Rocková legenda Iggy Pop jako by si svůj věk vůbec nepřipouštěl. Před rokem v březnu vydal své už sedmnácté sólové album, v květnu měl v Cannes premiéru dokument Jima Jarmusche o jeho kapele The Stooges. Pětadvacátého června loňského roku se v rámci celosvětového turné po dlouhé době ukázal znovu i v Praze. Iggy pop dnes slaví sedmdesáté narozeniny.
Iggy Pop je dnes už dokonalým archetypem rockera. Připomínáno to bylo především počátkem loňského roku, kdy krátce po sobě tento svět opustili jeho vrstevníci Lemmy Kilmister z Motorhead, a hlavně Iggyho dlouholetý přítel i spolupracovník David Bowie. Kdybychom v tomto směru hledali někoho z žijících kolegů, reálnou „konkurencí“ už by mu mohl být snad pouze kytarista Rolling Stones Keith Richards. Jen on má za sebou podobná rockerská extempore, ovšem zároveň i nepopiratelné úspěchy, charisma a popularitu.
Ale až Iggy jednou odejde, nebudou to jen vzpomínky, co po něm zůstane. Přestože málokdo zapomene na sebedestruktivního démona, proslulého povalováním ve střepech, a charakteristický obrázek šlachovitého, svíjejícího se a do půl těla svlečeného chlapíka se všudypřítomným šílenstvím v očích. Spolu s tím vším se budou připomínat i navzdory vší syrovosti lyrické texty, u nichž není přehnané mluvit o poezii – a je možné otevírat paralely s prokletými básníky.
A možná už konečně někdo detailně prozkoumá i všechny společné znaky, které Iggyho spojují s jinou rockovou legendou – Jimem Morrisonem. Protože skutečnost, že i on míval problémy s obnažováním či drogami, ale zároveň u něj nikdo nepochyboval o jeho literárních schopnostech, je jen povrchem hlubších podobností.
Berlínské období a nejlepší Popovy nahrávky z druhé poloviny sedmdesátých let, kladně poznamenané produkcí Davida Bowieho, zase zavádějí k Lou Reedovi a jeho naturalismu. Na rozdíl od něj ovšem Iggy ve svých písních vždy oslavuje lásku k ženám jako stěžejní téma životního optimismu, a to občas až provokativním, sexuálně živočišným způsobem.
Než se objevilo album Post Pop Depression, které někteří kritici neváhali označit za nejlepší Popovu desku v tomto tisíciletí, vyšla i další nahrávka, jež výše řečené dobře dokumentuje. Jmenuje se totiž Leaves of Grass, tedy česky Stébla trávy, a ve spolupráci s německým experimentálním elektronikem, který si říká Alva Noto, a kapelou Tarwater se tu Iggy prezentuje v nezvyklé poloze.
Do poněkud strašidelné hudby recituje verše Walta Whitmana. Stránky vydavatele pak citují jeho úvahu, v níž Whitmana přirovnává k Elvisovi Presleymu. I ten prý podobně předběhl svou dobu a také podle jeho soudu byla živočišnost Whitmanovy poezie podobně vzrušující, ženoucí se vpřed a vhánějící krev do celého těla, jako se to v současnosti daří textům gangsta rapperů.
Při podobném kulturním rozhledu a chutích tak vlastně není divu, že spolupráci s živelným rockerem často a rádi vyhledávají i interpreti zcela odlišných žánrů. Není to příliš známá kapitola jeho hudební dráhy, ale není tak těžké si vyhledat, že společné skladby s ním nahráli i tak odlišní hudebníci, jako je vdova po Johnu Lennonovi Yoko Ono, sladká popstar Kesha, temný, elektro-psychedelický spolek Death In Vegas, norská písničkářka Ida Maria nebo explicitními, sexuálně dráždivými texty proslulá elektronická dračice Peaches. V čele nečekaných kooperací je pak hudba k filmu Arizona Dream, kterou Iggy natočil společně s Goranem Bregovićem.
Nicméně – v žánrových výletech si často vystačí i sám. Tomu, kdo neměl tu čest, lze doporučit album Après. Z poloviny na něm zpívá francouzsky, a to nejen jazz a tradiční šansony Serge Gainsbourga a Edith Piaf, ale například i křehkou Michelle z repertoáru Beatles.
Milovník Caesara
Páté album s The Stooges z roku 2013 místo tradičních klipů propagovaly značně sarkastické trailery (některé lze nalézt na YouTube), zdůrazňující, že deska vyšla nově na bluesové značce Fat Possum. V jednom z nich uplatnil Iggy Pop svůj překvapivý koníček, a to zahrádkaření. Už na začátku devadesátých let se totiž přestěhoval z Los Angeles na Floridu, kde si pořídil pozemek.
Podle přátel zde tráví značnou část volného času a se zaujetím botanika vášnivě pěstuje nejrůznější květenu. Dalším zpěvákovým hobby je antika. Její slušnou znalost uplatnil při nahrávání alba American Caesar – texty jsou prošpikované metaforami o úpadku starého Říma, uplatněnými na neduhy současné společnosti.
Humor a sarkasmus ovšem provázejí celou Iggyho kariéru: média ráda citují jeho vděčné poznámky, které až jednou někdo uspořádá do souhrnné knihy, bude to pořádná konkurence světovým mistrům humoristické literatury. Oblíbený je jeho komentář o fanynce, jež se na něj „dívala přímo penetračně“. („Dovedete si představit, co pak následovalo?“) Nebo jeho dávná rozumování o drogách: „Pořád si myslím, že jediné, co mě může zabít, je být čistý. Jak bych moh’ poslouchat všechen ten příšernej randál, kterej vyrábím, bez gramu koksu a pár panáků Jacka Danielse?“ Faktem ovšem je, že už v první polovině osmdesátých let s drogami definitivně skoncoval. Prý.
