Hugo Marom se narodil v Brně 9. října 1928, v roce 1939 odjel společně se svým bratrem do Anglie posledním transportem, který organizoval sir Nicolas Winton. Po druhé světové válce prošel leteckým výcvikem v bývalém Československu a poté se jako pilot účastnil bojů proti nepřátelům tehdy vznikajícího státu Izrael. Hugo Marom zemřel dnes ráno v Tel Avivu v rodinném kruhu ve věku 89 let. V roce 2016 poskytl Reflexu velký rozhovor, který teď opět přinášíme.
Pilot Hugo Marom se do Izraele vydal na začátku roku 1949 jako československý dobrovolník. Zúčastnil se všech arabsko-izraelských válek. Jeho kamarád, s nímž v létě 1939 odjel z Prahy posledním vlakem do Velké Británie, padl při obraně Jeruzaléma. „Naprostá většina arabských států by Izrael dávno uznala, nebýt palestinského problému,“ říká.
Co říkáte říjnové rezoluci UNESCO, která pomíjí historicky nezpochybnitelné židovské vazby k Chrámové hoře a Zdi nářků?
Je to vlastně vzkaz Palestincům, že mají právo na teroristické útoky proti Izraeli. Co víc k tomu dodat. Snad, že jsem – a nejenom já – čekal, že Praha tuto rezoluci ihned odmítne. V žádné jiné zemi na světě totiž nemá Česká republika takové renomé jako v Izraeli.
Před nedávnem v České republice proběhl „spor o atlas“. Palestinské velvyslanectví si stěžovalo, že v jednom českém školním atlasu je Jeruzalém uveden jako hlavní město Izraele, a české ministerstvo přislíbilo opravu.
Prezident Miloš Zeman svůj názor vyjádřil ve zdravici ke Dnům pro Izrael, jež se v září konaly v Hradci Králové. Uvedl, že „na česko-izraelském přátelství nic nezmění ani nesmyslné pokusy se školními atlasy“. Když v květnu 1990 prezident Václav Havel poprvé přijel na návštěvu Izraele, zamířil rovnou do Jeruzaléma. V Tel Avivu se ani nezastavil. Nemám to z doslechu, byl jsem u toho, protože mi tehdy Izrael nabízel místo velvyslance v Praze. O Jeruzalémě se píše tisíce let, v bibli je zmíněn nesčetněkrát. V koránu o něm není ani slovo. Několik kandidátů na amerického prezidenta tvrdilo, že po svém zvolení přesunou americkou ambasádu do Jeruzaléma, ale pak se k tomu neodhodlali z obavy, že by to zkomplikovalo izraelsko-palestinská mírová jednání.
Také prezident Zeman při návštěvě Izraele před třemi lety prohlásil, že až nastane mír, český zastupitelský úřad by měl být v Jeruzalémě.
Dokud do Jeruzaléma nepřemístí ambasádu USA, nechají ostatní státy svá velvyslanectví v Tel Avivu. V každém případě je neoddiskutovatelné, že bez československé pomoci v osmačtyřicátém by Stát Izrael neexistoval. První izraelský premiér David Ben Gurion to často opakoval. Československo uznalo Stát Izrael vzápětí po vyhlášení nezávislosti, poskytlo mu letadla i zbraně a zajistilo výcvik vojáků. Vzpomínám si, jak se před nás – dobrovolníky, kteří měli odjet na šest měsíců bojovat do Izraele – postavil v osmačtyřicátém velitel školní letky v Olomouci, štábní kapitán Antonín Ocelka, a povídá: „Já vás nechápu. Jak dlouho si myslíte, že proti takové přesile Arabů vydržíte? Vážně půl roku?“ V Jeruzalémě jsme s manželkou žili v padesátém roce. Z okna ložnice jsme viděli do tváře jordánským vojákům, kteří měli ležení pár metrů od domu, kde jsme bydleli. Můj kamarád z Brna, Felix Tomaschoff, o pár měsíců dříve padl při obraně jeruzalémského Starého Města …
Felix byl jeden z bratrů Tomaschoffových, s nimiž jste v létě 1939 odjel posledním Wintonovým vlakem?
Ano, Felix byl nejstarší z nich. Mně bylo tenkrát deset a mému bratrovi Rudymu osm. Maminka si pozorně přečetla Mein Kampf a nepochybovala, že Hitler nežertuje, tatínka, československého legionáře, přesvědčil až Mnichov… Rodičům se už nepodařilo získat víza pro celou rodinu, dozvěděli se ovšem o organizaci Children’s Refugee Committee, v níž působili Bill Barazetti, Nicholas Winton a další. Rodiče mně a Rudymu vysvětlili, že pojedeme na pár měsíců do Anglie a oni za námi dorazí. Před cestou do Anglie jsme s tatínkem strávili tři dny v Praze. Vzal nás na Slavín, ukázal Pražský hrad. Maminka s námi nebyla, rozloučili jsme se už v Brně, jako bychom jeli na prázdniny. Usmála se a popřála mně a Rudymu, ať se máme hezky. Nikdo neplakal. Hrdinství a láska mají často nenápadnou podobu.
Vaše rodiče na konci března 1942 poslali do Terezína a hned prvního dubna dál na východ. Z bezmála tisíce lidí z tohoto transportu jich přežilo pět. Kdy jste přestal doufat, že se s nimi shledáte?
Nikdy jsem doufat nepřestal. Říkal jsem si, že maminka žije třeba někde na Sibiři. Jestli měl někdo předpoklady, aby vše překonal, byla to moje maminka. Sportovkyně, nebála se žádné práce, všechno uměla spravit. Elektrickou zásuvku i rozbité lyže. Pokaždé, když vidím záběry a fotografie z koncentráků, napadá mě, jestli mezi nimi nejsou rodiče. Poznal bych je? Z lágru se vrátila sestřenice Renka. Její otec, strýc Walter, zemřel na konci války v Mauthausenu, tetu zabily skleněné střepy v chlebu. Renka jí dala i svůj příděl a do konce života si to vyčítala. Moje žena Marta, která byla o čtyři dny mladší než já, prošla šesti koncentráky.
Kde jste se seznámili?
Ve Velké Střelné, kde se cvičili židovští dobrovolníci. Marta byla řidička vojenských aut. Bylo 13. října 1948, pamatuju si to přesně. V týž den měla Marta narozeniny. Vzali jsme se na konci listopadu. Marta odjela do Izraele v prosinci 1948, já se tam vydal 26. února 1949. Prožili jsme spolu šedesát pět let. Vychovali jsme dvě dcery a po smrti švagrové také dvě neteře.
Proč jste se stal pilotem?
Poprvé jsem uviděl letadlo na zemi v červenci 1939 před hřbitovem v Židenicích. Česká stíhačka už na sobě měla německé znaky, ale dojem na mě udělala. O dva měsíce později jsem z Anglie napsal rodičům, že chci být pilotem. Ve čtyřiačtyřicátém se nad československou internátní školou ve Walesu po explozi rozlomil lancaster. Utíkali jsme k hořícím troskám letadla. Těžce zraněný pilot zemřel před mýma očima. V šestnácti jsem se s Joe Schlesingerem přihlásil do letecké vojenské kadetky.
Na internát ve Walesu všichni rádi vzpomínají…
Měli jsme s Rudym štěstí, že nás tam díky tatínkovi legionáři v třiačtyřicátém přijali. Zase jsme slyšeli češtinu! Rozumíte? V každé ložnici měli kluci mapu, sledovali jsme postup armád, představovali si, kdy už budeme doma. Pan profesor Fried nám přednášel o historii českého národa. Dbal na to, abychom nezapomněli, odkud jsme a kam se máme vrátit.
Zpátky do Československa jste přijel v červnu 1945.
Věřil jsem, že se uvidím s rodiči, půjdu na vysokou a vezmu si školní lásku z Walesu Lisel Hechtovou. Chtěl jsem si nechat ušít oblek k maturitě. Jakmile krejčí uslyšel mé jméno, řekl mi, že si můj otec před odjezdem do koncentráku objednal tři obleky – a už si je nevyzvedl. Přešil mi je a nic nechtěl, tatínek je zaplatil předem. Začal jsem studovat na brněnské technice a po večerech učil angličtinu. V roce 1948 jsem jako dobrovolník absolvoval letecký výcvik v Olomouci s tím, že odjedu na půl roku do Izraele. Málem jsem ale nejel nikam, protože jsem o tom napsal bratrovi, který už byl u strýce v Americe. Cenzura dopis zachytila a já šel před vojenský soud. Zachránilo mě, že soudce za první světové války sloužil v jednotce u tatínka. Z Rudyho se stal taky pilot. Po rozepři s vojenským leteckým instruktorem skončil na celé čtyři roky v Koreji.
V Izraeli jste už zůstal. Proč?
Věděli jsme, že kdybychom z Izraele odešli, scházeli bychom tam. Cvičil jsem piloty, v třiapadesátém jsem velel letce nočních stíhačů. Doplnil jsem si vzdělání v Londýně, dělal zkušebního pilota, na konci padesátých let jsem byl u počátku Israel Aircraft Industries. Pilotoval jsem sto padesát různých typů letadel. V polovině šedesátých let jsem odešel do civilu a založil firmu na projektování letišť. Vedu ji dodnes. Naše rodina byla první v Izraeli, kde jsou syn, otec i děda piloty. V novinách vyšla i karikatura – u mého portrétu je spitfire, u obrázku mého zetě phantom a u vnuka je namalovaná stíhačka F-16.
Prý jste odmítl nabídku stát se velitelem izraelského letectva.
To bylo ve čtyřiapadesátém. Na vysoký velitelský post jsem se necítil. Raději v tomto ohledu zůstávám při zemi. Zato neskromně dodám, že jsem byl mezi piloty nejlepší kuchař. Vařím podle své maminky. Sekanou, vepřovou se zelím a houskovým knedlíkem. U nás doma se košer nejedlo.
Kolik hodin jste strávil na nebi?
Dvaadvacet tisíc. Pořád mám pilotní průkaz a létám. Letci často dávají k dobru, že je jejich matky a babičky starostlivě nabádají: „Leť pomalu a nízko.“ Což je ovšem ten nejnebezpečnější způsob. Já si zvykl létat rychle a vysoko. Vážím si toho, že mi bývalý velitel Vzdušných sil Armády České republiky Libor Štefánik před rokem umožnil let nad rodnou zemí.
Na konci září zemřel Šimon Peres. Znal jste ho osobně?
Patřil k mým nadřízeným na ministerstvu obrany, když jsem v padesátých letech dělal zkušebního pilota. V roce 1966 mě pak požádal, abych připravil projekt letiště, které by bylo umístěno na umělém ostrově u Tel Avivu. Ze stavby ale na poslední chvíli sešlo kvůli válce. Nyní se v Izraeli k našemu projektu vracejí.
Zúčastnil jste se izraelsko-arabských válek. Jací jsou Arabové protivníci? Dodržují například dohody?
Na to by vám spíš měl odpovědět někdo, kdo s nimi bojoval tváří v tvář. Já byl v letadle. Například v třiasedmdesátém jsme denně létali patnáct hodin. Průzkumným letům jsme říkali žehlení nebes. Obecně ale platí, že dohody se dodržují, jestliže jsou dobré pro obě strany a pokud si obě strany navzájem uvědomují svou sílu. Podle mého názoru by Sádát (Anwar as-Sádát – egyptský prezident v letech 1970-1981; pozn. red.) nepřistoupil na mírovou smlouvu s Izraelem, kdyby neměl pocit, že jsme si vědomi síly egyptské armády.
Je na Blízkém východě možný mír?
Těžká otázka. Zrovna čtu skvělou knihu prvního polistopadového velvyslance v Izraeli Miloše Pojara Masaryk a židovství. Proč o tom mluvím? Masaryk dokázal v Československu oddělit stát od náboženství. Věřím, že k tomu v Izraeli taky jednou dojde, podle mě to je nutná podmínka míru. Cesta k němu je ovšem daleká. Jsem také přesvědčen, že nebýt palestinského problému, naprostá většina arabských států by s Izraelem mír dávno uzavřela. Na vzniku tohoto problému má však lví podíl OSN a její humanitární organizace UNRWA.
Jak to myslíte?
Během první izraelsko-arabské války opustilo Izrael půl miliónu Arabů. Bezpochyby bylo zpočátku důležité zajistit jim jídlo a přístřeší, o tom není sporu. Ale byla velká chyba, že místo toho, aby si vybudovali novou existenci mezi sto padesáti milióny Arabů v okolních státech, zůstali v uprchlickém táboře. O zásobování se starala UNRWA. Po téměř sedmdesáti letech tam žijí na tři milióny lidí závislých na pomoci zvenku, jež se zdá být takřka bezedná. Nemluvě o nedávném případu, kdy palestinský zástupce jedné mezinárodní humanitární organizace přeléval finanční prostředky hnutí Hamás.
Evropská komise loni rozhodla, že na izraelském zboží z palestinských území bude upozornění, odkud výrobek pochází. S odůvodněním, že západní břeh Jordánu nemůže být považován za území Izraele.
Evropská unie má dojem, že svým propalestinským postojem něčemu pomůže. Opak je pravdou.
Izraelský bezpečnostní expert Dan Schueftan před rokem pro Reflex mimo jiné prohlásil: „Izrael je pro život bezpečnější místo než Evropa, protože jsme se naučili žít v reálném světě. Rozpoznáváme včas nebezpečí a snažíme se na ně účinně reagovat. Evropa se oddává snění a strká hlavu do písku.“
Izrael čelí nebezpečí už dlouhá desetiletí. Jsme na ně připraveni. Dáváme bacha, jak se říká v Brně. Reakce Evropy na terorismus je pomalá a není založena na podobných zkušenostech z minulosti. Jsem však přesvědčen, že se Evropa probere a opustí pštrosí politiku.
Máte mezi Araby přátele?
Izraelští Arabové patřili k mým velmi dobrým spolupracovníkům. Před měsíci jsem měl přednášku na technické univerzitě v Haifě. Snad čtvrtina studentů byli právě izraelští Arabové. Chtěl bych se dožít toho, kdy nikoho nebude zajímat, odkud kdo pochází a jaké je víry. Snad se toho dožijí moji vnuci.
V Německu loni uvítali milión uprchlíků. Je to bezpečnostní riziko?
Potíž je, že mezi potřebnými mohou být a dozajista jsou také osoby, jež představují hrozbu. Byl by div, kdyby Islámský stát nechtěl do Evropy poslat pátou kolonu. Představa části muslimů, že jejich povinností je ovládnout svět, v sobě samozřejmě také skrývá nebezpečí. K nadřazenosti nad ostatními jsou vedeni odmalička.
Vy sám jste na konci šedesátých let organizoval záchranu dětí z Biafry.
Nebyl jsem jediný, koho tehdy šokovaly záběry k smrti vyhladovělých sirotků. Považoval jsem za svoji povinnost něco udělat. Obrátil jsem se na Mezinárodní červený kříž. Kurt Herzog, hlavní pilot letecké společnosti Balair, která pro Červený kříž zajišťovala letecké záchranné operace, byl jednoznačně pro. Ze Spojených států jsem ještě s jedním izraelským pilotem dovezl pět nákladních Boeingů C-97. V Basileji se jejich šedá barva přetřela na bílou a přimaloval se červený kříž. Servis letadel celou dobu zajišťovali izraelští technici z Israel Aircraft Industries (IAI). Proškolil jsem americké piloty, kteří potom víc než rok létali v noci ze základny v Dahome, v dnešním Beninu, do Biafry s nákladem potravin a léků. Zpátky s sebou prakticky pokaždé brali asi tři sta sirotků a nemocných dětí. Uskutečnilo se více než sto letů. Dlouho se o tom z politických důvodů mlčelo, to je pochopitelné. Až když po letech v Nigérii vyšla zpráva, že operace, již založili Izraelci, zachránila nigerijské děti z Biafry, Israel Aircraft Industries uspořádaly setkání všech, kteří se na akci podíleli.
V posledních letech přichází do Izraele stále více Židů z Francie. Loni na jaře mi jedna pařížská rodina v Tel Avivu říkala, že se v Izraeli cítí ve větším bezpečí než ve Francii. Ostatně Benjamin Netanjahu po teroristickém útoku na košer obchod ve Vincennes vyzval francouzské Židy k přestěhování do Izraele.
Přesný počet příchozích neznám, mělo by se jednat o víc než dvacet tisíc lidí. Nemyslím si ale, že by za jejich odchodem do Izraele byl jedině strach z terorismu. Podle mě je jedním z hlavních důvodů antisemitismus, jenž se nejen ve Francii pořád rozmáhá.
Nevylekalo vás, když jste se před dvěma lety dozvěděl, že někdo sestavuje seznam českých osobností s židovským původem?
Když chce někdo dělat seznam Židů, ať to dělá pořádně. Nejdřív by mohl dát dohromady jména jednoho a půl milionů Židů, kteří ve spojeneckých armádách bojovali proti nacismu. Pak by mohl sepsat seznam židovských dětí, které byly za druhé světové války zavražděny. Může pokračovat výčtem všech význačných lékařů, vědců, umělců, myslitelů… Bude to obsáhlý seznam. Na první místo může napsat Ježíše.
