Islámský stát v Sýrii a Iráku padl a je najednou nikdo nechce. Nemají doklady, žijí ve stanech a jejich domovské země je nechtějí. Jejich manželé – militantní islamisté, jsou buď mrtví, nebo v zajetí. Ony ztratily své ochránce. Mnohé z nich byly součástí mašinerie IS, jsou tu ale také ženy a dívky provdané proti své vůli. Seznamte se s manželkami džihádistů z Islámského státu.
“Chci zemřít, smrt pro mě bude lepší než život. I pro mé děti bude lepší dál nežít. Proč? Byla jsem Da`iš. Byla jsem s Islámským státem.” Přiznání z úst jedné z královen chalífátu, Tunisanky jménem Chadídža. Uprostřed stanu v uprchlickém táboře Ain Issa nedaleko od Rakky zní její přání teatrálně.
Chadídža je jednou ze 120 manželek islamistů z IS, kterým se podařilo přežít poslední dny Rakky. “Můj manžel si vybral smrt a je to pro něj lepší, že už nežije. Byl to bojovník,” přiznává bez obalu Chadídža. Její muž byl také Tunisan a přišel do Islámského státu s jasným úmyslem bojovat za něj a zemřít za něj. To se mu povedlo. Chadídža zůstala i s jejich čtyřmi dětmi. Uvědomila si, že jí nepomůže nic, než lítost. Možná i lítost cítí a jestli ne, dobře ji hraje. “Nechci, abychom žili s cejchem Islámského státu. Celá společnost nás odsuzuje,“ naříká Chadídža.
Pravdou je, že ostatní obyvatelé tábora manželky džihádistů nesnáší. „Řezali lidem hlavy a věšeli je na plot. Jsem naštvaná, že s nimi musíme žít v jednom táboře,“ říká kadeřnice Ajda, která manželkám extremistů, většinou cizinkám, česala vlasy už v Rakce.
Not fighting!
Každá z manželek džihádistů má několik dětí. Jako stupínky, většinou co rok, to dítě. Ale ani ony to nemají jednoduché. Jsou to “děti Da`iš”. „Nesnášíme je, jejich otcové jsou vrazi, nikdy si s nimi nehrajeme,“ vykládá před stanem desetiletá Rewan, jejíž bratr právě nadává dvěma sestrám z Turecka. V jejich stanu už a nás čeká jejich matka Ginai z Turecka. Ještě se ani na nic nestihneme zeptat a už chatrnou angličtinou prohlašuje, že její manžel nebojoval. „Not fighting, not fighting!” Opakuje dokola. To ostatně tvrdí skoro všechny manželky džihádistů.
V létě 2015 se spolu s manželem vydala z Dagestánu do země zaslíbené, IS, i Zama. „Na internetu ukazovali, jak je tam všechno krásné, město překrásné, žijí tam samí muslimové. Říkali - přijeďte, podívejte se, jestli se vám tu bude líbit, zůstaňte,“ vypráví žena, jíž jsou pod modrým nikábem vidět jen velké modré oči. Jejího manžela uvěznili Kurdové. Zama tvrdí, že manžel bojoval, ale z donucení. „Nebyla práce, tak musel bojovat, zpět nás nepustili,“ pokračuje Zama. Její muž byl doma policistou, pak přišel o práci kvůli rvačce. Z toho lze usuzovat, že byl snadným terčem pro rekruty IS.
Normální je mít otrokyně
Další z džihádistických manželek, Syřanka Mai, bez obalu přiznává, že chalífát byl pro ni zklamání, členům IS šlo prý jen o peníze. Dokonce přiznává, že jí bylo občas líto sexuálních otrokyň bojovníků. „Když je vozili po městě, nikdy je nezahalovali, aby všichni viděli, že tohle jsou otrokyně, to bylo hrozně potupné,“ říká Mai, ale jedním dechem dodává, že otroctví je vlastně normální. Když bojovník vyhraje, má právo vzít si manželky a dcery soupeřů jako kořist.
Ne všechny manželky bojovníků IS však prožívaly pohodlný a blahobytný život. Radže je šestnáct let. Do této doby se stihla třikrát provdat za bojovníky IS. Proti své vůli ovšem. “Hamedovi bylo pětatřicet. Mému otci za mě zaplatil milion syrských lir. Bil mě každý den, choval se ke mně jako k otrokyni. Nenáviděla jsem ho,” vypráví nesmírně krásná Radža. Jejího manžela nakonec zatkli Američané jako mnoho význačných představitelů IS. Je ve vyšetřovací vazbě. Radža tvrdí, že se sama bojí víc než IS vlastní rodiny. Tábor je pro ni vlastně ochrannou vazbou...
Velkou reportáž o ženách bojovníků Islámského státu si přečtěte v aktuálním tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 8. února.
