Obývají ulice a slumy. Žijí, pracují a spí na městských smetištích. Čichají lepidlo a nechodí do školy. Tvoří organizované gangy, aby přežily. Takové dětství mají desítky tisíc nairobských dětí ulice, tzv. street kids.
Keňská metropole Nairobi patří mezi nejmodernější africká města. Centrum zdobí rozlehlé úpravné parky a blyštivé kancelářské budovy, bohaté rezidenční čtvrti překypují zelení, ve městě je několik golfových klubů a obrovských zábavních center s megamarkety a multikiny.
Ovšem pro kontrasty se v Africe nemusí chodit daleko. Nairobský slum Kibera v jižní části města se řadí k největším na světě a v současnosti jej obývá kolem milionu lidí. Kousek odsud leží nezdravě šedivá a prašná zóna zvaná Industrial Area, kde hledá práci spousta venkovanů přibyvších do města za lepšími vyhlídkami. V dalším slumu Mathare na opačném konci Nairobi jdou počty obyvatel chatrčí z vlnitého plechu do statisíců. V Nairobi je i mnoho menších chudinských čtvrtí, žijících strategicky v symbióze například s obrovskými městskými smetišti.
Kde se berou street kids?
Právě slumy jsou nejjistějším a neochvějně činným zdrojem bezprizorních dětí ulice. Ty pobíhají po centru Nairobi mezi upravenými lidmi v oblecích a kostýmcích, žebrají, kradou, povalují se na křižovatkách, v podchodech a zákoutích, hledají obživu na smetištích. Odhady počtu street kids žijících v Nairobi se značně rozcházejí – podle posledních odhadů pracovníků humanitárních organizací by jich mohlo být kolem padesáti tisíc, a toto číslo stále roste.
Obrovské množství dětí bez domova a zázemí souvisí s prudkými změnami v tradičním africkém modelu soudržnosti rodiny a kmene. Dříve, a hlavně ve venkovských oblastech to bylo pevným pravidlem, se o osiřelé dítě postarali příbuzní nebo ostatní příslušníci kmene a jen málokdy skončilo ponecháno napospas osudu. Dnes doufá mnoho chudých venkovských zemědělců v lepší živobytí ve městech. Stěhují se a opouštějí své vesnice, takže se rodina rozpadá a tříští. Jednotlivci nebo celé početné rodiny nakonec mizí v křivolakých uličkách slumů s velmi mizivými vyhlídkami do budoucna. A ve městě se na rodinnou nebo kmenovou soudržnost nehraje, tady každý kope výhradně sám za sebe.
Rodiče nejsou schopni postarat se o neúměrný počet svých dětí, a tak není vůbec výjimečné, že některé z potomků zkrátka vyhodí z domova na ulici nebo je místo do školy pošlou vydělávat peníze. Počítá se s tím, že si dítě přes den sežene něco k jídlu a večer přinese nějaké přilepšení do domácí kasy. Ale zkrátka, ať se protluče, jak dovede. Děti také utíkají od rodičů samy, protože ulice jim nabízí volnost, povyražení a peníze, které doma nejsou.
K celkové rodinné idylce lidí v bezvýchodné situaci se přidává alkoholismus, a to nejen u mužů, ale i u žen. Užívání laciných a dostupných drog, jako čichání výparů z lepidla, kouření marihuany nebo žvýkání betele (v Keni se mu říká miraa), patří k obvyklým metodám, jak si udělat život o něco přijatelnějším.
Navíc ve slumech není dost místa pro soukromí nebo tajemství. Všichni všechno vidí a vědí. Sousedi žijí za kusem vlnitého plechu, rodiče spí v témže kamrlíku s dětmi a dopřávají jim už odmalička zkušenosti, na které by měly mít dost času přinejmenším do puberty. Kvůli této příkladnosti se už z třináctiletých děvčat běžně stávají prostitutky.
Muži často a bez skrupulí od rodin odcházejí a nechávají za sebou opuštěné matky s dětmi na krku. V jiném případě se spouštějí právě s prodejnými děvčaty, čímž nakazí virem HIV nejprve sebe, pak své manželky, které samozřejmě následně rodí nakažené potomky. Tohle všechno dohromady tvoří hrozivě účinný koktejl souvislostí, jehož produktem jsou desetitisíce dětí ulice.
Jak se tahá z bláta ven
Bensonovi je šestadvacet a pracuje jako street worker v nairobských ulicích. Charismatický drobný chlapík, který zrovna dokončuje první stupeň vysokoškolského vzdělání, skončil na ulici, když mu bylo devět. V šestnácti mu nabídly pomocnou ruku sestry z jedné katolické humanitární organizace, a tak začal bydlet v útulku pro pouliční děti a chodit do školy. Dnes by na něm těch sedm let nikdo nepoznal. Jedinou viditelnou památkou na nepěknou minulost je obrovská jizva na temeni hlavy. „Když jsem byl malý, strýc mě chtěl zabít kladivem,“ vysvětluje jakoby mimochodem.
Benson nepije, nekouří, neužívá žádné drogy. „To, co jsem zkonzumoval na ulici, by stačilo pro několik životů,“ říká. Přitom se zhluboka napije ze sklenice plné mléka. „Tohle mi kdysi chybělo a teď to musím dohánět.“ Pusu má od ucha k uchu a nad rtem bílý knírek.
Dneska má Benson ženu, první dítě a konečně nebydlí ve slumu. Kromě působení přímo v terénu také koordinuje záchranné centrum pro chlapce z ulice. To provozuje v ospalé vesnici východně od Nairobi, dost daleko od nástrah a lákadel velkoměsta, slovenská Trnavská univerzita. V prostém stavení z vlnitého plechu s betonovými základy žije celkem devatenáct chlapců od šesti do třinácti let. Někteří jsou sirotci, o některé se rodiče odmítli starat, někteří utekli sami. Všichni z nich mají za sebou kus malebného dětství provoněného pachem fetovaného lepidla a smetiště, na kterém pracovali a žili. Všichni byli členy dětských gangů s vlastními, často velmi krutými pravidly.
Přestože za projektem stojí Slováci, bez místního člověka, jako je Benson, by to nešlo. Bílý muž totiž nemůže jen tak hurónsky vběhnout do slumu a začít nabízet lásku, spásu a záchranu. Děti ulice nemají důvěru k někomu, koho neznají, a běloch pro ně automaticky představuje spíš sponzora než spasitele. Bez průvodce znalého terénu navíc může dopadnout každý přespolní ve slumu velmi špatně, možná zbitý, pravděpodobně očesaný o všechno včetně bot a oblečení. Zádrhel při tahání dětí z bahna je i v tom, že se mnohým z nich v tom bahně líbí. Vyhovuje jim volnost, drogy, život bez příkazů a zákazů, vydělané nebo ukradené peníze. Na ulici mají všechny kamarády, je to jejich prostředí, ve kterém jsou doma.
Dostat dítě z ulice je proto dlouhodobý proces. „Někdy to trvá i měsíc, než ti vůbec řeknou, jak se jmenují nebo kde bydlí jejich rodiče,“ popisuje Benson krajní dětskou opatrnost a podezřívavost. Jeho velkou výhodou je to, že sám na ulici prožil sedm let a ví, o čem mluví, takže si nakonec dokáže získat respekt i důvěru. Navíc je pro pouliční děti zářným příkladem, že se z bludného kruhu dá vystoupit a začít normální život.
Nejtěžší jsou pro nováčka v záchranném centru první tři týdny. Musí se přizpůsobit režimu, začít chodit do školy, učit se, pomáhat s prací v komunitě, zapomenout na drogy, přijmout zodpovědnost. Mnozí nevydrží a utečou. Za pár dní je pak Benson potkává znovu na ulici s lahvičkou lepidla u nosu. „Ti, kteří se chtějí zachránit, se musí úplně reformovat. Na začátku se odmítají umývat, nechtějí nosit čisté věci. Měli jsme tu i chlapce, který se předtím, než přišel, nemyl tři měsíce. Děti jsou často otupělé, nevnímají, neposlouchají, všechno se jim musí říkat několikrát. Nevydrží sedět ve školní lavici, okrádají spolužáky, protože takové jsou jejich naučené vzorce a instinkty.“
V Keni moc nefunguje státní systém, který by účinně suploval funkci rodiny a o sirotky a děti ulice koncepčně pečoval. V Nairobi je pouze jediný státní sirotčinec, zbytek provozují různé charitativní a humanitární organizace. Navíc poměry ve státním záchytném centru nejsou kdovíjak vznešené, i když dnes už je situace lepší, než bývala třeba před patnácti lety. Ve státním sirotčinci na chvíli skončil i Benson. Místo bylo tehdy plné agresivních štěnic, které se na dětech nenasytně pásly. Ovšem děti měly ke škodolibé radosti pracovníků centra zakázáno štěnice zabíjet. „Jestli zabiješ tu štěnici, budeme to brát, jako bys zabil policistu,“ hrozili jim. Nikdo se tam nechtěl podruhé vrátit.
Smetiště – zdroj obživy
Naše první kroky v terénu míří tam, kde mohou street kids s jistotou vydělat peníze. Na městské smetiště. Největší skládka ve východní Africe, Boma, bují a dýmá na okraji Nairobi a sousedí s menším šedesátitisícovým slumem Korogocho. Nedozírná plocha odpadků a špíny, kterou nepřetržitě vyvrhává čtyřmilionová metropole, žije už zdálky svým vlastním životem.
V Bensonově doprovodu procházíme prašnými uličkami slumu. Jak se blížíme ke skládce, lze jasně rozeznat obrovské žluté náklaďáky. Jeden za druhým supí náročným terénem, najíždějí mezi haldy a sypou ze sebe další příděly odpadků. Na nový materiál se okamžitě vrhají malé černé postavičky. Těch se po hromadách pohybují stovky. Děti tvoří organizované skupiny, které na smetišti společně pracují a snaží se přežít. Přes den sbírají a třídí odpadky, večer je prodají překupníkovi a utržené peníze rovnou utratí za jídlo a drogy. Jídlo se kupuje dohromady, drogy si zařizuje každý zvlášť. Noc přečkají v přístřešcích zbudovaných přímo na smetišti.
Smetiště funguje jako stát ve státě, žije naprosto svým životem s vlastními pravidly. „Je tu pevně stanovená hierarchie,“ popisuje mi Benson zákony městské skládky. „Na vrcholu je majitel pozemků, ředitel smetiště, ten je tu něco jako prezident. Má všechno pod kontrolou. Vykupuje od street boys roztříděný odpad, který dál prodává, a vede taky evidenci dětí pracujících na skládce. Každý kluk má něco jako místní identifikační kartu, což je jedna z těch dobrých věcí, které tady boss dělá.“ Rozhodovací pravomoci ředitele smetiště jsou značné a ne vždy bohulibé. Do školy například pouští jenom malé kluky, kteří nezastanou tolik práce. Ti starší musí zůstat na skládce a třídit odpadky. Bez výčitek pak večer svým chlapcům za vydělané peníze dopřeje trochu povyražení a přimhouří oko nad lahvičkou lepidla, jointem nebo flaškou pekelné pálenky changa‘a, vyráběné ze zbytků cukrové třtiny.
Ředitel smetiště sedí rozvalený pod plachtou nabízející v poledním slunci jediný kousek stínu na celé rozpálené páchnoucí pláni. Když se přibližujeme, jde nám pomalu vstříc. Je to mohutný muž s pupkem, jaký se tu jen tak nevidí, a se zlatými hodinkami na zápěstí. Jeho pohled je netečný a nedůvěřivý – nemá rád cizáky, šťouraly ani lidi s fotoaparáty. Jedině díky přítomnosti domácího street workera nás tu toleruje. Benson později vysvětluje, že se obává vládních špionů, kteří by chtěli dokumentovat poměry na smetišti. Mohl by z toho mít nepěkné oplétačky s policií. Po desetiminutové diskusi ve svahilštině velkorysým mávnutím rukou dává povolení fotit a volně se pohybovat po okolí.
Přímo na kupách odpadků stojí přístřešky dětí, postavené z různého smetištního harampádí. Jsou prázdné, všechny party jsou daleko za smrdutými dunami na druhé straně skládky, kam přijíždí čerstvý náklad. Benson má s sebou jednoho ze svých svěřenců, desetiletého Dericka. Ten prolézá opuštěné příbytky a pohybuje se tu jako doma. Stejně sebejistě a rychle šplhá i po haldách odpadků. Přece jenom, tohle místo jej odkojilo. Zatímco street worker obchází terén a domlouvá s otylým bossem možnosti další budoucí spolupráce, odskakuje Derick do přilehlého slumu za rodiči pro nějaké oficiální dokumenty. Ve své nové školní uniformě si vykračuje pyšně jako páv.
Jak to chodí na ulici
Na smetišti to balíme. Nasedáme do terénního auta s nápisem „Slovak Mision – hope for sick and poor“ a odjíždíme o kus dál do sousedství, do hloubi sídliště několikapatrových neladných budov z šedých cihel. Na břehu špinavé stoky, u paty vysoké zdi jakési fabriky, má základnu jeden z pouličních gangů, na které Benson výchovně působí. Na místě pokuřuje marihuanu neboli bhang sotva dospělý kluk v černé čapce, šéf gangu. Jinak je tu liduprázdno. Stačí ale třikrát písknout a najednou se ze všech stran začínají trousit umolousané postavy. Do minuty je jich kolem nás nejméně třicet, celá velká parta od sotva desetiletých až po ty, kterým může být i přes dvacet.
Benson staré známé poctivě zdraví. Lidé z určitých částí města se navzájem odlišují i podle pozdravů. Tady se napřed ťuká pěstí o pěst, pak se podají ruce a provede se složité zdravení čítající několik sofistikovaných pohybů. Používají i vlastní slang, takže okamžitě rozpoznají každého, kdo tu nemá co dělat.
Organizace dětských gangů je velmi propracovaná. Sami jsme svědky, jak rychle se dokážou na smluvený signál shromáždit. Každý gang má svého pokladníka, který vybírá od členů získané peníze a drží společnou kasu. Denní limit, který musí člen v gangu splnit, je kolem 200 keňských šilinků (asi 50 Kč). Vydělává se různě. Nejmladší děti žebrají, ty větší chodí na smetiště nebo se věnují drobné zlodějně, přestože jim hrozí riziko okamžitého lynčování davem. Ti, kteří jsou už blízko dospělosti, mají často prsty ve větších krádežích nebo loupežných přepadeních. Jsou také zběhlí v umění simulovat slepce nebo mrzáky a hrát na city spoluobčanů. Zvláštní postavení mají dívky. Samy by na ulici nepřežily, takže to tady funguje jako ve středověku. Gang je vezme pod svá ochranná křídla a ony platí chlapcům za ochranu nejjednodušší možnou protislužbou, sexem.
Vstup do gangu je podmíněn tím, že se za nového příchozího zaručí některý stávající člen. Nováček pak musí zaplatit vstupní poplatek, který dělá 200 až 500 šilinků, a hlavně se osvědčit v akci. Běda těm, kteří ostatní členy gangu nějak ošidí či podfouknou. Většinou končí s těžkými zraněními, někdy až tak brutálními, jako je useknutí části ruky mačetou. I kvůli obrovské soudržnosti a sounáležitosti s partou a obavám před postihem je těžké dostat děti z ulice pryč. Jen někteří šéfové gangů jsou osvícení a chápou význam školní docházky.
Parta výrostků v různém stavu omámení a hygienické zanedbanosti se kolem nás tlačí, což není úplně příjemný pocit. Pokřikují hrubými hlasy, strkají do sebe, jejich oči mají většinou prázdný a tupý výraz. Někteří vypadají bez nadsázky jako z poctivě pojatého zombie filmu. Nepřítomný pohled, vratký krok, otrhané hadry černé špínou, hrubý pytel s veškerým majetkem přehozený přes rameno. To už jsou konečná stadia závislosti na lepidle. Plastovou lahvičku mají stále u nosu. Výpary z lepidla zastírají jejich mysl do apatického otupění vedoucího k debilitě a následné smrti. Málokdy uvidíte čichače lepidla v pokročilejším věku, výpary dělají svou práci poctivě a rychle. Za pár let vyvrtají do mozku díry jako od nebozezu, takže čichač končí coby tupá a nemohoucí hromada masa.
S lepidlem se v nairobských ulicích začíná brzy. Nejsou výjimkou ani ne desetileté ušmudlané postavičky, které drží lahvičku mezi rty a nosem nasávají výpary. Lepidlo je levnější než cigarety, levnější než bhang, levnější než jídlo. Pro děti ulice je mnohdy přednější se zfetovat než najíst.
Smutné vyhlídky
Starší teenageři blížící se dospělosti jsou už mimo Bensonovu působnost. Benson se zaměřuje na menší caparty, kteří se s námi zdraví stejně drsně jako jejich starší vzory. Zvlášť bílý mzungu, který zavítal do jejich teritoria, budí náležité pozdvižení. Benson využívá situace, vyskakuje na vyvýšený kus betonu a rozehrává řeč o bezvýchodném pouličním živoření a šanci svůj život změnit. Žádné přemlouvání, jasné argumenty. Zůstaneš na ulici a skončíš. Půjdeš do školy a možná z tebe něco bude.
Jeho záchytné centrum má v současnosti nové kapacity pro dalších dvacet chlapců, takže se poohlíží po vhodných adeptech. Ti mladší valí oči a pozorně poslouchají. Pro ty starší je to jen chvilka nečekaného zpestření pouliční nudy. Stojí, bezmyšlenkovitě civí a pokuřují trávu. Benson během emotivní řeči ukazuje prstem na jednoho z nich. Je to jeho bývalý svěřenec, který ovšem utekl a vrátil se zpátky na ulici. Kluk nezúčastněně kouká, obličej schovaný za plastovou lahvičku s drogou. Špatný příklad.
Benson si na konci píše jména perspektivních kandidátů. Někteří malí kluci se derou k papíru, jiní na jeho přítomnost okamžitě zapomínají a spouštějí raději hromadnou rvačku. Za čtrnáct dní tady bude napravený street boy Benson znovu. Kdo má zájem popadnout nabízenou pomocnou ruku, může přijít. Ovšem těžko říct, kolik z těchto dětí o pomoc stojí. A kolik z nich si radši vybere život zakončený kriminálem nebo smrtí v příkopu plném splašek.
