Matterhorn

Matterhorn Zdroj: Martin Loew

Piz Corvatsch, Alpy
Barevná Havana, Kuba
Jökulsárlón, jezero na Islandu
Pohodlná nuda na Kubě
Kennecott, opuštěné důlní město na Aljašce
16
Fotogalerie

Martin Loew: Vyprávím obyčejné příběhy obyčejného cestovatele

Procestoval skrz naskrz tři kontinenty, ale rád se vrací domů. A také o svých cestách rád vypráví. Právě nyní ho můžete vidět – a poslouchat – na jeho pravidelném podzimně-zimním přednáškovém turné o Aljašce. 

Cestujete, fotíte a o svých cestách vyprávíte na pravidelných přednáškách a promítáních. Jak na to reagují lidé dnes, kdy je média cizími kraji spíše straší?

Já právě nestraším. Ukazuji krásy světa i lidí, kteří v něm žijí. Vyprávím obyčejné příběhy obyčejného cestovatele, rozděluji se o poznání, kterého se mi na cestách dostane, nebojím se na věci hledět s nadhledem, humorem a zároveň v širších souvislostech. A na to diváci reagují velmi pozitivně. Pokud jsem si všiml, z mojí diashow lidé odcházejí domů s dobrým pocitem, že svět se ještě dočista nezbláznil. A také s radostí z toho, kolik nových věcí se během promítání dozvěděli.

Jak jste se vůbec dostal od biofyziky, kterou jste vystudoval, k cestování takříkajíc „na plný úvazek“?

Postupně. Samozřejmě to nebyl žádný radikální úlet. Zkrátka jsem si z činnosti, která byla původně jen koníčkem, postupně udělal živobytí. Když jsem se vrátil z nějakého výletu, psal jsem články a promítal své diáky po čajovnách. A tohle stále narůstalo, až to tu původní biofyziku úplně převážilo. Dneska už po čajovnách nepromítám, z těch už jsem tak nějak „vyrostl“. Komorní atmosféra vyprávění měla sice své kouzlo, ale promítat dnes diashow na velkých plátnech moderních kin je rozhodně exkluzivní záležitost.

Projel jste Jižní Ameriku, celou Evropu, část Afriky i severní Ameriky. Co musíte konkrétní země mít, abyste se do ní vydal?

Na to asi není žádné pravidlo. Musí mě zkrátka něčím přitahovat. A pokaždé to může být něco jiného. Na Aljašku mě táhla možnost vidět medvědy grizzly i legendární Klondike, na Kubě jsem chtěl poznat současnou kulturu a způsob života, na Madagaskaru jsem potřeboval vidět baobaby a v Kalifornii třeba Hollywood.

Byla některá z vašich cest pro vás zásadní či něčím přelomová?

Určitě ta úplně první, která vedla mimo Evropu. První cesta do Maroka. Poznání té odlišnosti, v jaké tam lidé žijí, bylo vůbec jedním z průlomových zážitků mého života. Do té doby jsem absolutně netušil, co je za hranicemi Evropy, a ani jsem o tom nepřemýšlel. Snad jsem si i myslel, že většina lidí na světě žije podobně jako my. A najednou jsem pochopil, že to tak není a jak úžasně dobře se máme! A začalo mi svítat, že podobně dobře se na světě má málokdo... Ovšem to asi pochopí jen ten, kdo trochu cestuje. Naopak ten, kdo den co den brzy vstává do práce a s platem sotva vyjde, mě bude mít za blázna. Přesto tvrdím, že se máme fakt dobře.

Jak dlouho v průměru vaše výpravy trvají?

Různě. V dobách studentských jsem vyrážel klidně na dva měsíce, dnes už většinou na tři až čtyři týdny. Vyberu si pro svou cestu tak velkou oblast, aby to v klidu stačilo.

Jak náročný je kontakt s místními lidmi na cestách? Co je podle vás důležité pro úspěšnou komunikaci lidí z různých kultur?

Myslím, že možná nejdůležitější je otevřenost rozdílnostem. Cestování mě naučilo nedivit se (skoro) ničemu a neodsuzovat (skoro) nic. Pochopil jsem, že to, že něco u nás máme nebo děláme úplně jinak, než to dělají v jiné zemi, ještě neznamená, že to jejich je špatně. Zkrátka si myslím, že důležité ke komunikaci na cestách je přijímat ty odlišnosti. Nejlépe s klidem a úsměvem. No a samozřejmě znalost cizích jazyků se také hodí.

Zaujala vás někdy některá země natolik, že byste v ní chtěl žít natrvalo?

Ne. Mně se mi líbí doma, to jest v Čechách. Rád cestuji a rád se vracím.

Stalo se vám někdy, že jste si o určitém způsobu života, světonázoru či charakterovém rysu řekl: Tohle mi u nás doma chybí, tohle nám schází?

Teď trochu shodím předchozí odpověď, ale občas si uvědomuji, že mi doma chybí třeba poctivost lidí, která je běžná v mnoha jiných zemích. Mnohde lidé nezamykají domy či auta a nikdo je nevykrade. Na Aljašce třeba byly běžně v přístavech volně k půjčení dětské plovací vesty. Jen tak tam visely pro toho, kdo je potřeboval. A nikdo je neukradl! Nebo kempy se platily jen vhozením příslušného obnosu do kasičky u vchodu. To si vždycky říkám: „To by u nás nešlo,“ a je mi to trochu líto. Ale jsem optimista, snad se to jednou zlepší.

A na druhou stranu, je něco typického pro nás, na co si na cestách vzpomenete a oceníte to?

Upřímně, občas si vzpomenu na naše jídlo a ocenil bych ho, třeba v Mongolsku. Jindy si v rozpálené poušti vzpomenu na typicky českou louku s mohutným dubem, pod který bych si tak rád lehl a v chládku koukal do koruny. Už mnohokrát jsem musel uznat, že naše krajina je zkrátka taková přátelská. Ale samozřejmě nejsem typ, co by v cizině nějak tesknil po domově nebo si chtěl všechno domovu připodobnit. Prostě si vzpomenu a o to víc si pak vážím domova.

Další fotky a příběhy Martina Loewa najdete najeho webu nebo Facebooku