Před rokem 1990 sdílel ve Státní bance československé kancelář s Václavem Klausem, poté – už jako náměstek ředitele Komerční banky – byl externím poradcem předsedy vlády. Možná hlavní rolí Jana Stráského byla ale funkce premiéra České a Slovenské Federativní Republiky. Posledního před rozdělením státu.
Když se podíváte zpátky na těch 25 let, je pro vás vývoj Česka zklamáním, nebo naopak?
To je těžké. Jsem silně zklamaný, protože jsem věřil, že lidé čekají, až odvalíme komunismus, a pak se budou bezvadně chovat v kapitalismu. Tak to ale zdaleka není. Teď řešíme právě ty problémy, které se otevřely tím, že jedna éra skončila a nastala druhá. Takže že bych byl nadšen? To ne.
Jaké největší chyby se za 25 let udělaly?
To se mi opravdu těžko říká. Chyby vidím, ale nevidím, kdo za ně může.
Dobře, ale které to jsou?
Třeba že máme jednu stranu, která má ve volbách třicet procent. A k tomu bezpočet dalších stran s malými zisky. Říkám schválně bezpočet, protože když to půjde takhle dál, může to být klidně padesát malých stran. Česká republika, respektive Československo, má své zkušenosti s četnými politickými stranami z první republiky a mám pocit, že děláme zase stejnou chybu. Plebejci se nedomluví, tak vyhlásí novou stranu. To považuji za chybu. V parlamentu máme devět stran. Rozdíly pěti stran jsou marginální a výsledkem je, že se na ničem nedohodnou. Je to problém, který nevyřešily tyto volby, ba dokonce bych řekl, že tyto volby ho udělaly.
To štěpení ale začalo už za vás. Vy jste odešel z ODS, vznikla Unie svobody, kam jste vstoupil…
Ale ano. A proto jsem nakonec z politiky odešel. Protože začaly vznikat malé strany a to nemá cenu. Je pravda, že se to musí asi celé pojmout nějak nově, ale nevím jak. Předtím jsem to věděl, ale teď už ne.
Už dříve jste přiznal, že z politiky, potažmo z ODS jste odcházel i proto, že nebylo jasné, zda privatizaci Telecomu neprovázela korupce. Kromě tohoto, co zásadního vyčítáte tradičním stranám? Čím znechutily své voliče natolik, že jich skoro třetinu nahnaly k jedné nové straně?
Ano. Plno lidí nedovede přečíst, že nějaký problém je. Přesto najednou všichni vědí, kdo je zloděj, koho kam nemáme dát. Ale obávám se, že kdybychom se teď vrhli na nové volby, ještě bychom se divili, jak velké by bylo číslo volebního zisku toho, co má dnes těch zhruba třicet procent.
Děsí vás to i proto, že jste se účastnil transformace ekonomiky poté, co ji 40 let jedna strana drancovala a republika se z toho roky vzpamatovávala?
Ale ti lidé to chtějí! Asi si myslí, že jsou tu všichni blbci a jeden božský člověk… Naštěstí udělal jen 30 procent. Až mu dají 52 procent hlasů, musíme zničit demokracii nebo do smrti poslouchat jeho, protože tam zůstane. To je zcela vážný problém.
Do téhle situace ale Česko dostaly ODS a ČSSD, když se dohodly, že velké strany mají mít větší šance. Je to relikt doby, kdy tu byly ty dvě silné strany.
To je pravda. Ale teď jde o to, zda je čas nastavit jiný systém. Nejsem o tom přesvědčen.
Poprvé po 25 letech možná nezasednou ve vládě ani ODS, ani ČSSD. Jak dlouho bude trvat, než tato situace přejde?
Tohle je podstatná otázka. Dříve se myslelo, že musí být dobrý volební a stranický systém. Dnes to neplatí. Stačí člověk, kterého nikdo nezná, ale když teď vystoupí, dají mu lidé nejvyšší počet hlasů. Takže my nehledáme volební systém. Naopak nevolební. Máme za sebou několikery volby a vždy bychom našli novou hvězdu, která vyšla. Některá zapadla rychleji, jiná pomaleji. Aby hvězdy nevznikaly, potřebujeme, aby se politický systém naplnil.
Proč mají lidé pocit, že se teď mají špatně a potřebují takovou hvězdu, nějakého spasitele? Je to důsledek předchozích vlád?
Je to důsledek toho, že lidé nevěří nikomu, komu věřili včera. Protože je přece jasné, že je špatný. Hledají nové objevy, kterým rychle uvěří. Jde o to, na jak dlouho. Našli bychom jména, která se rychle vyčerpala. Uvidíme, jak to bude s tímto novým jménem.
