„Aš-Šabáb je tady všude. Nemůžete vědět, jestli s ním nespolupracuje třeba váš soused. Mají špehy dokonce i ve vládě,“ říká Džejkej, když projíždíme čtvrtí Bakara, místem, které je známé z filmu Černý jestřáb sestřelen. Je to nebezpečná čtvrť, kde nemůžeme zastavit, natož stáhnout okénko u auta.
Džejkej, tak si říká Somálec, který pro mne pracuje v Mogadišu jako řidič. Není ale jen řidič, je to muž, který dokáže zařídit v Mogadišu skoro cokoli. Šedá eminence našeho pobytu v Somálsku a taky hlavní logistik. Stará se především o bezpečnost, tedy o to, abych přežila. Každý den nejprve brzy ráno společně s Ahmedem, překladatelem a fixerem zjišťují, zda je v lokalitě, kam pojedeme relativně bezpečno. Zda se na nás třeba nechystá útok, nebo jestli aš-Šabáb, teroristická organizace napojená na al-Káidu, nechystá v tom místě nějakou akci.
Somálsko je zvláštní země. Pracovat zde vyžaduje hodně sebeovládání a připravenost na nenadálé situace a hlavně na neustálá bezpečnostní omezení. To mimo jiné také znamená, že se skoro nikde nemůžete zdržet déle než hodinu. Nemůžete jen tak vylézt z auta a jít fotit něco, co vás zaujalo. Vlastně toho můžete velice málo – pokud chcete přežít.
Somálsko sužuje již několik dekád válka, která začala svržením diktátora Barrého v roce 1991. Ale neklidem je tato země zmítaná už od roku 1960, kdy získala samostatnost. V devadesátých letech ale nastalo pravé peklo. Tradiční společnost v Somálsku je rozdělena do čtyř hlavních klanů – Darood, Hawiye, Dirr a Digil-Mirifle. Klanoví vůdci, kteří měli pod svým velením klanové milice, využili situace a vytáhli do války každý proti každému. Společně s hladomorem válka udělala ze Somálska peklo na zemi. OSN sem vyslalo ke zklidnění situace své vojáky pod vedením USA, ovšem v roce 1995 musela být tato vojska ze Somálska stažena.
Události z roku 1993 zpracovává kultovní film Ridleyho Scotta Černý jestřáb sestřelen. V Mogadišu byly tehdy sestřeleny dvě americké helikoptéry Sikorsky UH-60, zvané Černý jestřáb. Mimochodem, Mogadišo je ve filmu zpracováno poměrně věrohodně, i když se točilo v Maroku. Skutečně tu stále stojí Vítězný lidový oblouk – Arco di Trionfo Popolare –, postavený v roce 1928 pozdějším italským králem Umbertem II. Nápis je omšelý, ale přežil všechny ty dekády bojů a je stále čitelný. Vyfotit se mi ho ovšem nepodařilo. Jako celý pobyt i novinářská činnost je velmi náročná a komplikovaná bezpečnostními opatřeními.
Hladová země
V Somálsku panuje sucho, ačkoli mě tady hned při příjezdu přivítal lehký deštíček. Spadlo ale pár kapek a do pěti minut nebylo po vláze ani památky. Nedostatkem vody je ohroženo přes šest milionů Somálců. Asi pět milionů, tedy zhruba polovina (přesná čísla pochopitelně není možné kvůli bezpečnostní situaci v zemi sesbírat), strádá hlady a je odkázána na pomoc humanitárních organizací. Ale ani v samotném Mogadišu jich nepůsobí mnoho, natož na jihu a ve středu země ve venkovských oblastech. U hranic s Etiopií vznikl další obří tábor u města Baidoa, který je ale dostupný jen letecky, aš-Šabáb ho od zbytku vládních území odřízl. Hladomor je na spadnutí, již čtyři sezony pořádně nepršelo, dobytek vymírá jako mouchy. Propukla cholera, která sucho tradičně provází. Naposledy se podobná situace odehrála v Somálsku v roce 2011, kdy zemřelo na 260 000 lidí, většinou starých lidí a dětí.
V Mogadišu funguje několik nemocnic, největší z nich je ale nemocnice Madina, kam se většinou přivážejí oběti sebevražedných atentátů, které se ve městě odehrávají téměř dennodenně. Nemocnice vypadá stejně jako všechno v Somálsku – je zdevastovaná, zanedbaná a téměř bez léků a vybavení. „Máme tu jeden přenosný rentgen, diagnostikovat můžeme jen pomocí tohoto přístroje. Bez Výboru červeného kříže (ICRC), který nám dodává nějaké léky, bychom už dávno úplně zkolabovali,“ říká ředitel nemocnice, lékař Mohamed Jusúf Hassen. Nemocnice postrádá specialisty, nemá například anesteziology. Uspávání pacientů obstarává jen technický personál. „Tady můžete zapomenout na nějakou specializaci. Všichni děláme všechno, já jsem třeba 22 let pracoval jako lékař v Itálii, specializoval jsem se na rakovinu hrtanu. Tady na to mohu zapomenout. Musíme prostě pracovat s tím, co je k dispozici,“ dodává Mohamed Jusúf Hassen.
Miliony lidí v táborech
Kolem Mogadiša se rozkládá asi deset velkých uprchlických táborů, další jsou ale i ve městě, v podstatě na každém kroku. Míříme do distriktu Kahda, do tábora Daryeel. Nabíráme další auto s ozbrojenci. Budeme se pohybovat v otevřeném terénu a šance pro Šabáb se tím zvyšují. Obrovské prostranství pokrývají barevné boudy, kulaté, vypadají vlastně jako moderní outdoorové stany. Vyrobeny jsou ale z větví a konstrukci pokrývají hadry, které se jejich majitelům podařilo sehnat.
Před barevnými kupolemi příbytků stojí stejně barevně oděná žena. „Jsem tu už čtyři měsíce, přišli jsme z Middle Shabelle, to je distrikt nedaleko Mogadiša. Utekli jsme před hladem, ale tady je to taky strašné. Už několik dní není vůbec z čeho vařit,“ říká čtyřicetiletá Chadídža. Z jejích osmi dětí už dvě kvůli nedostatku jídla zemřely. „V Daryeelu máme teď na 1500 rodin, to může být 150 000 osob. Není tu žádná zdravotnická pomoc, nemáme nic. Zástupci OCHA (Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí, orgán OSN) se tu byli podívat, ale žádná pomoc z jejich strany nepřišla. Občas nám finančně pomohou bohatí Somálci, nějaké potraviny dávalo Muslimské bratrstvo,“ stěžuje si Mohamed Ismail Abdullah, ředitel distriktu Kahda.
Tábory obývají z velké většiny ženy a děti. To s sebou nese nebezpečí, kterému jsou ženy v uprchlických táborech vystaveny. Především sexuální násilí. „Několik žen z našeho tábora už bylo znásilněno ve městě, když šly hledat práci. Muži vědí, že jsou v táborech většinou samy a nemají žádné zastání, žádnou ochranu. Proto se jim snažíme pomáhat i tím, že vytváříme možnosti jak pracovat přímo v táboře, aby nemusely chodit ven,“ říká Nasro Hirsí Ahmad, žena, která vede tábor Malable v Mogadišu. Násilí čelí ale nakonec i v táboře, i když v menší míře – jednu ženu se pokusil muž znásilnit i přímo tam. Naštěstí žena začala křičet a přivolala pomoc.
Tábory jsou jedním z nejhorších míst, která jsem viděla, jde srovnat snad jedině se strašlivými afghánskými uprchlickými tábory. V komunitní kuchyni – tj. chatrči, před kterou se vaří, stojí její šéf a jen bezradně krčí rameny nad prázdnými hrnci. Situace je zlá.
Před táborem za chvíli zastavuje vojenské auto s nápisem NISA, což jsou somálské speciální složky, které mají za úkol boj s terorismem. Na korbě sedí dva hubení muži s páskami přes oči a svázanýma rukama. Chytili je nedaleko tábora, jak se do cesty (po které za chvíli pojedeme zpátky) snažili zakopat nálož. Spojenci aš-Šabábu, kterých je určitě i v tomhle táboře bezpočet. Protože tam, kde je extrémní chudoba, tam je ideální živná půda pro verbování k džihádu. Stačí rodině nabídnout pár desítek dolarů.
Schůzka s agentem
Sedmdesát procent bojovníků aš-Šabábu jsou děti, mladiství a mladí muži mezi 12 až 25 lety. Aš-Šabáb dobře ví – stejně jako další teroristické organizace, jako je třeba Islámský stát – že se mu vyplatí cílit na velmi mladé lidi. Potřebují patřit do nějakého společenství, mají touhu po dobrodružství a hlavně po moci. Stačí jim dát zbraň a tuto moc dokážou velmi dobře využívat ve prospěch aš-Šabábu. Dostanou mnohem víc peněz než ostatní lidé na územích ovládaných aš-Šabábem. Ten vyplácí zaměstnancům platy, ale jsou velice nízké. Větší peníze dostávají právě bojovníci.
„Ale aš-Šabáb se bojí konkurence Islámského státu. Ten platí mnohem víc a už dobrá tisícovka bojovníků aš-Šabábu přešla k IS, kde měsíčně dostanou v průměru 400 dolarů,“ říká muž se zrcadlovkami Ray Ban na očích. Jeho jméno neznám a ani se ho nepokouším zjistit. Tento muž s vizáží obchodníka se zbraněmi je tzv. dvojitým agentem. Je členem aš-Šabábu a zároveň pracuje pro somálskou vládu. Také se angažuje v procesu navracení dětských vojáků aš-Šabábu do normálního života. Jeho život v podstatě visí neustále na vlásku a jen díky dobrým kontaktům našeho Džejkeje je ochoten se se mnou na utajeném místě setkat.
Aš-Šabáb je přímo navázán na al-Káidu. Vede jej Somálec z Ogadenu Ahmed Abú Ubeyda, nejhledanější africký terorista. Jeho zástupce, Hasan Karate, byl nedávno zabit při americkém náletu. Jen díky lidem, jako je můj muž s raybany, můžou američané lokalizovat vůdce teroristů a zneškodňovat je. I tak ale aš-Šabáb stále ovládá dvě třetiny země. Na severu v Puntlandu, který je dočasně odtržený od somálské federace, se usídlil Islámský stát. S aš-Šabábem má komplikované vztahy, konkurují si. Ale na druhou stranu také mezi sebou nebojují. I když jsou obě tyto organizace wahhábistické, tedy extrémně konzervativní a fundamentalistické, aš-Šabáb nemá na rozdíl od IS za cíl globální džihád, vystačí si prý pouze s ovládnutím Somálska a vytvořením islámského státu pod svou nadvládou zde.
Děti ve službách teroru
Za desetiletí válek je somálský stát v rozkladu a nefunguje tu zatím skoro nic tak, jak by mělo. Válkou trpí zejména děti, vyrůstá tu už několikátá generace dětí, které znají jen válku a vzdělání je pro ně naprosto nedosažitelným luxusem. Doktor Músa se snaží zachraňovat z dětské armády aš-Šabábu náctileté kluky. Má na území aš-Šabábu své lidi, kteří vytipovávají vhodné dětské vojáky a přesvědčují je, aby složili zbraně a přešli na vládní území. „Podařilo se mi už dostat zpátky na 173 dětí. Nedaleko Mogadiša máme centrum, kde ti nově příchozí žijí a kde se je snažíme zadaptovat zase na normální svět,“ vypráví doktor Músa. Vše organizuje sám, za pomoci lidí, kteří se sem tam angažují s ním, každá zachráněná duše se počítá.
„Lidé žijí na území aš-Šabábu jen proto, že nemají jinou volbu. I odejít do uprchlických táborů není snadné. Aš-Šabáb všechny terorizuje,“ pokračuje Músa. V jeho úsilí mu pomáhají klanoví vůdci, kteří jsou na straně vlády. Ti, kteří ale zůstali na územích aš-Šabábu, nemají jinou možnost než podporovat teroristy. Jinak zemřou. „V Lower Shabelle, jednom z regionů na jihu, si teroristi nechali zavolat klanové vůdce. Nechali si přivést všechny chlapce z klanu, tak od dvanácti let výše. Odvedli je a pak začali po klanových starších žádat, aby jim za chlapce zaplatili 25 000 dolarů. Unesli i některé klanové starší a žádali po jejich lidech výkupné, když na to neměli, tak je prostě zabili. Učitelům v madrasách dávají jasné příkazy, jak mají učit, jak mají lidem vymývat mozky…“ líčí poměry na somálském venkově ovládaném teroristy doktor Músa.
Unavení válkou
Přesto všechno Somálci mají naěji, že bude lépe. Zvolili novou vládu, nového prezidenta, který se těší neobvykle vysoké podpoře. Klanové milice se nyní začleňují do federální armády a mají velkolepý plán – do dvou let ze Somálska definitivně vyhnat aš-Šabáb. Klanoví starší ze čtyř somálských klanů, s nimiž jsem na závěr svého pobytu poobědvala tradičního vařeného velblouda, se vyjádřili jednoznačně pro podporu nové federální vlády. Všichni čtyři stařešinové se shodli na jednoznačném závěru: „Jsme už za ta léta bojů strašně unavení. Potřebujeme silnou vládu a silnou armádu, a jsme ochotni se za to vzdát i své vlastní moci, kterou jsme jako klanoví vůdce doposud měli. Válka tu už prostě musí jednou skončit.“
