Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril

Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril Zdroj: Libor Ploček

Deštný les Bwindi, domov zdejších horských goril. Dále tato krásná zvířata žijí v národních parcích Virunga, Mgahinga a Volcanoes. Preferují nadmořskou výšku 2650 až 4400 m, před chladem je chrání hustá srst.
Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril
Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril
Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril
Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril
6
Fotogalerie

Po desetiletích genocidy zůstává v afrických deštných lesích posledních pár stovek horských goril

Horské gorily po léta vraždili chudí domorodci i proto, aby se z jejich tlap dělaly popelníky pro obyvatele bohatší části světa. I to je jeden z důvodů pro genocidu, která léta probíhala v horských deštných lesích na hranicích Ugandy, Rwandy a Konga.

Horské gorily jsou unikátní primáti (největší na světě), velmi podobní lidem. Posledních zhruba sedm set jedinců tohoto živočišného druhu žije na jediném místě na světě, v národních parcích Virunga a Bwindi, které se nacházejí poblíž rovníku v neveliké oblasti na hranicích Ugandy, Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Pokud je chcete spatřit, musíte se za nimi vydat právě sem. Nežijí v žádné zoo, nenajdete je ani v cirkuse. A cesta k nim rozhodně není procházka růžovým sadem ani klasická horská turistika.

Jejich situace je velmi složitá. Horské gorily byly léta vybíjeny pro maso a výrobu zmíněných popelníků z jejich tlap. Na bídnou situaci tohoto ohroženého druhu upozornila kdysi antropoložka Dian Fosseyová, která výzkumem horských goril v afrických horách strávila patnáct let a nakonec za svůj boj za záchranu těchto živočichů zaplatila cenu nejvyšší. Její život skončil v roce 1985 podobným způsobem jako život mnoha jejích gorilích miláčků. Byla nalezena ve svém táboře rozsekaná mačetou na kusy a dodnes nebyl s jistotou odhalen pachatel. Své poznatky však stihla sepsat do knihy Gorily v mlze, na jejímž základě byl natočen Oscary ověnčený stejnojmenný film se Sigourney Weaverovou v hlavní roli, který probudil pozornost světové veřejnosti.

S chřipkou nikam!

S doktorem Benardem Jasperem Ssebidem, hlavou ugandské odnože mezinárodně uznávané organizace Gorilla Doctors, se potkáváme v Travellers Rest Hotelu v městečku Kisoro. Tady přespávala i Dian Fosseyová. Doktor Ssebide je veterinář, šéf skupiny veterinářů, kteří se starají o zdravotní stav horských goril z blízkých hor. Přes jejich mohutnost to jsou totiž poměrně křehcí a snadno ohrozitelní tvorové. Může je zabít třeba obyčejná lidská chřipka nebo rýma. Proto na trip nesmíte, pokud máte jakékoli příznaky, byť jen triviálního onemocnění, jako je chřipka.

Podle jeho slov není péče o gorily žádná legrace: práce v obtížně přístupném terénu s pacienty, kteří ne vždy chtějí spolupracovat. K tomu samozřejmě finanční nejistota. Organizace Gorilla Doctors je financována výhradně z prostředků dárců a pak má také k dispozici určitý podíl z prostředků vybraných od turistů za permity.

„V posledních letech se nám podařilo zvrátit neblahý trend směřující k úplnému vyhynutí těchto úžasných zvířat,“ říká doktor Ssebide. „Několik posledních let po sobě populace horských goril neklesá, ale naopak roste. Jde to ovšem pomalu – nějakých tři až pět procent ročně,“ upřesňuje sympatický veterinář oblečený v brandovaném triku Gorilla Doctors.

Není divu, že změnit smutný osud goril, který se zdál nezvratný, jde tak pozvolna a ztěžka. Horské gorily se rozmnožují velice pomalu. Samice se dostávají do reprodukčního věku až v deseti letech, samci dokonce často až o pět let později. Samice jsou schopné zabřeznout jen tři dny v měsíci. Vývoj plodu pak trvá podobně jako u lidí zhruba devět měsíců a po porodu není přibližně dvoukilové mládě schopné samostatného života. Matka ho kojí celý rok a ještě další dva až tři roky se o něj intenzivně stará. Teprve mezi třetím až čtvrtým rokem života se malá gorilka začíná pohybovat samostatně. Proto je naprostou tragédií, pokud se přes veškerou péči a bezpečnostní opatření podaří pytlákům i dnes nějaké mládě polapit do pasti, případně ulovit dospělou gorilu.

Radost z výkalů

Sraz s ugandskými rangery, kteří hlídají několik skupin horských goril v oblasti Bwindi, máme v půl osmé ráno. Unikátní možnost spatřit horské gorily není levná. Permit (kterých je k dispozici omezené množství) stojí 500–800 amerických dolarů, v závislosti na ročním období. I když tuto částku, za kterou ugandský vesničan vyžije celý rok, zaplatíte, nemáte jistotu, že gorily uvidíte. Je třeba mít určitou fyzičku, aby člověk výšlap zvládl, a pak trochu štěstí. Horské gorily se na svém území stále pohybují, takže když máte smůlu, mohou vám unikat celý den. Pak prý dostanete polovinu zaplacené částky zpátky.

Výšlap začíná přebroděním zhruba třímetrového horského potoka. Po chvíli následuje rovnou stoupání do krpálu o zhruba sedmdesáti stupních mezi změtí listí a lián, které prosekává ranger v čele naší skupiny, vybavený samopalem a mačetou. K čemu má sečnou zbraň, je celkem jasné, ale na co střelnou? Gorily jsou celkem mírumilovná zvířata, ale nebezpečí hrozí ze strany pralesních slonů a buvolů. Setkání s nimi je prý vysloveně životu nebezpečné. Ještě nebezpečnější pak jsou oddíly dětských a často zdrogovaných bojovníků, kteří do ugandského pohraničí pronikají z nedalekého, konflikty zmítaného Konga.

Stoupání není první ani poslední. Naopak je to jen začátek. Po chvíli jsme všichni zpocení a od bláta, ale škrábeme se dále vzhůru s pomocí nafasovaných dřevěných holí, větví stromů, kořenů a lián. „Takhle půjdeme dlouho stále nahoru a dolů, nahoru a dolů… Důležité je pravidelně pít,“ radí velitelka naší šestičlenné výpravy. Jak dlouho? Těžko říct, cesta za gorilami může trvat mnoho hodin, minimálně dvě, říká rangerka. Pravidelně v určitých časových intervalech konzultuje vysílačkou směr cesty s kolegy, kteří kdesi nahoře v horách střeží naši tlupu Nshongi. Dalším bezpečnostním opatřením je hlídka ve vrtulníku, který slyšíme prolétat nad celou oblastí.

Nakonecmáme docela štěstí. Po dvou a půl hodinách se vyškrábeme do blízkosti naší gorilí rodinky (jindy však může cesta trvat i deset hodin). Kromě občasného zapraskání větví na její přítomnost upozorní také veliký výkal, který nám leží v cestě. Abychom však naše gorily skutečně spatřili, musíme kromě lejna překonat ještě zhruba dvacetimetrový ostrý sestup do rokle, kde se naši primáti zrovna usídlili.

Dvě stě kilo masa

Horské gorily mají hustší srst než ostatní gorily. Samci měří kolem metru osmdesát až dvou metrů a váží i dva metráky. Samice jsou menší, měří míň než půldruhého metru a váží do sto deseti kilogramů. Průměrně se dožívají pětatřiceti let. Žijí v rodinných tlupách, které čítají až dvacet nebo i třicet jedinců a v jejich čele stojí veliký samec – silverback. Gorilí tlupa se neustále přesouvá po hornaté oblasti (nejčastěji ve výškách mezi dvěma a půl až čtyřmi a půl kilometry), aby si obstarala dostatek výhradně rostlinné potravy. Dospělá gorila denně spořádá kolem dvaceti kilogramů listí, výhonků či ovoce. Tato strava je bohatá na vodu, takže gorily nepotřebují pít. Pohybují se po čtyřech, ale zvládají i chůzi po zadních. Podobně jako lidé jsou aktivní za světla a v noci spí. A jaké okolnosti přivedly tyto unikátní tvory na hranici vyhubení?

Na vině jsou jednoznačně lidé. Vedle pytláků, kteří je loví kvůli zmíněným trofejím a masu, je obrovským problémem těžba dřeva z tropického deštného lesa, jenž je přirozeným domovem goril. Stromy se kácejí kvůli výrobě dřevěného uhlí i kvůli získávání další půdy pro zemědělskou činnost. Životní prostor horských primátů se tak každým dnem zmenšuje a stále častěji se dostávají do blízkosti k lidským sídlům, kde jim hrozí smrt.

Stejným nebezpečím je také těžba nerostných surovin – v Kongu získaly dvě evropské společnosti před pár lety koncesi na těžbu ropy v těsném sousedství národního parku! V neposlední řadě mají gorily smůlu, že jejich kousek světa se nachází v oblasti, která v posledních desetiletích rozhodně nebyla synonymem míru a stability. Řádění krvavého řezníka z Kampaly Idiho Amina v Ugandě sedmdesátých let, genocida Tutsiů ve Rwandě let devadesátých, občanská válka v Zairu, respektive Kongu, na přelomu tisíciletí a do současnosti přetrvávající útoky Konyho Armády Božího odporu tvořené dětskými zfetovanými bojovníky vedlo k přesunům stovek tisíc zoufalých uprchlíků sem a tam přes oblasti, kde se nachází životní prostor horských goril. A dvě stě kilo masa je pro hladového uprchlíka hodně velikým lákadlem…

Rodinná pohoda

Tlupa, ke které jsme se po dvou a půl hodinách vyškrábali, je poměrně malá – jen šest jedinců. Nejprve spatříme uprostřed houštiny silverbacka Nshongiho, velikého samce, podle kterého je celá skupina pojmenovaná. Silverback se těmto vůdcům tlup říká podle množství šedostříbrných chlupů na hřbetě, které se jim takto zbarví kolem patnáctého roku života jako symbol dospělosti. Nshongi se (jak jinak) intenzivně krmí listím. Nenechá se od této bohulibé činnosti nijak vyrušovat a tváří se, jako by naši přítomnost vůbec neregistroval. Ostatně, zkuste do sebe během dvanácti hodin nacpat dvacet kilo listí… Je to makačka.

O kousek dál sedí Nvampundu, maminka tříletého mláděte jménem Raha. Stejně jako Nshongi se také láduje zeleným listím keřů. Další strávnicí spásající deštný les je samice pojmenovaná Kebirunghi – maminka nejroztomilejšího člena tlupy, půlročního gorilího miminka jménem Jordy. Celou partičku doplňuje trochu vzdálený puberťák Rotary. Ačkoli včerejšek byl hodně deštivý, dnes svítí na mýtinu uprostřed pralesa rovníkové slunce a kolem poledne se dělá pěkné teplo. Gorilí rodinka si příjemné počasí užívá. Když spořádá mnoho kilogramů zeleně, rozvalí se Nshongi a Kebirunghi vedle sebe na mýtině k odpočinku jako manželé po nedělním obědě a nenechají se vyrušovat ani stovkami much, které je nepřetržitě obletují a otravují. Snad s jediným rozdílem – většina lidských párů při víkendové siestě asi tak hlasitě neprdí…

S lenošením však zjevně nesouhlasí malý Jordy. Vyleze nejprve na tátu a snaží se ho vybudit k aktivitě. Když už zlobí příliš dloupho, Nshongi ho ze svého břicha odvalí silným, ale bezpečným pohybem mohutné tlapy. Stejný výchovný šťouchanec později dostane Jordy také od mámy, když na jejích zádech řádí dalších pár minut. Oklepe se, zatváří se jakoby nic a popoběhne pár metrů hrát si s Rahou. Celé to připomíná pohled na „takovou normální rodinku“ s malými dětmi, která si užívá pohodového víkendu. Povolená hodina, kterou smí turista strávit ve společnosti horských primátů, uplyne strašně rychle. Tak intenzivní, neobvyklý a unikátní je to zážitek.


Očima autora

V posledních letech se zdá, že se genocidu jednoho živočišného druhu, která probíhala několik desítek let na ugandsko-konžsko-rwandských hranicích, podařilo zastavit. Ale je to skutečně tak? Určitě není. Rozhodně je třeba osud posledních horských goril dále pozorně sledovat. Dokud existují lidé, kteří neváhají zaplatit částku rovnající se celoročním životním nákladům průměrné africké vesnice za prchavý okamžik loveckého štěstí, jsou tito tvorové v nebezpečí. Stejně tak nelze spoléhat na to, že aktuální relativní politická stabilita v regionu bude trvat navěky. Současné smíření Tutsiů a Hutuů ve Rwandě může být podobně falešné jako v poválečné Jugoslávii. O tom, že Kongo je sudem střelného prachu, není třeba příliš polemizovat. A koneckonců i Uganda stojí před velkým milníkem. Prezident Yoweri Kaguta Museveni, který je symbolem stability po krvavé Aminově vládě a následujících rocích bojů a zmatků, vládne této bývalé britské kolonii přes třicet let a je již ve výrazně důchodovém věku. Až jednoho dne z politických nebo biologických důvodů opustí prezidentský palác v Entebbe, může nastat krutá řež o jeho nástupnictví…

Snad se nic z toho nestane. Ale kdoví. Zvrtnout se může cokoli. A smůlou horských goril je, že před lidskými konflikty nikam utéct nemohou. Nejsou totiž schopné žít v jiných geografických a klimatických podmínkách.