Pokud by se měl příběh filmu Tiché místo (A Quiet Place) shrnout do jediné věty, bylo by to prosté; ta věta by zněla: „Držte, sakra, huby.“
Protože o nic jiného v tomhle velmi úspěšném (prozatímní tržby 240 milionů dolarů oproti cca 20 milionům dolarů budgetu), kritikou i diváky nadšeně přijímaném filmu nejde: Skupinka lidí přežívá na místě, které je ohrožováno monstry, reagujícími na zvuk; dokud člověk zůstává potichu, nic mu nehrozí; ovšem sebemenší zvuk z něj udělá sekanou.
Což je dokonalý hororový koncept. Tiché místo se navíc neomezuje na klasickou hororovou situaci hrdinů uvízlých v mysteriózním koutku neznámého lesa (zatímco všude kolem nich je normální svět, viz nedávný netflixovský The Ritual), ale rozšiřuje ústřední situaci do globálního měřítka; obdobně jako v Úsvitu mrtvých Zacka Snydera z roku 2004, který byl v podstatě hororovou apokalypsou, dává i Tiché místo od prvních vteřin najevo, že není kam utéct – a stává se tak zástupcem žánru, který je v kinech raritou: totiž postapokalyptického hororu, jehož nejmasověji oblíbenými příklady jsou hra pro konzoli Playstation Last of Us či komiks a seriál Živí mrtví (ovšem nezapomínejme ani na českého zástupce v podobě Cesty krve spisovatele Jiřího Kulhánka).
Ze zmíněných herních, komiksových a televizních hitů jako by si Tiché místo bralo i audiovizuální inspiraci: stejně jako ve zmíněných dílech sledujeme i tady skupinu postmoderních zálesáků z donucení, kteří ke svému přežití využívají mix někdejšího trampingu, metod přežití v divočině podle příručky SAS a rezavějícího harampádí z trosek amerických obchodních domů zašlapaných do bláta. Tiché místo tak nabízí robustní kombinaci silného konceptu a atmosférického settingu, z níž na člověka dýchá atmosféra mocná jako pach záhrobí z čerstvě vybagrované rakve.
V porovnání s tím, jak pečlivě je vypiplána konceptuální stránka filmu, bohužel působí jeho stěžejní příběh jako něco, co vzniklo až úplně nakonec. Rodinka hrdinů je na „tichém místě“, ano, ohrožují jí bystrosluchá monstra, ano, takže musí být potichu, ano... ale to je také asi tak všechno. O co je koncept filmu silnější, o to výrazněji vychází s ubíhajícími minutami na povrch, že veškerý příběh, akce i motivace hrdinů jsou pouze jeho poslušnými otroky. Vše se ve filmu podvoluje diktátu konceptu s čím dál větším humpoláctvím: scénář hází hrdinům pod nohy klacky nařezané z čiré účelovosti, hrdinové samotní se ve světle situace chovají jako větší a větší kreténi (kteří jsou nejzajímavější do chvíle, kdy mají poprvé možnost si promluvit a z jejich úst začnou padat spíš stránky čtenáře, než slova věrohodných postav) a celé to vrcholí pointou, která by jen trošičku příčetného obránce lidstva před monstry s citlivým sluchem napadla asi jako absolutně první řešení.
Tiché místo tak zůstává stylisticky fenomenálním, příběhově nicméně pokulhávajícím rozkreslením prostého, ale o to silnějšího hororového konceptu. Má výtečné produkční hodnoty, strašidelná monstra a pár okulibých hrdinů představovaných (i skutečným manželským párem) Emily Bluntovou a režisérem filmu Johnem Krasinskim. Bylo by nesmírně zajímavé sledovat nějakou jeho verzi, která by nebyla cílena na tak masové publikum, hodila za hlavu nucený příběh i nevýraznou doprovodnou hudbu a soustředila se jen a pouze na ždímání konceptu až do mrtě – osobně by mě vážně zajímalo, jak by tenhle film vypadal skutečně tak tichý, jak tichý by měl život v ohrožení pro hlavní hrdiny být, a více než na rodinné drama se soustředil na jejich mechanismy přežití; Tiché místo by se pak mohlo víc blížit něčemu na způsob původního příběhu Já, legenda Richarda Mathesona (nezaměňovat, prosím, s bizarním filmovým převyprávěním s Willem Smithem v hlavní roli) a více by obstálo nejen v konkurenci hororového žánru, ale filmového vyprávění obecně.
Hodnocení: 3 a půl strašidelných zvuků z 5
Premiéra: 3. 5. 2018 CinemArt
