Etnická skupina Tungů žije v osmi vesnicích v oblasti Čcheng-jang v prefektuře San-ťiang v provincii Kuang-si. Jejich zvláštní vesnice s „mosty větru a deště“ a „bubnovými věžemi“ jsou ještě zajímavější, když se v nich konají slavnosti nebo hudební festivaly. Jen sem nejezděte v době čínských státních svátků – to je tu doslova hlava na hlavě.
Máme za sebou vyčerpávající přesun přeplněným autobusem, několik přestupů a bezpočet pokusů sehnat ubytování. Kvůli státním svátkům není v celém Čcheng-jangu jediný pokoj. Nakonec nás ubytuje obětavý podnikatel, který vystrčí z postele vlastní dceru a pronajme její pokoj nám. Kromě nás jsou tu ještě davy Číňanů, kteří jsou tu v rámci celostátního volna na dovolené. Ale odoláváme únavě a hned, jak se ubytujeme, jdeme prozkoumat zdejší vesnici.
Lidé etnické příslušnosti Tung žijí v menších společenských skupinách. Malá vesnice je složena ze dvou až osmi domácností, větší se skládá z dvaceti až třiceti. Vesnice Tungů jsou stavěny zajímavým způsobem. Pokud se na ně budete dívat z dálky, bude vám připadat, jako by byla celá vesnice ve vrstvách a dokonale do sebe zapadala. Domy jsou postaveny velmi blízko sebe a základním materiálem pro jejich stavbu je jedle. Dřevěné domy mají většinou tři podlaží. V prvním žije dobytek a využívá se také jako skladiště, ve druhém podlaží žijí obyvatelé domu a třetí slouží k uskladnění rýže a obilí.
Traduje se, že v této oblasti se při narození dítěte vždy zasadí mladá jedlička. Když dítě dospěje a ožení se (vdá se), je tato jedle použita ke stavbě domu pro novomanžele. A protože lidé kmene Tung se většinou vdávají a žení v osmnácti letech, říká se těmto jedlím „osmnáctileté“.
Každá vesnice je jinak velká, ale všechny mají společné tradiční architektonické prvky. Jsou jimi dřevěné „mosty větru a deště“, někdy také nazývané „květinové mosty“, protože jejich střechy připomínají rozkvetlé květiny. Druhým typickým prvkem je „bubnová věž“. Ta má ve většině případů tvar pagody a je celá ze dřeva. Velikost věží se liší podle důležitosti – typické stavby mají od pěti do deseti poschodí. Vždy je ale nejvyšší budovou ve vesnici, a tak ji snadno najdete. Uprostřed věže je buben, který slouží ke svolávání vesničanů. Stejně tak slouží bubnová věž ke společenským událostem a konání oslav.
Vesnice Čcheng-jang se stala vyhledávaným místem právě díky unikátnímu mostu větru a deště (Čcheng-jang jung-ť), který spojuje vesnice ležící za řekou Lin-si-ťiang s okolním světem. Vesničané začali se stavbou mostu v roce 1912 a jeho dostavba trvala dvanáct let. Základ mostu je kamenný, tělo je postaveno ze dřeva a doplňky jsou vyrobeny ze stříbra. Čcheng-jang jung-ť měří 78 metrů a na jeho stavbu nebyl použit ani jediný hřebík. Celý most je pokrytý malbami krajin, ptáků a květin.
Zastávka na slavnosti
Cesta do Čao-singu, vesnice etnika Tung ležící přibližně 120 km od Čcheng-jangu, je dost náročná. Místy silnice chybí, popřípadě je v ní každé dva metry obrovská díra, a tak jedeme dvacítkou a kličkujeme mezi nimi. Krajina kolem je ale úchvatná. Po levé straně teče řeka Tu-liou-ťiang a kolem ní jsou rozesety malebné dřevěné vesničky. Odbočujeme z hlavní silnice směrem do prefektury Ti-pching, a když projíždíme další vesnicí, naskýtá se nám nádherná, neplánovaná podívaná. Procesí pestrobarevných tradičních krojů pochoduje za rytmické hudby po silnici – slaví se totiž první sklizeň rýže.
Slavnost se koná ve vesnici Che-li, která je dalším místem tradičního života menšiny Tung. Pyšní se velmi starým mostem větru a deště, který byl postaven v roce 1883, a také navazujícím palácovým komplexem San-wang-kung neboli Palácem tří králů. Tento palác slouží v současné době jako chrám ochranných božstev, která Tungové uctívají, a jsou zde konány obětní obřady. Každá vesnice Tungů pořádá své slavnosti jinak, a o to jsou pestřejší.
Průvod přichází z chrámu San-wang-kung a směřuje k bubnové věži, která se tyčí uprostřed vesnice. Je to jedinečná přehlídka místních menšinových krojů. V čele průvodu jdou slavnostně ustrojení mladíci nesoucí na nosítkách dřevěné sošky svých uctívaných bohů. Hned za nimi následují obětovaná zvířata: tři prasata – dvě červená, politá vlastní krví, a jedno bílé (s nápisem prosícím o dlouhověkost) – a tři kohouti.
Za obětovanými zvířaty pokračuje pestrobarevný průvod, který začíná místní kapelou a staršími muži, zřejmě radou starších. Ženy nejsou v radě začleněny, neboť v kultuře Tungů zaujímá žena nízké postavení. Za radou starších začíná opravdu živý průvod: nejdříve mladí v maskách opičího krále, za nimi čínský drak a pak už jdou za sebou zástupci okolních vesnic ve svých tradičních krojích. Každá vesnice má svůj typický kroj: jedni jsou zcela v modrém, jiní v tmavě hnědém s bohatě vyšívanými vzory a ženy jsou ozdobeny obrovskými stříbrnými šperky.
Závěr průvodu tvoří skupina mužů hrajících na lu-šeng, typický hudební nástroj této oblasti. Jde o dechový nástroj vyrobený z bambusu. Tradiční lu-šeng se skládá ze šesti bambusových píšťal, které jsou připevněny na větší bambusové píšťale, v níž jsou otvory jako ve flétně. Velikost těchto nástrojů je různá: od třiceticentimetrových až po třímetrové.
Všude kolem průvodu postává zbytek vesnice v tradičních modrých šatech. Ženy mají na hlavách bílé čelenky uvázané v týlu. Všichni čekají, až průvod přejde, a pak se vrhají na připravené jídlo. Posedávají všude kolem a přátelsky se na nás usmívají. Procházíme květinovým mostem, na kterém se taktéž hoduje, a jdeme tam, kde to zřejmě všechno začalo. Centrem dění byl ještě před chvílí Palác tří králů. Uvnitř jsou všude dřevěné lavice a na nich sedí starší tungské ženy. Nalevo od nás se porcuje maso z vodního buvola a ženy čekají na svůj příděl. V pozadí je postaven oltář, u kterého se místní scházejí, zapalují vonné esence a obětují svým bohům.
Tungové uctívají více bohů a nejvýznamnějším je všemohoucí bohyně Sa-suej, která je jejich ochránkyní. Jejich náboženství je také ovlivněno uctíváním předků. Obětní obřady jsou stále běžnou součástí jejich dnešního života. Procházíme palácem a pomalu se vracíme zpátky k autu. Paní Liu nám nabízí, že můžeme zůstat a účastnit se dalších oslav, ale my máme namířeno do Čao-singu a čas se nám krátí.
Jediní cizinci ve městě
Konečně jsme vystoupali na nejvyšší kopec a projeli poslední serpentinu vzhůru. Pomalu sjíždíme a otevírá se nám nádherný pohled do údolí, v jehož centru začínáme rozeznávat vesnici. Ještě kousek a jsme v Čao-singu. Všechny hotely jsou beznadějně plné a za pár ošuntělých pokojíků si majitelé žádají horentní sumy. Přijet o týden později, mimo dobu svátků, ruce by nám utrhali, abychom zůstali právě u nich, a cena by byla pětinová. Nakonec sice pokoj najdeme, ale opravdu poslední a za velmi vysokou cenu.
Vydáváme se na večerní procházku po Čao-singu. Procházíme po hlavní ulici plné restaurací a přemýšlíme, co si dáme dobrého. Vesnice je plná turistů, a pro ty jsou připravovány opravdu velkolepé hody. My jsme ale skromnější. Vybíráme si obyčejnou venkovní restauraci před krásným dřevěným domem a objednáváme si tradiční vepřovou slaninu s bambusovými výhonky, zeleninu, rýži a samozřejmě nezapomínáme ani na čínské pivo. Druhů piva je v Číně nepřeberné množství a pro nás je nejchutnější Tsingtao. Láhev (600 ml) v místní restauraci přijde zhruba na 6 jüanů, což je asi 15 korun.
Kromě nás není v celém Čao-singu žádný cizinec, takže čínští turisté se již tradičně začínají družit a přisedají k našemu stolu. Horší je to s domluvou. Ještě že máme ruce a nohy. Nabízejí nám čínské cigarety a objednávají mao-tchaj, zdejší pálenku nezvyklé chuti. Na oplátku jim alespoň darujeme pohlednici Prahy, nic jiného s sebou nemáme. Mají radost a pokračují v bujaré náladě dál. Vracíme se pomalu k hotelu a k našemu překvapení právě probíhá večerní lu-šengové představení. Místní muži trénují na festival, který se koná každoročně ve všech okolních vesnicích. Jde o soutěž vesnic ve hře na zmíněný hudební nástroj a tato slavnost bývá pro všechny opravdu velkou událostí.
Lu-šengová show
Druhý den se za světla procházíme úzkými uličkami a pozorujeme místní život. Všude na ulici už jsou vesničané a připravují se do dalšího dne. Sedící na bobku škubají kuřata, omývají zeleninu a opalují prasečí hlavy plynovými hořáky. Kousek dál probíhá ranní úklid a na lavičkách posedávají starší vesničané. Pokračujeme k centrální bubnové věži, kde právě probíhá velké srocení mužů. Přicházejí i z okolních vesnic a začíná další lu-šengové představení.
Nejde pouze o hru na hudební nástroj. Hráči na lu-šeng se pohupují v kolenou a otáčejí trupem v rytmu hudby. Na velkém prostranství před věží se shromažďují děti i mladí v tradičních oděvech. Jsme na otevřeném divadelním pódiu a chystá se hudební show. Celá vesnice je vyparáděná a na ulici ještě matky na poslední chvíli upevňují svým dcerám do vlasů stříbrné ozdoby. Všichni vypadají opravdu krásně. Ulice jsou najednou plné lidí, hudby a tance. Kolem dokola je každodenní ruch, prodavači pokřikují na kolemjdoucí a na druhé straně ulice si žije svým životem ranní trh.
Kocháme se barvami a pomalu postupujeme do klidnější části vesnice podél řeky, k běžnému životu místních obyvatel. Tady se pracuje na poli, pere prádlo, myje špinavé nádobí a lidé se tu věnují běžným denním povinnostem. Podél řeky jsou vystaveny domy, kterým se říká tiao-ťiao-lou neboli domy na chůdách. Jedná se o unikátní dřevěné konstrukce, jejichž přízemí slouží jako veřejná pasáž. Pokud tedy prší, můžete touto pasáží procházet, aniž by se vás dotkla jediná kapka deště.
Jdeme dál pasážemi tiao-ťiao-lou a přicházíme k jednomu z květinových mostů. Je jich tu pět, stejně jako bubnových věží. Uvnitř mostu na postranních lavicích odpočívají místní staříci a vedou zřejmě velmi důležitý rozhovor. V opačném rohu si hrají děti s dřevěnou káčou. Příjemná idylka, jaká je tu k vidění hlavně v období dešťů. Chvíli tu s nimi posedáváme a pak se pomalu přesunujeme za vesnici.
Kolem Čao-singu je toho ještě hodně k vidění. Vydáváme se tedy do kopců užít si trochu ticha. Ale večer se zase vrátíme – další lu-šengovou show si přece nemůžeme nechat ujít!
Sváteční davy
Státní svátky připadají v Číně na dva týdny v roce, od 1. května a od 1. října, kdy byla v roce 1949 vyhlášena Čínská lidová republika. Vláda ovšem nedávno provedla změny a zkrátila květnové svátky pouze na tři dny. Naplánovat si cestu na tohle období znamená, že si člověk užije cestování v pravém „čínském“ stylu. Právě v tomto období totiž cestuje celá Čína. Sehnat jízdenku na vlak je v podstatě nemožné, v autobuse můžete stát maximálně na jedné noze a všude tam, kde byste si chtěli užít krásy čínské scenerie, jsou davy místních lidí. Tedy kromě těch, kteří pracují v obchodech, službách a turistickém ruchu.
Vesnice pěti věží
Čao-sing je jednou z největších vesnic menšiny Tung ve zdejším regionu. Skládá se z více než sedmi set domácností a zhruba čtyř tisíc obyvatel. Do dnešní doby si vesnice zachovala svůj původní ráz, lidé mluví stále vlastním jazykem a odívají se do tradičních šatů. Vesnice se stala turistickou atrakcí teprve nedávno, ještě před pár lety ji neznal téměř nikdo. Dnes je vyhledávaným místem především díky pěti bubnovým věžím a pěti květinovým mostům. Vzhledem k místním tradicím představuje každá bubnová věž určitou skupinu místních obyvatel. Traduje se, že vládce lidí Tung rozdělil obyvatele vesnice do pěti skupin, aby se tak zjednodušila administrativa. Pět bubnových věží představuje pět důležitých lidských vlastností a rozděluje podle nich vesnici na pět sekcí: laskavost, spravedlnost, slušnost, intelekt a důvěryhodnost.
