Britský týdeník The Economist přinesl minulý týden zprávu o růstu popularity teorie, která hovoří o britské královně Alžbětě II. jako o potomkovi posledního proroka islámu Mohameda. Reakce arabského světa se v souvislosti s pochybnou teorií liší. Někteří se obávají tajných plánů na obnovu Britského impéria, k němuž ostrovní království využije muslimy. Druzí doufají, že na svou stranu získají královnina syna, budoucího krále Charlese.
Arabskými zeměmi se šíří zvěsti o příbuzenství britské královské rodiny s prorokem Mohamedem, který žil v 6. století na území dnešní Saudské Arábie. Pokud by bylo spojení prokazatelné, byla by královna nejen příbuznou se všemi evropskými královskými rody, ale také například s králi Maroka a Jordánska nebo Ájatolláhem Chameneím.
Teorii, která není zcela nová, připomenuly v březnu marocké noviny Al-Ousboue. Genealogickou linii královny sledovaly do 14. století k hraběti z Cambridge a dále pak do středověkého Španělska a odtud až k Mohamedově dceři Fatimě. V centru pozornosti pak stojí muslimská princezna Zaida, která měla v 11. století utéct před berberským útokem na rodnou Sevillu a najít útočiště u aragonského dvora krále Alfonsa VI. Jméno si poté měla změnit ze Ziady na Isabelu, přijmout křesťanství a porodit králi syna Sancha.
Jedna ze Sanchových pravnuček si poté měla o tři století později vzít v Anglii za manžela již zmiňovaného hraběte z Cambridge. Od tohoto bodu již o příbuzenství s dnešními Windsory nemůže být sporu. Původ Zaidy je však nejistý a je vysoce nepravděpodobné, že by se jej v budoucnosti podařilo s jistotou potvrdit. Někteří Arabové doufají, že obnovení zájmu o královnino napojení na proroka Mohameda by mohlo přispět k utužení dobrých vztahů mezi Brity a muslimy. Jiní, méně realisticky uvažující muslimové naopak předjímají tajný plán na obnovu Britského impéria ve spolupráci s šíity.
Následník britského trůnu princ Charles se v minulosti nechal slyšet, že chce změnit korunovační formulaci a přísahat, že bude „obhájcem víry“, nikoliv „obhájcem křesťanské víry“. Spíše než náklonosti k islámu lze ale princovu iniciativu přikládat spíše jeho konciliantnímu přístupu k problematickým otázkám obecně.
