Letos v březnu uplyne 40 let od vydání slavné desky Briana Ena – Ambient 1: Music for Airports (1978). Cílem alba tehdy bylo navodit klid pasažérů před odletem na letišti v Kolíně nad Rýnem (které mimochodem architektonicky navrhl otec Floriana Schneidera z Kraftwerk).
Eno touto deskou odstartoval nový hudební žánr, který nazval AMBIENT a sám jej okomentoval na obalu alba: „Ambientní hudba musí být schopna přizpůsobit se na mnoha úrovních sluchových vjemů posluchači bez použití jakéhokoliv nátlaku – musí být stejně tak ignorovatelná jako zajímavá.“ Právem bývá také nazýván „otec“ ambientu.
Jak tedy definovat ambientní hudbu? Eno ve vydávání ambientní řady pokračoval deskami Brian Eno, Harold Budd – Ambient 2: The Plateaux of Mirror (1980), Laraaji – Ambient 3: Day of Radiance (1980) a Brian Eno – Ambient 4: On Land (1982). Poslechneme-li si tato čtyři alba, označená autorem jako Ambient I až IV, můžeme si celkem dobře udělat představu, jak široké spektrum ambientní hudba vlastně vytváří.
Dnes se za čistě ambientní hudbu považují především pozdější Enovy práce Neroli (1993) nebo Reflection (2017), ale ambientní prvky se rozšířily v celé řadě hudebních žánrů, od moderní vážné hudby (Arvo Pärt, Gavin Bryars, Tibor Szemzö) přes rockovou hudbu (Pink Floyd, Robert Fripp, David Sylvian), jazz (Miles Davis, Paul Horn, Jon Hassell), dark ambient (Lustmord,Vidna Obmana, Zoviet France) až po současnou elektronickou scénu, kterou představuje Biosphere, norský trumpetista Arve Henriksen nebo nedávno zemřelý filmový skladatel Jóhann Jóhannsson.
Brian Eno a David Bowie, U2 nebo Talking Heads
Britský producent a hudebník Brian Eno, celým jménem Brian Peter George St. John le Baptiste de la Salle Eno, se narodil v roce 1948. Do podvědomí posluchačů pronikl mimo své sólové desky především spoluprací s Roxy Music, Robertem Frippem, Davidem Bowiem na jeho slavné berlínské trilogii Low, Lodger a Heroes nebo jako producent skupin Talking Heads či irských U2. Enovy výtvarné instalace, pevně spojené s hudbou, jsme také mohli v Praze vidět dokonce dvakrát. Ve spolupráci s českým výtvarníkem Jiřím Příhodou v roce 1998 představili společně své dílo v galerii Nová síň a v loňském roce měl samostatnou výstavu The Ship ve Veletržním paláci.
Při této příležitosti jsme se podívali, jak žánr ambient ovlivnil hudbu na naší domácí scéně nejen v současné době, ale i v bývalém Československu. Jeho první stopy lze vysledovat v květnu 1978, kdy se před 40 lety odehrál slavný koncert skupiny Vlastimila Marka Amalgam v Lucerně, na němž Pavel Richter zahrál své, dnes již legendární echované kytarové sólo.
Stopy ambientu se pak objevují i u dalších následovníků, jako jsou skupiny Relaxace, Richter Band, Die Archa, Magnetik, Ecstasy of Saint Theresa a Kora et le Mechanix. Mezi hudebníky využívajících ambientních nálad lze považovat kromě již zmíněného Pavla Richtra například Oldřicha Janotu, Floexe, Načevu, Michala Kořána, Ondřeje Smeykala, Alexe Švamberka, Irenu a Vojtěcha Havlovy či Davida Rambouska, aka Selectone. Výrazně se také objeví v divadle Kolotoč ve druhém díle povídkového filmu Tomáše Vorla Pražská 5.
