsme vyrůstali my, a také je jinak definován. Rodiče jsou většinou ti poslední, kdo vědí, co je pro jejich děti skutečně dobré. Jenom si to nevývratně myslí, stále poměřujíce vzdělání Homérovou Odysseou v originále. Ale když jim zamrzne počítač, musí o pomoc požádat negramotného vnoučka, který, pakliže umí číst, tak jenom ikony na ploše nebo výpisy z účtu.
Pokud jde o mne, taky už pracky z klávesnice skoro nesundám, i když podepsat se ještě umím zdegenerovaným spojovaným písmem podle předloh Václava Pence (nikoli Comenia Script, co teď umožňují ve školách), protože jako někdejší děkan lékařské fakulty a nyní ředitel ústavu to dennodenně stokrát trénuji. Naštěstí už po mně často chtějí podpis elektronický, takže brzy dopadnu jako vaše děti. A bude to dobře, aspoň už na stará kolena nesvedu podepsat něco, čeho bych později litoval.
