Všimněte si opačného pořadí: Nejprve vznikla hudba, pak teprve divadelní představení, které ji doprovází. Anebo ještě lépe, nejprve vznikla kniha německé spisovatelky Judith Schalansky, pak jí inspirovaná hudba a nakonec „padesátiminutová hudební báseň“, jak s nadšením napsal jeden kritik.
Divadelní noviny označili představení Naivního divadla Liberec s neobvyklým názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých za úspěch měsíce, další přidávají maximální počet hvězdiček, renomovaná kritička Jana Machalická hovoří v Lidových novinách o „nádherné, poetické i drsné inscenaci“.
A na začátku všeho stála hudba skupiny Kora et le Mechanix. Ta nyní vychází na albu, jež nese stejný název. Tedy Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých.
Členy skupiny jsou autor a režisér představení Filip Homola a muž, jenž v neposlední řadě formuje výtvarnou tvář Reflexu, grafik Michal Kořán. Takže, jak všechno začalo?
Filip Homola: „Knihu německé spisovatelky Judith Schalanské Atlas odlehlých ostrovů jsem dostal asi tak před třemi lety. Jakmile jsem ji začal číst, viděl jsem divadelní obrazy a hudbu. Vlastně hudbu dřív – naše divadelní představení proto nevzniklo klasickou cestou. Naopak, nejdřív jsme s Michalem nahráli hudbu a na tu se teprve pasovaly obrazy. Vlastně jsou to takové videoklipy, nebo spíš scénoklipy.“
Michal Kořán: „Myslím, že to není jen typická scénická hudba. Zní totiž pod celým divadelním představením a hraje v něm výrazně důležitější roli, než je obvyklé. Stejně jako tma a stínohry, které představení dělají velmi zvláštním a tajuplným.“
Jsme-li u názvu inscenace i desky – vy sami cestujete po dalekých ostrovech, či nepoznaných zemích?
Filip Homola: Moc rád. A nemusí to být zrovna exotika. Krásná a zajímavá zákoutí najdeš i blízko domova. Takže ostrov je pro mě víc symbol jinakosti, jiného vnímání světa, nepotřebuji jet do tichomoří. Obecně mám rád místa, kde do přírody zasáhl člověk, třeba i necitlivě, a příroda si je teď bere po kouskách zpátky. Prorůstá betonem a vznikají nová spojení přírody a člověka. Takové je třeba vojenské letiště v Milovicích, Most, německé Peenemunde nebo ukrajinský Černobyl.“
Michal Kořán: „Tady se potkáváme. Miloval jsem brownfields a opuštěná místa ještě mnohem dříve, než to pojmenovali Urbex. Příroda je krásná, ale mnohem víc mě lákají místa, kde v přírodě narazíte na stopy lidské činnosti. Třeba mechem zarostlý rozpadající se srub, zapomenutý bazén nebo opuštěný lom jsou pro mě romantičtější než panenská příroda.“
Od minulé nahrávky Kora et le Mechanix nazvané 10 000 žárovek uběhly dva roky. Co plánujete dál?
Michal Kořán: Nápadů je víc, než stačíme realizovat. Kromě cesty do Německa, kterou v květnu podnikneme s Filipem a našimi záznamovými zařízeními, abychom tu pořídili podklady pro náš další počin, se konečně chystám dokončit vlastní desku Čtyři barvy, kterou mám od podzimu nahranou. Album vyjde na mém vlastní labelu Blue Lizard a bude pokřtěno v polovině května na výstavě Miloše Karáska v Prostějově.
Filip Homola: Domluvili jsme se s Michalem, že ještě tenhle rok bychom vydali pod hlavičkou Kora et le Mechanix hudbu, kterou jsme loni složili k rozhlasové hře Blahoslaveni tiší. Potom bychom nechali „Koru“ trochu odpočívat a pod vlastními jmény chceme připravovat album, které by se mělo věnovat počátkům kosmonautiky. Nahrávka bez hudebních nástrojů – to mě teď láká.“
Plánujete i do budoucna vydávat hudbu na CD nosičích? Respektive má podle vás hudba šířená pouze elektronicky budoucnost? Neztratí se podle vás v záplavě hudby na internetu?
Michal Kořán: Řešíme to už delší dobu. I naše hudba jde koupit v mp3 na iTunes, Spotify či Supraphon on-line, ale mám pořád pocit, že dokud není na fyzickém nosiči, tak jako by nahrávka neexistovala. Když se s někým sejdu, dám mu do ruky album, můžu si s ním o tom hned povídat. Ale povídejte si o albu, které je někde na síti. Pravda je, že dnešní generace na té síti žije a o nosiče jako takové se vůbec nezajímá. Možná jsou i šťastnější. Nemusí nic doma skladovat, mohou bez hmotné zátěže cestovat a nic nikam nestěhovat a kdykoli si pustit, co chtějí, ale pro nás jako autory to není tak úplně jednoznačné. Hezky to vyjádřil slovenský kytarista David Kollar ve své knize Zápisky I. Napsal: „Album, to je něco, co existuje. Jako rukou psaný dopis. A né nějaký mail“.
