Čím víc pozoruji vývoj v Evropě, tím víc si myslím, že by se každý socialista měl povinně vydat na Kubu. To aby zavčasu věděl, do čeho jde. Naše společnost opsala kruh. Od nesvobody jsme šli v devadesátých letech k téměř absolutní svobodě, ale pak jsme se zase vrátili k zákazům a regulacím. V tom je Kuba dobrá. Vážně dobrá. Ještě o něco lepší než my dnes.
Právě jsem se z Kuby vrátil. A po pravdě – jsem toho plný. První věc, která makroekonoma trkne, je, že Kubánci mají dvě měny. Konvertibilní peso pro cizince, jehož kurs je pevně navázaný na dolar, a národní peso pro běžné Kubánce. Vlastně něco podobného, jako byly koruny a bony před revolucí. Za jedno si nekoupíte skoro nic, za druhé vše, co je povoleno prodávat a je to zrovna na skladu. S nekonvertibilními pesos pro občany se cizinec vůbec nepotká. Konvertibilní pesos všichni chtějí. Má to jen jednu vadu na kráse. Ne všechno je povoleno prodávat. A většina toho, co povoleno je, zrovna není k dostání. Ekonomika je tak vlastně skrytě dolarizovaná.
Ekonom nemůže neustále nemyslet na to, jak tuhle podivnou ekonomiku transformovat na něco fungujícího. Na počátku by bylo nutné opustit dvě měny. Naštěstí je celkem snadné ze současných dvou měn přejít na jednu. Kdybych byl kubánský národohospodář, zavedl bych režim tzv. měnové rady, která funguje na mnoha místech světa. Zkušenost s ní má Hongkong či Singapur. Každá bankovka pesos by v ní byla v pevném kursu kryta dolary. Tvrdá data totiž ukazují, že ekonomikám využívajícím tuto měnovou politiku se lépe daří transformovat, a přitom držet inflaci na uzdě. (Vzpomeňme na to, čemu jsme u nás v devadesátých letech říkali nominální kotva koruny.)
Vlastně transformovat kubánskou ekonomiku na tržní by bylo ve více ohledech snazší, než tomu bylo u nás. Kubánský socialismus totiž není tak tvrdý, jako byl ten náš. Už dnes existují na Kubě malí podnikatelé vlastnící kadeřnictví nebo cukrárnu. „Malá privatizace“ už vlastně proběhla. Problémem ale je, že „velká privatizace“ nejen že neproběhla, ale ani moc proběhnout nemůže, protože do ní nemá co jít. Země je totiž zhuntovaná. A to tak, že to ani nelze srovnávat se situací Československa před třiceti lety. Ostatně srovnávat nešlo nikdy – Kuba byla vždy třetí svět.
Na každém rohu je vidět, jak moc chybějí investice. Havana nepotřebuje miliardy, ale bilióny. To město je jak po válce. Laickým odhadem třetina domů je ze statických důvodů zralá na zbourání, třetina na zásadní rekonstrukci a třetina je jakžtakž obstojná a použitelná k „normální“ rekonstrukci. Domů v opravdu dobrém stavu je jen zanedbatelná hrstka.
Země zoufale potřebuje novou infrastrukturu. Co kdysi nepostavili Američané, to není. Dálnice potřebují opravit a dobudovat. Vodovody jsou v rozkladu a neudrží tlak vody. Stále vypadává elektřina. A nejhorší je internet.
Jeho stav je pro závisláka na síti – jako jsem já — peklo. Teoreticky Kubánci už mají internet do mobilu, ale za 300 Kč za Mb moc sexy není. Wi-fi jsou obvykle pouze na náměstí. Pokud je náměstí ve městě více, pak to, na kterém internet je, poznáte podle toho, že na něm jsou mladí lidé s hlavami skloněnými k mobilům. Přihlásit se k sítí ovšem není snadné. Potřebujete k tomu předplacenou kartu. Abyste si ji mohli koupit, vystojíte si dlouhou frontu, třeba i hodinovou. Po předložení pasu vám ovšem prodají maximálně tři karty — na Kubě je totiž všeho s výjimkou rumu nedostatek. A každá karta je na hodinu internetu.
Doma má internet jen málo lidí a i tam jedou na hodinové tarify. Internet se tedy nepoužívá tak jako u nás na čtení, psaní, hledání dat a podobně. Na náměstích lidé používají vlastně jen dvě aplikace: Facebook a Skype. Všichni si telefonují, mačkají se na sebe a nemají žádné soukromí.
Koneckonců dobrý způsob, jak držet masy pod kontrolou. Všichni se vzájemně tak trochu hlídají, a hlavně státní dozor přesně ví, kdo se kde k síti přihlásil a co na ní dělá. Z makroekonomického pohledu je to ale peklo. Tady e-komerce opravdu nehrozí.
Potkal jsem na Kubě mnoho Čechů, kteří si myslí, že to nemůže trvat dlouho. Že Kubu čeká „sametová“ revoluce. Myslí si to i mnoho Američanů, kteří s Obamovou vládou začali na Kubu víc létat a spekulovat tu. Výsledek jejich spekulací na sebe nenechal dlouho čekat. Ceny nemovitostí vyskočily do neuvěřitelné výše. S tím začaly okamžitě růst i další ceny. Najednou nebylo dost ubytovacích kapacit. Vyskočily ceny pronájmů, což opět zvýšilo atraktivnost nemovitostí. Kuba tak má podobnou nemovitostní bublinu jako my. Až na to, že by ji hypoteticky neměla mít, protože spekulace od cizinců nejsou legální, takže by teoreticky neměly ani existovat.
Kubánci, kteří pronajímají nemovitosti, mají nyní dolary. A dokonce jich mají celkem hodně. Za pronájem pokoje v Havaně Američanovi na den dostane Kubánec dvojnásobek průměrné měsíční mzdy státního sektoru. Mimo Havanu je to podstatně méně. Socialismus tak vede k ohromným rozdílům v příjmech. Oficiálně a teoreticky by všichni měli mít v socialismu stejně; v praxi existuje duální a šedá ekonomika.
Problémem ale je, co za tyhle dolary koupit. Není totiž zboží. Třeba nové auto si normálně koupit nelze. Proto se kupují ojetiny. Jelikož nová auta nejsou k dispozici, stojí starý žigulík běžně 40 000 dolarů a majitelé jsou na něj vážně hrdí. Ojetá fabia stojí jako u nás nový superb v nejlepší výbavě. Ceny jsou zkrátka úplně nesmyslné.
Možná si stejně jako mnozí Češi na Kubě říkáte, že takový režim musí padnout. Já si tím ale nejsem jistý. Kubánský socialismus není jako ten náš. Oni skutečně věří, že opravdová svoboda je jen na Kubě. Na Kubě nikdo nemusí pracovat, každý dostane kupóny na přídělové zboží. Každý tak ví, kolik rýže a chleba dostane na měsíc. Přídělových potravin sice každý dostane málo a v mizerné kvalitě, ale dostane je za nic. Ano, to je vlastně to, o čem pod spojením „garantovaný příjem“ mluví evropští socialisté jako o naší budoucnosti. Jsou to dva roky, co o garantovaném příjmu v referendu hlasovali Švýcaři, a aktuálně jej testují Finové. Kubánci jsou… před Evropany.
Kubánci většinou neznají evropské sociální dávky, ale zase vědí, jak jejich příbuzní, kteří emigrovali na Floridu, musí brzo ráno vstávat do podřadné práce. A tak skutečně věří, že pouze na Kubě je svoboda. Že jen tam člověk pracuje proto, že chce, nikoli proto, že musí.
Myslím, že většina Kubánců nestojí o skutečnou svobodu. Chtějí pouze chléb a hry a to jim při krásném počasí režim dává. A teď najděte deset rozdílů s námi. Když vidím, jak dopadly volby a jak silní jsou komunisté, je zjevné, že ani u nás většina lidí už o svobodu nestojí. I u nás chce většina jen chléb a hry, což současní politici celkem rádi akceptují a svobody nám postupně okrajují. Oproti Kubáncům jen víc nadáváme, snad že to počasí k tomu víc svádí. Mít moře, Piña Coladu a kondomy zdarma, rok 1989 by možná nikdy nepřišel.
Sázím na to, že Kubu čeká čínská cesta. Bude vládnout jedna strana, jež postupně uvolní šrouby do té míry, že bude v rámci pětiletek plánovat růst cen akcií na havanské burze. Rozdíl však bude v tom, že na Kubě bude těžké dohnat lidí k větší produktivitě. To není Čína ani Korea. Až moc lidí jen kouká na druhé, jak pracují, než by přidali ruku k dílu. Na kubánského tygra bych rozhodně nesázel. Blízkost USA ovšem Kubáncům pomůže. Přijdou obří investice a neuvěřitelné možnosti – pro turisty.
