Pražské Benátky

Pražské Benátky Zdroj: Profimedia.cz

Budova Českého Yacht Klubu
Náplavka a Železniční most
Závody dračích lodí
Hausbóty na Vltavě
Pražský přívoz
11
Fotogalerie

Báječná Vltava aneb Jak si užívat života na březích matičky Prahy

New York Times ji zařadil mezi 10 nejhezčích vodních scenerií v Evropě. Vltava, řeka s neopakovatelným geniem loci, se vine Prahou a v jejích vodách se odrážejí nejslavnější památky. Láká turisty, nabízí klid i zábavu uprostřed města, skrývá romantická zákoutí a živí spoustu lidí. Praha má štěstí, že ji má.

Je to svět sám pro sebe, uzavřený a vytržený ze spárů velkoměsta, a přitom v centru Prahy. V zátoce původního vozového přístavu u Císařské louky na Smíchově kotví na 200 hausbótů. Domky na vodě od sebe dělí jen centimetry. Každý hausbót je jiný a dohromady tvoří jedinečnou směs moderní i lidové architektonické tvořivosti.

„Tady ještě dobře funguje české kutilství a fištrónství, říkáme tomu Šanghaj,“ vysvětluje dokumentarista a cestovatel Petr Horký na břehu Vltavy. Svůj hausbót využívá hlavně jako ateliér: stříhal tady film Století Miroslava Zikmunda nebo ho půjčil kolegům k natáčení snímku Fotograf.

Jedním z prvních obyvatel na Vltavě byl už v roce 1925 herec Národního divadla Saša Rašilov, dnes si klidu řeky užívají třeba Jan Hřebejk nebo Petr Čtvrtníček.

Nejistá budoucnost

Na terase před jedním ze smíchovských hausbótů parkují dvě dětské plastové motorky a prádlo na šňůře prozrazuje, že se sem nejezdí jen odpočívat. „Před dvaceti lety jsme tady byli sami, teď vedle nás už bydlí šest rodin. Nejmladšímu obyvateli zátoky je půl roku,“ vypráví zdejší patriot Jiří Pěknice. Vyrůstal tady stejně jako jeho rodiče, které sem přivedli zase jejich rodiče. A trvalé bydliště na hausbótu mají i Pěknicovy děti.

Vztahy mezi lidmi jsou v kolonii hausbótů sousedské – mají klubovnu, slaví společně narozeniny. A často diskutují o tom, co bude dál. Zůstane zátoka romantickým místem, nebo ji čeká výstavba nových domů? „Je dost možné, že tady budeme muset skončit. Po revoluci koupil všechny pražské přístavy jeden člověk a teď na nás tlačí a neustále zvyšuje nájem. Nikdo přesně neví, jaké jsou jeho plány do budoucna,“ vysvětluje pan Pěknice.

Sto let stará historie

Je možné, že smíchovské hausbóty budou vzpomínkou na 20. století: první dům na vodě si nechal v roce 1914 postavit legendární sportovec Josef Rössler-Ořovský a ve svých počátcích hausbóty sloužily jako plovoucí klubovny sportovců. Domy na vodě bavily i trampy. Na lanech je přesouvali z Prahy dál, třeba do tenkrát ještě nezatopených Svatojánských proudů.

Hausbótovou turistiku zjednodušily motory a ve 30. letech minulého století se na Vltavě pořádaly i jejich závody. Stavba velkých přehrad ale tuto zábavu ukončila – řeka už pro ně nebyla sjízdná, a tak domky zakotvily u břehů a cestování se přesunulo na lodě. I proto jsou dodnes mnozí obyvatelé smíchovské zátoky členy oddílů vodních motoristů.

S koncem smíchovské zátoky by Praze hrozil pravděpodobně konec hausbótů na Vltavě tak, jak je známe dodnes: u Císařské louky je poslední velká kolonie, malá skupina hausbótů kotví v rameni Staré plavby v Libni.

Vltava jako nádherná tkanička

Hned naproti Císařské louce, na druhém břehu Vltavy, je další historický skvost. Velká dřevěná budova Českého Yacht Klubu zde stojí přes 120 let a jachtaři v ní mají kotviště, klubovny i malé pokoje. Genius loci je silný, dřevěnými prkny profukuje vítr, v oknech se zrcadlí Vltava, lak voní. Do původní podoby se už podařilo vrátit pokoj vzpomínaného Rösslera-Ořovského. „Postupně budovu opravujeme, chceme ji zanechat autentickou,“ říká trenér Josef Kába.

Jachtařský klub má dnes 250 členů, pětina z nich jsou děti. „Vrací se sem už třetí generace,“ dodává Josef Kába, „protože je tu nádherně. Plout si tiše s mírným foukáním a pozorovat, jak někdo na břehu dělá oheň…“ Přestože se o Vltavě říká, že je jako tkanička, na které není vítr nic moc, Josef Kába na zdejší jachting nedá dopustit: „Lidem na lodi je příjemně, holky si na palubě často zpívají, a kdo se naučí jezdit u nás, tak zvládne všechno.“

Větší má přednost

Ptám se Josefa Káby, jak se vlastně všichni sportovci a lodě na Vltavě domlouvají. Platí předpisy a určené plavební dráhy, odpovídá. Větší lodě se navzájem vysílačkami informují, kudy budou proplouvat, menší plavidla se jim musí přizpůsobit. A pro všechny platí jedno nepsané pravidlo: přednost má ten větší po proudu.

Významné vltavské sportoviště je také v Troji, kam jezdí závodníci z celého světa. Slavný trojský slalomový kanál využívají příznivci raftingu a vodního slalomu.

Jednou ročně se všichni vltavští sportovci sejdou a řeku si rozdělí, naplánují, kdo, kdy a kde bude závodit. Ostatně, víte, jaký dodnes pořádaný závod na Vltavě je nejstarší? Jarní skulérský závod, při kterém jedou muži na skifu – poprvé se jel v roce 1895 a od roku 1933 je součástí slavných primátorek.

A který rozšířený sport je na Vltavě nejmladší?

Žít můžeme, ale plout musíme

Jedenáct párů rukou současně ponoří do vody pádla a zaberou. Voda cáká a loď s hlavou draka na přídi letí po hladině jako šipka. Synchronní pohyby vede zvuk bubnu a výraz ve tvářích sportovců prozrazuje, že nešetří žádný sval. Dračí lodě – hlučný soused kajakářů a veslařů – se na Vltavě prohánějí posledních dvacet let a pro svou exotičnost jsou populární i mezi diváky pravidelných závodů.

Dračí lodě jsou nejmladším rozšířeným sportem na Vltavě. Dopluly k nám z Číny, kde mají tradici starou 2000 let. Po svém prvním festivalu v Hongkongu v roce 1976 se bleskurychle rozšířily do světa. Dnes se tomuto sportu věnuje odhadem na 50 milionů lidí. „Dračí lodě přitáhly spoustu kajakářů, protože to není tolik bolestivý sport a je to také více o partě lidí, kteří spolu jezdí,“ vysvětluje mi v loděnici v Podolí Martina Čížková, která do lodě s dračí hlavou poprvé usedla před deseti lety.

Sedím na přídi lodi a pozoruji dění kolem. Na vodě nedaleko centra je plno. Bývalý funkcionalistický skvost Barrandovské terasy ozařuje zapadající slunce a na podvečerní vodě je frmol: míjíme několik dračích lodí, kanoisty, vodní pólisty, labutě, lidi na paddle boardu, samotáře na lodích, tiché rybáře, plovoucí bar i parník s koncertem legendární kapely Ultrapunk na palubě. „Proč nejsem tam,“ posteskne si Martina, a jak mi později v šatně v loděnici v Modřanech přiznává, někdy si na lodi zajedou i „na jedno“ na Náplavku.

Vltavský špunt

Vltava je nejen bydlištěm a sportovištěm, ale také obdivovanou turistickou atrakcí. New York Times ji zařadil mezi desítku nejhezčích vodních scenerií v Evropě, i proto plavby po nejzajímavějších místech řeky nabízí přes deset společností. Ročně svezou 1,2 milionu lidí.

Výlet na lodi má své neopakovatelné kouzlo, ale také omezení. Na Vltavě je pro lodní dopravu nejfrekventovanější cesta mezi Štvanicí a Vyšehradem. Propojena je od roku 1921 plavební komorou, kde se mezi vodotěsnými vraty překonávají výškové rozdíly hladiny, a díky tomu je řeka splavná i proti proudu. Komora je ale brzdou lodní dopravy – když se tady v sezoně sejde několik velkých lodí, čekají na průjezd i hodinu.

Pražské Benátky

„Procestoval jsem přes stovku zemí a zjistil, že jedno z nejkrásnějších míst na světě je pod Karlovým mostem s výhledem na panoráma Pražského hradu,“ říká Štěpán Rusňák a přidává své další oblíbené místo: jez pod Muzeem Bedřicha Smetany.

Štěpán Rusňák je bývalým ředitelem legendární Pražské paroplavební společnosti a dnes se můžete plavit s jeho společností. „Zaplujeme do nejzajímavější a nejmalebnější části,“ říká a stáčí loď k Malé Straně do Čertovky. Slepé rameno Vltavy s Velkopřevorským mlýnem a vodníkem Kabourkem, kterému se říká Pražské Benátky, je okouzlující: klidná řeka je obklopena romantickými malebnými domy, slyšet je jen zacinkání skleniček z restaurací, čas se tady zastavil. A to jsme jen kousek od turisty přeplněného Karlova mostu.

Nezvyklý pohled na Prahu nabízí i vodní tunel na Vltavě. Scházím po schodech na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu, na dřevěném mole v přístavišti čekají lodě na své zákazníky. V tunelu dlouhém 120 metrů je šero, které umocňuje tajemnou atmosféru. Z vlhkých kamenů dýchá dávná historie, lodě tady proplouvají shora neviditelný nultý oblouk Karlova mostu a také zbytek jeho předchůdce, Juditina mostu ze 12. století.

Převozník pražský

Život na Vltavě zná Praha od středověku, stejně tak nutnost dostat se z jednoho břehu na druhý. Ještě v první polovině 20. století přepravovalo Pražany přes dvacet přívozů, ale v roce 1992 dojezdil poslední. Město přišlo o jedno z tradičních dopravních spojení. Dnes je to už zase jinak.

Na konci Císařské louky nasedám společně se dvěma cyklisty na obnovený pražský přívoz. Za pár minut mě doveze na druhý břeh s bonusem, který má úplně jinou romantiku než v autě nebo tramvaji: výhled na Vyšehrad, Pražský hrad i Rašínovo nábřeží najednou působí úplně jinak. Na zastávce Výtoň už čeká parta mladých lidí, která přívozem pokračuje na Smíchovské nábřeží.

„Právě přívoz P5, tedy od Císařské louky na Smíchov, je nejvytíženější. Tam skoro nestíháme, loni jsme převezli tisíc lidí a letos máme stejný počet za první dva měsíce,“ vysvětluje Zdeněk Bergman, který se postaral o novodobou renesanci přívozů na Vltavě. Většinu z nich provozuje jeho firma. Dnes jezdí po řece sedm linek, každá nabízí jiný a jedinečný výhled. Skalnaté přírodní scenerie severní Prahy, pulzující centrum i klidnou jihozápadní hranici města, kde nově jezdí přívoz spojující Kazín a Mokropsy. Jde o jeden z nejstarších přívozů v Čechách a vyhlídkovou lodí si můžete zpestřit cestu na Karlštejn.

„Nejsme jenom atrakcí pro turisty,“ připomíná Zdeněk Bergman, „ale jsme součástí Pražské integrované dopravy. Stačí jízdenka MHD a cesta přívozem je otevřená.“ Dodává, že Pražané do práce nejvíce využívají přívoz P2 mezi Podbabou a Podhořím a že flotila přívozů zvládne pojmout 12 nebo až 40 cestujících. Mají svá jména – Ledňáček, Břehule nebo Baba – a všechny je na míru vltavskému provozu navrhoval sám Zdeněk Bergman, který si právem říká převozník pražský.

Franz Kafka v plavkách

Václav Hodr pamatuje doby, kdy v letním parnu obsypali břehy Vltavy Pražané v plavkách, přestože voda nebyla tak čistá jako dnes. „Denně jsme přívozem jezdili na Císařskou louku nebo na Vyšehradskou plovárnu,“ vzpomíná pan Hodr ze spolku Vltavan.

Vltavan byl založen v roce 1871 jako „vzájemně se podporující spolek plavců, rybářů a pobřežných“. I když se jeho činnost změnila, dál uchovává vzpomínku na staré doby v budově Celnice na Výtoni. Dozvíte se tady o historii svérázné čtvrti Podskalí, zdokumentovaná je tu práce vorařů (poslední vory připluly do Prahy v roce 1947), dřevařů, pískařů nebo ledařů, kteří vysekávali led a zásobovali jím pražské hospody. A taky něco o historii plavání ve Vltavě.

V Praze bývalo hned několik plováren. Do slavné Občanské plovárny pod letenským kopcem vedle dnešního Čechova mostu chodil i Franz Kafka. Plovárna bývala pod Křižovnickým klášterem u Karlova mostu, u Jezuitské zahrady před dnešní Strakovou akademií, na Slovanském ostrově, u Žofína, pod Vyšehradem, v Podolí nebo na Štvanici. „Se Slapskou přehradou začala do Vltavy proudit studená voda a tradiční koupání v 60. letech postupně upadlo, stejně jako bruslení, protože kvůli přehradě v zimě řeka přestala zamrzat,“ říká pan Hodr.

Plavci řeku ale nikdy úplně neopustili a koupání ve Vltavě se dnes přesunulo na Štvanici, do Žlutých lázní nebo Modřan. Centrum města kolem Vltavy už žije jinou zábavou.

Cykloservis s Karlem Gottem

Na Náplavce Rašínova nábřeží stojí deset dětí a s vodou nabitými pistolemi čekají na další oběti. Pak na nic netušící lidi nahoře na chodníku spustí palbu. Překvapení „obětí“ střídá úsměv poté, co vidí nadšené tváře malých útočníků. Tohle je tradiční atrakce Ratolest Festu, jednoho z mnoha festivalů, které oživily Náplavku. Pražané si ji sami vydobyli za svůj prostor a dnes je jejich korzem a nočním útočištěm.

Břehy, na kterých se dříve rozebíraly vory, kotvily nákladní lodě a odkud vyrážely výletní lodě, byly dlouho opuštěné. V roce 2007 tady sdružení obyvatel Prahy 2 uspořádalo první výstavu a rozjela se nová éra. Na Náplavce se konal festival United Islands of Prague, připlula sem divadelní loď Tajemství bratří Formanů, umělecké centrum (A)void Floating Gallery, stala se místem pro farmářské trhy, stálé místo získaly stánky a bary: dodnes nejvíc pozornosti přitahuje jeden z prvních Bajkazyl s cykloservisem a půjčovnou kol. Přibývají další kulturní akce, pouliční umělci, lidé, občerstvení… Dokonce se už ozývají hlasy, že se z Náplavky stala nálevna a Disneyland, kterému vládne byznys a laciná kultura. Oblíbené místo alternativní kultury loni hostilo i výstavu o Karlu Gottovi.

V horkých dnech jsou břehy Náplavky obsypány davy lidí a sednout si není kam, protější Hořejší nábřeží na smíchovské straně Vltavy se ale v takové míře oživit nedaří. Pokud tam není program, je prázdno. Prý za to může stín, který nábřeží při západu slunce ochlazuje a hlavně – výhled z Náplavky směrem na Hradčany prostě nemá konkurenci.

Soukromé muzeum

Od Náplavky přes Karlův most dál po proudu se pulzující Praha vzdaluje. Obrovská voděodolná vrata plavební komory Štvanice otevírají nový svět. Je tady klid, jen občas propluje loďka, u břehu rozjímají rybáři. V jejich blízkosti kotví lodě a hausbóty, mezi keři vykukuje zahrádkářská kolonie. Naše loď obeplouvá Libeňský poloostrov a v holešovickém přístavu, naproti moderním stavbám, na ostrově starých nákladních lodí stojí lodník Robert Fiala, který se snaží vybudovat muzeum naší říční plavby. „Během mých učňovských let u plavby jsem viděl, jak se odvážejí staré lodě do šrotu, a tenkrát mi došlo, jak rychle všechny zmizí. Věděl jsem, že to nesmím dopustit. Musím zachránit alespoň něco, protože to nikdo jiný neudělá,“ vysvětluje. Dnes má flotilu jedenácti říčních předválečných lodí, které kdysi pluly po Odře a Labi. Udržuje je při životě a skládá dohromady jejich příběhy.

Scházím po příkrých schodech dolů do podpalubí kdysi výcvikové lodi učiliště ČSPLO v Děčíně. Své řemeslo se tady naučil i můj průvodce a dnes je tato loď jeho domovem. Otevře se přede mnou netušený prostor. V příjemném a útulném nitru lodě má malou kuchyň, stůl, pohovku, rozsáhlý archiv o plavební historii i provizorní vanu a dílnu. Na stole po chvíli voní káva a sušenky. „Lodě jsou můj život, a i když není jednoduché je udržovat a uchránit, a člověk musí přežít zimu, mám je rád.“ V holešovickém přístavu žije už třicet let a je svědkem zdejšího mizejícího průmyslu. Jeřáby a lodě nahradily nové byty, kanceláře a obchody. Vzniklo tady nové město ve městě.

„Hned při mé první návštěvě holešovického přístavu jsem si říkal, že je to místo, kde chci žít. Byl tady čilý pracovní ruch – jeřáby, vlaky, sklady, loděnice, spousta lodí i odstavených vraků. Viděl jsem tady jednu loď s rozpadlou kormidelnou, vypadala jako z pohádky a hrozně jsem ji chtěl,“ vzpomíná. Dnes je tato loď jménem Racek z roku 1929 součástí jeho flotily, která je unikátním muzeem a připomínkou toho, jak se život na Vltavě mění.


Co dělat na Vltavě

  • S dětmi prozkoumejte z paluby lodi nejkrásnější část Vltavy: ČertovkuokolíKarlovamostu. Výlet spojte s návštěvou MuzeaKarlaZemana, kde se vzneste na létajícím stroji či se projděte po Měsíci Barona Prášila.
  • Bajkazyluna Náplavce si půjčte kolo a vydejte se prozkoumat pražské břehy. V Bajkazylu vám dají aktuální cyklomapu, využít můžete také nonstop servisní místo pro kola s montážním stojanem s nářadím, cyklistickou pumpou a automatem na duše.
  • Staňte se skipperem. Hned několik firem vás naučí, jakřídit malá plavidla, přivazovat je, přistát u břehu nebo jak se chovat v plavební komoře. S lodí se pak vydejte po Vltavě, třeba po nově otevřené plavební cestě do Českých Budějovic nebo až za hranice do německého Hamburku.

Zajímavé loděna Vltavě

U pražských vltavských břehů je přes sezonu zakotveno přes 60 lodí. Legendární jsou parníky Pražské paroplavební společnosti, parníkVyšehrad z roku 1938 a o dva roky mladší parník Vltava, které jsou kulturními technickýmipamátkami České republiky. Divadlo a kulturní akce nabízí na Rašínově nábřeží loďTajemství bratří Formanů, Cargo Gallery nebo loď (A)void Floating Gallery, na které je plovoucí volejbalovýkurt a v zimě i plovoucí sauna. Oblíbené restaurace a také netradiční ubytování nabízejí lodě MatyldaKlotylda u Mánesa. Na přístavišti pod Karlovým mostem na staroměstském břehu kotví osobní loďNepomuk z roku 1933, nejstarší osobní loď v Praze. Na levém břehu pod Letnou kotví loď Hermes s možností ubytování pro bezdomovce, plovoucí benzinová pumpa a u Štefánikova mostu plovoucípivovar. V Holešovickém přístavu je „Kostelna lodi“, kde křesťané pořádají hudební a divadelní představení.