Čtrnáctý červenec roku 1919 byl Francouzi ve své době nazván „největším dnem francouzské historie“. Tradiční výročí pádu Bastily se půl roku po konci první světové války proměnilo ve výjimečnou oslavu radosti z vítězství nad po staletí nenáviděnými Němci ale i radosti ze života a víry v lepší budoucnost. Fotografie Američana Lewise Hinea zachytily Francii o rok dříve – zmučenou, poníženou, na pokraji sil. Výborná kvalita snímků i talent fotografa dávají divákovi pocit, že může jejich prostřednictvím cestovat v čase.
Hineovy fotografie vznikly na objednávku amerického Červeného kříže. Naléhavost francouzského soužení měla za oceánem podnítit novou vlnu příspěvků na působení organizace v Evropě. Hine proto často portrétoval uprchlické děti a k fotografiím připojoval jejich příběhy.
Kromě dětí z uprchlických center jsou na fotografiích zachyceny americké jednotky mašírující v létě 1918 pařížskými bulváry, zranění vojáci v polních nemocnicích, manželé z Lens žijící ve sklepě, který zbyl z jejich domu, měsíční krajina bitevních polí nebo černoši bojující v řadách americké armády.
Sláva 14. července 1919 však představovala pouhé divadlo. Faktem bylo, že ve válce zahynulo 1,4 milionu lidí, tedy asi 10 % aktivního obyvatelstva. Domů se vrátilo na 750 tisíc invalidů. Země přišla o pětinu své průmyslové kapacity.
V odpověď na zhoršující se ekonomickou kondici vlády reagovaly emisí peněz a obřími domácími i zahraničními půjčkami. S následky hrozivé války se tak Francie v krátkých dvaceti mírových letech jednoznačně vyrovnat nestačila.
Na Francii po skončení 1. světové války se podívejte do galerie:
