Najít přírodní perlu je jako nalézt jehlu v kupce sena – perla se vytvoří v jedné z mnoha tisíc mušlí. Lidé proto na počátku dvacátého století vymysleli řízený chov perlotvorek (mořské perly) a perlorodek (sladkovodní perly). Rozjel se tak miliardový byznys, který ovšem ničí křehké ekosystémy. Jsou i jiné cesty, jak uspokojit lidskou touhu po kráse a luxusu?
Problematika ekokvality v zemědělství se stala veřejnou diskusí a i u nás už lze pořídit oblečení z biobavlny ušité v podmínkách, které respektují potřeby zaměstnanců, nebo fair trade kávu či tropické ovoce. K posunu dochází také v těžbě drahých kovů a drahokamů, z fair trade zlata byly vyrobeny olympijské medaile pro Rio i sošky pro filmový festival v Cannes. Jak je to s perlami?
Perly místo rýže
Nejprve je třeba zdůraznit zásadní rozdíl mezi sladkovodními a mořskými perlami. Pokud máte doma šperk s perlou, nejspíš se jedná o tu sladkovodní. Je totiž pro zlatníky i obchodníky daleko levnější a dostupnější. Sladkovodní měkkýš známý jako perlorodka, nejčastěji Hyriopsis cumingii, jich za stejný čas vyprodukuje mnohokrát více než jeho mořský kolega. V jedné škebli se mnohdy objeví až 50 perel (v mořské perlotvorce maximálně dvě).
Sladkovodní kultivované perly mají domov v Číně, která se stala jejich největším světovým producentem v 80. letech 20. století, a podle studie Laurenta Cartiera poslala v roce 2010 na světový trh přes 1500 tun perel. Vůdčí pozici na trhu si drží dodnes, ačkoli už začíná sklízet důsledky svého nešetrného počínání a vhodných míst pro perlové farmy rapidně ubývá.
Perlorodky jsou živočichové velmi citliví na kvalitu vody, a pokud jsou chovány v chudých či znečištěných vodách, netvoří perly. Jejich ekonomický potenciál by mohl být inspirací k zastavení znečišťování, ke kterému (nejen) v Číně dochází, cesta však zatím vede jinudy. Každým rokem se uměle zaplavují další a další rýžová pole, aby se chtíč po lesknoucí perleťové kráse nasytil. Zemědělské půdy tak výrazně ubývá. Navíc, aby se z umělého rybníka stala voda bohatá na živiny, sahají farmáři po silných hnojivech, což v minulých letech stálo za takovým znehodnocením okolní půdy, že bylo několik farem vládou nadobro uzavřeno.
Spekulovat by se dalo také o pracovních podmínkách. Keith Bradsher z The New York Times ve své reportáži potvrdil představu o šéfovi ve Ferrari a upracovaných zaměstnancích. Velkofarmy vyplácejí za den práce kolem 20 dolarů, ochránci lidských práv nicméně poukazují na silně zničený zrak či slepotu zaměstnanců jako důsledek mnohahodinového třídění perel pod ostrým fluorescenčním světlem. S prací proto musí kolem 37 let věku přestat. Automatizace, která v této době ve všech sektorech v Číně probíhá, však dává tušit, že práci zdejších zaměstnanců velmi brzy nahradí roboti.
Perlová farma
Podobnou situaci najdeme u mořských perlových farem rozesetých podél čínského či japonského pobřeží, mnoho menších perlohospodářství zakotvilo také na malých ostrovech napříč Pacifikem. Ta přirozeně neprodukují tak vysoká čísla a dala by se jim vyčíst nanejvýš necitlivá očista škeblí a upevnění klecí nebo lan za korálové útesy. Přesto je potřeba šetrnému chovu perlotvorek právě v těchto vodách věnovat pozornost: Může totiž pomoci k záchraně důležitých mořských ekosystémů a korálových útesů. S tím si totiž odborníci lámou hlavy mnoho let.
„Nejde o to, být eko nebo bio, jde o celkový přístup k životu jako takovému. Pečovat o své okolí, o lagunu, o perlotvorky a jejich úrodu, o lidi kolem nás. Tato péče a respekt se pak přirozeně vracejí,“ naznačuje přístup místních Josh Humbert. Jeho otec na začátku 90. let založil poblíž Tahiti farmu Kamoka Pearls, která je dnes hlavní inspirací pro udržitelná mořská zemědělství.
Příběh rodiny Humbertovýchse zdá jako vystřižený z hollywoodského filmu. Mladí manželé z Kalifornie toužili poznat svět, postavili si na zahradě loď, naložili své dvě děti, dva psy a kočku a vyjeli napříč Pacifikem. Joshovi bylo několik týdnů, jeho bratrovi tři roky a rodinný rozpočet činil 300 dolarů. „Atol Ahe byl přirozenou zastávkou po cestě na Tahiti, měl ideální kotviště v závětří, navíc místní byli velmi přátelští,“ vysvětluje Josh Humbert. Mladá rodina nakonec na Ahe zůstala několik let. Otec obchodoval s místními rybáři a synové prožívali bezstarostné dětství na pláži.
Přestože se cesty manželů Humbertových rozešly a Josh s bratrem strávili dospívání v USA, Ahe zůstal v jejich srdci a po čase se na něm otec se syny opět setkal. „Perlová farma byl otcův nápad. Celý život pracoval jako truhlář a chtěl pryč od hluku a prachu z dílny. Slyšel o perlách z Pacifiku, a tak se vydal splnit si sen,“ popisuje Josh začátky farmy v roce 1991. Sám přijel otci pomoci o rok později. Plánoval tu odpočinek od studií přes letní prázdniny, na atolu už však zůstal.
Pohled na farmu Kamoka při západu slunce může lehce navodit mylný dojem, že jde o práci snů. Ačkoli k založení farmy potřebujete pouze perlotvorky v různých životních stadiích, systém k jejich zavěšení v laguně a jeden pokoj s jednoduchým ručním nářadím, podle doktorky Marie Hawsové z Havajské univerzity je na malou perlovou farmu čítající zhruba 3000 perlotvorek potřeba základní rozpočet kolem jednoho milionu korun. Následují minimálně dva až tři roky před první úrodou perel, přičemž je běžné, že zisk farmáři mají až při druhém či třetím sběru.
Jak vzniká perla
Perlotvorky se na farmě Humbertových chovají v systému zavěšených lan a košíků (The Tahitian Longline Method), zhruba šest metrů hluboko. Perla vzniká tak, že mořský měkkýš (v případě Kamoka Pearls jde o perlotvorku Pinctada margaritifera) obaluje svým perleťovým sekretem (tvořeným ze dvou složek založených na uhličitanu vápenatém: aragonitu a konchiolinu) cizorodé těleso, které mu vniklo do schránky, a snaží se ho tak izolovat. Většinou si lidé myslí, že oním tělesem je zrnko písku, ale ve volné přírodě jde podle Humberta nejčastěji o mořské červy. Při umělé kultivaci se perlotvorka na co nejkratší dobu (několik vteřin) otevře a nařízne se zadní strana její pohlavní žlázy, kam je následně vložena zhruba šestimilimetrová kulička z jiné lastury společně s kouskem měkké tkáně. Poté se perlotvorky vrátí do laguny a trvá další zhruba dva roky, než uvnitř měkkýše vznikne perla dostatečně velká k prodeji.
V mezičase je potřeba čistit lastury a zde vidí Humbert největší potenciál farmářů. „Většinou farmy čistí lastury velkou silou různými tlakovými přístroji přímo v lagunách, ve kterých tak zůstává všechen odpad, narušuje se přirozený potravinový řetězec a vymírají určité druhy ryb,“ vysvětluje Josh Humbert a dodává: „Uvědomili jsme si, že právě v tom můžeme mořskému ekosystému pomoci. Perlotvorky jsme tedy začali čistit tak, že je přesuneme do mělčích částí laguny, ve které žijí hojné populace různých druhů ryb, a ty lastury dokonale okousají. Na lastuře najdete mnoho cizopasných organismů, každý je ideální pro jiné ryby, proto nemůže nastat nerovnováha, či dokonce vymření určitého druhu. Ba naopak, místní ekosystém se viditelně uzdravuje a ryb stále přibývá, což k naší radosti potvrdil i respektovaný odborník na tropické ryby dr. Kent Carpenter.“
Záměrem Joshe a dalších zástupců šetrného chovu mořských perel je nyní především rozšířit povědomí o početných tahitských farmářích, kteří tvrdě pracují na tom, aby jejich počínání bylo v naprosté harmonii s lagunou a okolním prostředím, podobně jako u Kamoka Pearls. Aby perly, které zdobí výlohy luxusních zlatnictví po celém světě, pocházely právě z těchto farem a my tak díky kráse, kterou kupujeme, přispěli malým dílem i k regeneraci oceánů. Účast značek jako Mikimoto, Tiffany & Co. nebo Paspaley na Světovém fóru o udržitelnosti perel naznačuje, že by se slaným vodám mohlo začít blýskat na světlejší zítřky.
„Laguna, korálové útesy, ryby a vše živé v oceánu je ovlivněno naším podnikáním. Pokud díky chování perlotvorek roste rybí populace, možná můžeme dokonce přivést laguny zpět do stavu hojnosti, který zde byl před příchodem člověka. Není právě to cílem, o který se vyplatí usilovat?“ uzavírá optimisticky Josh Humbert.
Tip autorky
Vedle publicistiky se už roky zabývám šperky a pracuji hlavně s recyklovanými či šetrně vytěženými materiály. Zlato a stříbro lze objednat z fair trade dolu Sotrami v Peru, kameny mohu vzít ze starých šperků nebo od českých mineralogů, s perlou jsem však byla dlouhou dobu ve slepé uličce. Navzdory usilovnému hledání dodnes nevím o jiném zdroji, než je zmíněná Kamoka Pearls. Farmáři, kteří pracují podobně jako rodina Humbertových, začínají prodávat své perly větším firmám typu Paspaley, nicméně produkce těchto značek zdaleka přesahuje možnosti menších tahitských farem. Pokud bych si tedy nevybrala u Kamoky, kontaktovala bych s konkrétním dotazem spoluzakladatele organizace Sustainable Pearls Laurenta Cartiera, který bude mít k dispozici aktuální informace (www.sustainablepearls.org).
