Když jsme do Číny vyráželi v roce 2014 poprvé, veškeré předsudky o ní a starosti s jazykovou bariérou jsme hodili za hlavu. Na naší měsíční, sedm tisíc kilometrů dlouhé cestě přes celou zemi jsme podstatnou část strávili právě v provincii S'-čchuan. Překvapila nás pálivá kuchyně, ale i nádherná divoká příroda plná průzračných jezer, obřích vodopádů, bambusových lesů a posvátných hor.
Stopování zájezdových autobusů v Jiuzhaigou
Naší první destinací v S'-čchuanu je oblast Jiuzhaigou plná tyrkysových, průzračných jezer a obřích vodopádů. Jelikož náš lokální autobus nemá na rozdíl od těch zájezdových povolení vjezdu do parku, přijíždíme k několik desítek kilometrů vzdálené benzinové pumpě, odkud musíme využít služeb místních neoznačených taxikářů. Dohadujeme cenu a nasedáme k chlapíkovi, který tam byl tam jediný. Po chvíli jízdy však zastavuje uprostřed odlehlé křižovatky, vystupuje z vozu a začne na nás agresivně ukazovat, že si máme přestoupit do černého auta přistaveného opodál, u kterého stojí několik chlapů. Proč, to nevíme, ale odmítáme i přesto, že vidíme u řadicí páky mačetu! Když řidič tuší, že s námi nehne, tak nás naštvaně odváží zpátky na benzínku. Mírně rozklepaní volíme záložní plán a vstupujeme do každého zájezdového autobusu, který přijel natankovat, a ptáme se, jestli by pro nás neměli místo. Po pár neúspěšných pokusech konečně vzhůru na Jiuzhaigou!
Město pand a dobrého, leč pálivého, jídla
Konečně jsme po celodenním cestování do Chengdu, hlavním městě provincie S'-čchuan. Během krátkého pobytu ve městě nás však hlavně zajímá lokální specialita hot pot. Je to hrnec vařící polévky rozdělený na dvě poloviny - v jedné extrémně pálivá a v jedné “jen lehce” pálivá polévka. Kolem stolu si posedá skupina přátel a objedná si vše syrové. od zeleniny přes hovězí žaludky po celou rybu nebo mořské plody. Vše postupně nahází do hrnce podle chutí buď do levé nebo pravé části a nechá uvařit. Hot pot je však mnohem více než jen jídlo. Je to kulturní zážitek. Sedí se většinou na malých plastových židličkách na ulici, velmi hlasitě se povídá, plivou se zbytky a kosti na zem, hraje muzika a samozřejmě nechybí litry piva. Po dvou hodinách máčení rybích hlav s hovězími vnitřnostmi od stolu odcházíme se znecitlivělými ústy a pikantnost pociťujeme ještě několik dní poté. Typický sečuánský pepř už raději nezkoušíme a vezeme jen jako suvenýr.
Největší sedící hliněný Buddha
V Chengdu se nezdržíme dlouho a vyjíždíme do vesnice Le-šan. Bránou vstupujeme do parku, kde po zhruba stovce schodů vidíme největší sochu sedícího hliněného Buddhy na světě. Už několik let cestujeme po Asii a všimli jsme si jednoho trendu ohledně soch Buddhy. Aby atrakce přilákala více pozornosti, musí být co největší. Slovo největší je ovšem relevantní, protože jsme viděli ležící, stojící, klečící i sedící budsochydhy a dále sochy měděné, hliněné, zlaté i pozlacené. Proto provozovatelé přidávají další přívlastky, aby se odlišili a mohli tvrdit, že jejich socha je skutečně největší či nejvyšší. Takže ten náš Lešanský Buddha je největší sedící hliněný Buddha na světě - měří 71 metrů. Buddhův nehet na palci u nohy je pro ilustraci zhruba stejně dlouhý jako člověk. Pořídit fotku celého Buddhy se i se širokoúhlým objektivem zdá tedy skoro nemožné, ale nakonec se nám daří pořídit pár záběrů vleže. Lešanský Buddha doslova sedí nad soutěskou řek Min a Dadu a také vzhlíží směrem na horu Emei – naší poslední a hlavní destinaci v provincii.
Celý den po schodech v Buddhových stopách
3099 metrů vysoká hora Emeishan neboli Emei je jedno z nejposvátnějších buddhistických poutních míst v Číně, jelikož před téměř dvěma tisíci lety tu zde místní věřící postavili první chrámy, čímž položili základy této víry v Číně.
Balíme instantní nudle, sušenky, spacák a pár litrů vody a stávají se z nás poutníci s cílem pokořit nekonečné schodiště, které vede až na vrchol hory Emei. Zanedlouho po prvním schodu potkáváme první “pravé” poutníky. Věřící z celé Číny i ostatních koutů i z celé Asie sem přijíždějí a zdolávají ji klidně i týden a více, protože se každých několik schodů zastaví, ukloní, pokleknou, políbí zemi, povstanou a o pár schodů a tak pořád dokola až na vrchol. My to bereme trochu svižněji.
Poutní atmosféru zdůrazňují i chrámy a chatičky po cestě. Místní chrámy, kterých je prý po celé hoře přes sedmdesát, jsou pověstné tím, že jsou postavené na strmých svazích a že v nich mniši cvičili šaolinská umění. Po deseti hodinách na cestě a překonání téměř 2,5 výškových kilometrů vidíme chatku, kde budeme nocovat. Majitel nás vede na půdu, která je rozdělená plachtou na pánskou a dámskou část. Vedle sebe naskládaní Číňané vypadají, že se sotva mohou otočit na druhý bok. Nacházíme trochu místa a uleháme na pár hodin.
Po krátkém odpočinku, kdy nám z obou stran z několika centimetrů do uší synchronizovaně chrápali ostatní nocležníci, se zvedáme dříve než všichni ostatní a vydáváme se na poslední štaci. Zima u vrcholu a únava nám nepřidávají, ale po nějaké době se konečně před námi otevírají siluety obří sochy zlatých slonů a buddhů. Přes třináct hodin šlapání do schodů se vyplácí! Všude pod námi se rozprostírá S'-čchuan a přicházme právě včas na krátkou, ale intenzivní podívanou, kdy slunce ozařuje zlaté chrámy a sochy na vrcholu hory. Rozděláváme si snídani a užíváme výhledy. Instantní nudle nikdy nechutnaly lépe!
Kdyby bylo jen jedno místo v celé Číně...
Během naší měsíční cesty jsme ve vlacích, autobusech a dodávkách na přepravu všeho možného najezdili více než 7000 km, ale kdyby bylo jen jedno místo, kam bychom se rozhodně měli vrátit nebo které bychom doporučili ostatním cestovatelům a dobrodruhům, byl by to, právě pro svou rozmanitost, S'-čchuan. Vzpomínky na horu Emei, průzračnou vodu a vodopády v parku Jiuzhaigou, pandy a hot pot v Chengdu nebo Lešanský Buddha jsou jednoznačně jedny z nejsilnějších a nejkrásnějších momentů během putování okouzlující Čínou.
