Kdysi jsem v editorialu v nadsázce provedl svůj heterosexuální coming out. Přiznal jsem se k náklonnosti k opačnému pohlaví a zaujal skandální postoj, že vztah muže, ženy a jejich společné plození dětí nejsou ničím, čemu by se moderní společnost tváří v tvář módním diskusím o nové podobě rodiny měla posmívat. Vyzval jsem podobně smýšlející lidi, ať se podobně jako já odhodlají se svou náchylností k osobám opačného pohlaví vyjít ven, protože v našem počtu spočívá síla i naděje, že nebudeme odsunuti na vedlejší společenskou kolej jako beznadějní zpátečničtí úchyláci.
V reakci na můj tehdejší editorial se ozvala lesbická (nebo homosexuální, nevím) aktivistka a členka předsednictva Mladých zelených Marie Feryna. Osočila mě a náš časopis z klasických moderních zločinů, jako je netolerance, homofobie a podobně. Což se dalo čekat. Její verbální útok byl ovšem vyvážen spoustou pozitivních ohlasů od skvělých lidí, kteří vyslyšeli mé výzvy a přiznali se k podobné úchylce, tedy heterosexualismu, jakou na sobě pozoruji celý život i já.
Ale teď vážně. Protože mi boj homosexuálů a leseb o společenskou akceptaci a rovnost před zákony připadá jako vybojovaný, rozhodl jsem se v aktuálním vydání Reflexu tradičnímu týdennímu festivalu „jinakosti“ Prague Pride nevěnovat zvláštní pozornost.
Jenže – na scéně se znovu objevila Marie Feryna. Ve své stati pro literární občasník Tvar obvinila organizátory Prague Pride z konformismu a nesolidarity s menšinami v komunitě LGBT a mimo jiné napsala, že nadešel čas pro zrušení sexuální a rodové normy, očištění stigmatizovaných menšin, a to včetně pedofilní komunity. Což mě zarazilo.
Pedofilii v podobě sexuálního násilí na bezbranných dětech totiž považuji za jeden z nejodpornějších zločinů a o opaku mě nepřesvědčí jedna paní Feryna ani sto paní Feryn. Diskutovat o pedofilii jako o jakémsi umělém konstruktu, který si vymyslela většinová heterosexuální společnost kvůli kriminalizaci neškodné menšiny, je totiž otevřením cesty k relativizaci jakéhokoli druhu násilí, nejen sexuálního.
Mohu samozřejmě litovat každého, kdo celý život s vrozenou pedofilií vnitřně zápasí a tak rád by šel v čele „pochodu hrdosti na svoji úchylku“, ale to se ani z jednoho miliprocenta nerovná mé účasti se všemi malými oběťmi dokonané pedofilie. Včetně jejich rodičů.
Z textu Marie Feryny není sice jasně patrné, co má na mysli, když píše o „očištění“ stigmatizovaných menšin, ale z kontextu vyplývá, že by měl být povalen plot, jenž je rozděluje od „normální“ komunity leseb a homosexuálů, tedy že i pedofilům by se mělo dostat od většinové společnosti tolerance, respektu a rovnoprávnosti. Ale jak daleko by taková rovnoprávnost měla jít? K registrovanému partnerství pedofilů s dětmi, nebo co?!
Text vyšel jako editorial v tištěném Reflexu č. 33/2017
