Čtvrteční dopoledne se na všech vysokých a mnoha středních školách neslo ve znamení výstražné stávky. Studenti v pravé poledne vyšli ze škol a vyzvali politiky k bránění ústavních a společenských hodnot. Celá akce se vyhýbala konkrétním jménům a nakonec i konkretizaci oněch hodnot, možná i proto byla vcelku úspěšná a početně masová. Ukázala ale i na spoustu jiných věcí, než že studenti nemají rádi Zemana s Babišem.
Ke stávce se dohromady připojilo více než 250 vysokých a středních škol. To není málo a jde patrně o první masívní ryze studentský protest od listopadu 1989. Je jasně vidět, že současný stav není lhostejný vcelku široké vrstvě mladé populace, jež k němu běžně lhostejná bývá.
Na některých školách se kvůli stávce svolávaly mimořádné učitelské porady, někde se dokonce rušilo celé dopolední vyučování. Školy byly zkrátka poprvé za třicet let vystaveny konfrontaci s protestními tendencemi studentstva, které se od dob listopadu 1989 jako sociální skupina zásadně proměnilo, a i v jiných, daleko všednějších záležitostech mu starší generace často nerozumí.
Dnešní studenti (zaplaťpánbůh) nedostávají obuškem do zad, nejsou ve škole systematicky očkováni žádnou ideologií a ve velké části případů se ani o žádnou nezajímají. Přejímají často nihilistický přístup svých rodičů k politice jako hře „těch nahoře“, jež je špinavá, nudná a asexuální a nemá cenu se jí zabývat. Co se tedy stalo, že najednou studenti v tak velkém počtu „vyšli ven“?
Celá situace je velká hra spousty symbolů. Ke korytům se derou komunisté všech barev, a to natolik okatě, že to zvedá ze židle i běžně apatickou část společnosti. Kdyby byl na pozici předsedy komise pro GIBS navržen jiný komunista než Ondráček, klidně třeba myšlenkově daleko radikálnější, možná by se zas tolik nedělo. Ale Ondráček je prostě muž s obuškem, ten, který mlátil holky. Ondráček je příliš silný symbol negativ minulého režimu, než aby nad ním lidé mávli rukou. Přitom jiný člen pohotovostního pluku SNB sedí ve vládě a šéfuje mu tam estébák. Tomio Okamura až doteď samozřejmě nebyl přítelem Romů, jeho řeči k táboru v Letech akorát překročily hranici citlivosti. V únoru a březnu 2018 se nestalo nic až tak přelomového, jen se komunisté a extremisté přestali stydět užívat ty opravdu tvrdé symboly. A přišla reakce.
Reakce v podobě dalších symbolů. Na Václavském náměstí se minulý týden cinkalo klíči, Ondráček odstoupil. Dnes vyšli do ulic studenti a akcent na tradici studentského odporu byl nepřehlédnutelný – na plakátech stávky byl dokonce rok 2018 vypsán na konci řady „osudových osmiček“ 20. století jako jejich další pokračování.
A teď přichází ten největší otazník: Komu to všechno studenti řekli? Ta část společnosti, jež dala „světu 115“ Babiše, Okamury a Filipa se záštitou Zemana silný politický mandát a nástroje k ovládnutí veřejného života, takovým symbolům velmi často nerozumí. Hodnoty si na chleba nenamaže, hodnoty ji neuchrání před migranty a nezatočí s Kalouskem. Po zmiňovaných společenských a ústavních hodnotách momentálně není bůhvíjak vysoká voličská poptávka a jejich vyzdvihování, bez ohledu na to, že se s nimi můžeme ztotožňovat, onu druhou část společnosti nepřesvědčí.
Další stránka věci je, že babišovsko-zemanovské Česko vyhrálo poslední dvoje volby velmi těsně. ANO, SPD a KSČM nezískaly ve volbách dohromady přes polovinu hlasů, Miloš Zeman ty prezidentské rovněž nevyhrál o parník. Stále velká část společnosti se se současným směřováním země nedokáže ztotožnit a bude se mu evidentně ještě mnoha způsoby stavět do cesty.
Studenti, kteří dnes vyšli ze tříd, nepatří do Zemanova Česka. V seznamu škol připojených k akci dominují univerzity a gymnázia, učni a stavaři se spokojeně učili dál. I na tom je vidět, jakým způsobem je dnes česká společnost stratifikovaná.
Je dobře, že studenti mají možnost říkat svůj názor a jejich učitelé a ředitelé jim v tom nebrání. Je dobře, že se ozývají, když mají pocit, že jde do tuhého. Zkusme se ale ptát i na věci stojící za vším děním minulých týdnů. Není nakonec symbol studentského odporu prostě vyčpělý? Je taková revolta v něčem efektivní? A pokud ano, projeví se její výsledky i u voleb? Kdo přesvědčí ty, kteří se nad zvonícími klíči nedojmou? Fiala s Pospíšilem asi ne. Jisté ale je, že vyjít ven se nebojí čím dál více lidí a další vývoj není zdaleka tak jednoznačný, jak se mohlo zdát.
Autor je studentem Arcibiskupského gymnázia
