Video placeholde
Při stavbě The Shanghai World Financial Center, ve výšce 474 metrů (2008)
Hotel Nikko, AAI, Šu-ćou. Zastavěná plocha  173 000 m2 (vystavěno mezi lety 2010–2015)
Detail fasády: CSSIP, AAI, Šu-ćou (2016)
Na hradě Frýdštejně (1985)
4
Fotogalerie

Jsem pro větší zahušťování měst, říká česká architektka mrakodrapů Eva Le Peutrec

Eva Le Peutrec (38) vyrůstala v Nové Pace, studovala architekturu v Liberci, pár měsíců žila v Londýně. První ostruhy získávala v kanceláři Cee Architects v San Francisku, kam odjela ve svých dvaadvaceti letech. V roce 2005 přijela do Šanghaje, v devětadvaceti vyprojektovala první mrakodrap. Je hlavní designérkou téměř třicítky výškových budov, podílí se na plánu vzniku nového hlavního města ostrovního státu Maledivy. Posledních sedm let žije v Tichomoří na Nové Kaledonii.

Rozhovor jsme si domlouvali průběžně asi tři čtvrtě roku – Evě Le Peutrec se narodila dcera a prostě nebyl čas letět do Evropy. V Praze jsme ji s naší fotografkou Thao „unesli“ na ostrov Štvanice do skateboardového klubu sousedícího s rekonstruovaným Negrelliho viaduktem. „Netušila jsem, co tady máte za místa,“ utrousila překvapeně architektka, podle jejíchž návrhů vzniká super high rise (specifický termín pro výškové budovy přesahující 300 metrů) v Chang-čou, mrakodrapy v Šanghaji, Šu-čou a Šen-čenu a která vyhrála soutěž na urbanistické řešení dnes už rozestavěného miliónového města Jü-chang, jež se má stát čínským Silicon Valley. Mrakodrapy ji prý napadlo navrhovat, když jako malá viděla film Skleněné peklo! Nejvyšší budova, kterou zatím vyprojektovala, Agricultural Trade Center, měří 348 metrů.

V Česku vás většina vnímá jako „naši“ architektku v Číně, vy ale žijete v Tichomoří…

Někdy v roce 2011, po šesti letech v Číně, jsme s manželem cítili, že pokud nezměníme rytmus života, skončíme rozvedení nebo vyhořelí. Tehdy jsem se rozhodla totálně změnit životní styl a odstěhovat se do Nové Kaledonie, což je kousek Francie vlastně ne až tak daleko od Austrálie. Je to sympatické místo, i když turisticky ne tak známé jako třeba blízké Tahiti. Létají tam hlavně Japonci – kdysi totiž Kacura Morimurová, známá japonská spisovatelka, napsala o Nové Kaledonii, že je ostrovem, který se nejvíce blíží ráji.

Jaké to pro vás je, vracet se z tichomořského ráje do Číny?

To je druhý extrém! Čína nabízí úplně jinou dynamiku než ten pacifický ráj. Jsem ráda, že můžu zažívat obě polohy… Nemluvím o Pekingu, ale o Šanghaji, tam máte pocit, že žijete tím nejkoncentrovanějším kapitalismem na světě. V Šanghaji se všechno točí kolem peněz. Jsou tam doslova statisíce dolarových milionářů. Vlastní poslední modely luxusních aut, drahé oblečení, létají nakupovat do Paříže nebo Milána. Ale taky tam žijí milióny dělníků, kteří pracují za minimální mzdu. Pětadvacetimiliónová Šanghaj dnes vypadá úplně jinak než před třinácti lety, kdy jsem tam po­prvé přijela. Když se tam po několika měsících vrátíte, může se vám klidně stát, že vůbec nevíte, kde jste. Nezanikají tam jen celé bloky budov, ale někdy i celé čtvrtě. Čína dnes mnoha lidem přijde jako výlet do budoucnosti. Běžně tam jezdí rychlovlaky rychlostí kolem čtyř set kilometrů v hodině. Téměř se nepoužívají papírové peníze či karty, platí se iPhony. Klasické obchody zanikají, všechno objednáváte po internetu, což pochopily už i mezinárodní řetězce typu Carrefour – všechno vám dovezou domů, všichni jsou neustále „con­nected“. Jdete s někým na večeři a on je pořád na mobilu, takže fyzicky před vámi sedí, ale mentálně s vámi není.

Přesuňme se na chvíli do Evropy. Sedíme teď spolu na Štvanici, s výhledem na velkou část města. Co podle vás Praze chybí?

Nejsem zastáncem neustálého rozšiřování měst do okolních polí a zabírání orné půdy. Jsem pro zahušťování. Myslím, že je ekonomičtější, ekologičtější a uživatelsky zdravější. Tedy, nestavět dvě patra, ale šest. Když máte větší zahuštění obyvatel na metr čtvereční, máte lepší dopravní dostupnost, když stavíte metro nebo infrastrukturu, vyjde vás to na člověka mnohem levněji. I proto miluju Hongkong; tam žije víc než 6800 obyvatel na kilometr čtvereční a všude chodíte pěšky, všechno je dostupné v perimetru deseti minut. Velmi příjemné pro žití!

Je teď nějaký projekt, na který se vyloženě těšíte?

Není to úplně projekt, ale minulý měsíc jsem dostala nabídku k rozhovoru od newyorské žurnalistky z Arch Daily, což je nejlepší architektonický server, který každý den sledují architekti z celého světa, od Brazílie po Čínu. Na to se těším, a moc! Také mě oslovil jeden investor, abych se jako jedna z architektek podílela na přípravě plánů na vybudování nového hlavního města na Maledivách. Tím, jak stoupá mořská hladina, se jejich současná metropole Malé potápí a je téměř jisté, že během následujících let skončí pod vodní hladinou, takže bude nutné vybudovat zcela nový ostrov.

Na co všechno musí architekt myslet, když se pouští do podobného projektu?

Na všechno! Musí si uvědomit, že mění životy desítek tisíc lidi, že je na něm, aby předcházel všem možným problémům. Mám pocit, že architektura má vliv na život každého z nás mnohem více, než si jsme schopni uvědomit. Pokud žijeme v hezkém bytě, pracujeme v příjemné kanceláři, jsme mnohem šťastnější a zdravější.

Celý rozhovor s Evou Le Peutrec si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 26. dubna.

Reflex 17/2018Reflex 17/2018|Archív