Znáte ten pocit. Sledujete zprávy a nevěříte svým očím nebo uším, co přináší nová doba a co by se asi dělo, kdybychom v některých kauzách zaměnili hlavní hrdiny, kulisy nebo je vrátili o pár let v čase.
Třeba: Představte si, že by nějaká avantgardní divadelní bojůvka sehrála představení zhruba následujícího obsahu: Prorok Mohamed znásilňuje nezletilé křesťanské panny, křičí u toho Alláhu akbar!, na plátně za herci vybuchují evropské křesťanské památky, včetně katedrály svatého Víta, a ve finále si angažovaná herečka vysouká z přirození vlajku Evropské unie. Co by se nestalo: Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová by jistě nepodala trestní oznámení na pachatele, kteří by představení přerušili, protože by byla mezi nimi, ale na autora hry, režiséra i herce, protože by se podle ní všichni jako jeden dopustili hanobení státních symbolů, šíření nenávisti vůči jinověrcům a nechutné obscénnosti, jež nemá se svobodou slova a projevu nic společného. Z téhož důvodu by samozřejmě nikdy nemohla označit vlajku Evropské unie za divadelní rekvizitu.
Nebo: Představte si, že premiér v demisi (třeba Václav Klaus) osmým měsícem (ne)sestavuje vládu, provádí policejní čistky, aby odstavil policejní týmy, které až dosud vyšetřovaly jeho do nebe volající dotační podvody, odvolává ředitele státních podniků, s nimiž jeho holding čile obchoduje (třeba Státní lesy), utrácí veřejné peníze na lživé kampaně své vlády, dohaduje programové průsečíky s komunistickou stranou a proti svým politickým protivníkům pravidelně spouští kampaně v médiích, která si před pár lety pořídil za peníze nejasného původu?
Nebo: Kdyby si jakýkoliv polistopadový český ministr obrany přivedl na oslavy konce války svého psa, vysadil jej na pomník, vyfotil ho na památku a pro potěchu facebookových přátel tuto fotku publikoval?
Nebo: Kdyby nějaká mladá odnož strany Svobodných nebo občanských demokratů protiprávně zabrala neobydlený dům v centru Prahy, zřídila by v něm knihovnu plnou spisů Friedmana, von Hayeka, Smithe a dalších konzervativních model, pořádala by týdenní heterosexuální festivaly, nad nimiž by převzal záštitu Magistrát hlavního města Prahy, a to včetně mnohamiliónové dotace? A ve finále by se – ač konfrontována policií a platnými zákony – odmítla tato mladá pravicová bojůvka vystěhovat z násilně zabraného domu?
Nebo: Kdyby se kterýkoliv dosavadní prezident této země, vyjma toho současného, zavázal cizí mocnosti učinit Česko jejím ekonomickým vazalem a šéfa tamní firmy, která si napůjčuje v našich bankách miliardy a rozfofruje je bůhvíkam, učinil oficiálním poradcem na Hradě? A zároveň slibovat národu pohádkové obchody, pracovní místa a megalomanské projekty? A když se ukáže, že šlo o jednu velkou politicko-hospodářskou slibotechnu větší, než je sama Čínská zeď, tvářit se, jako že nic a že se pojede dále močálem černým kolem bílých skal?
Záměrně příliš nerozvádím, co by se skutečně stalo, kdyby k výše zmíněným (ne)událostem došlo. Skoro se totiž bojím je domyslet do konce.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
